foto: Nikola Balcarová/Vila v ulici Okrajní 454/4 v pražských Strašnicích, v níž žil se svou rodinou legendární komik a dabér František Filipovský
FOTO, VIDEO: V klidu a skrytá v záplavě zeleně, a přitom do centra coby kamenem dohodil. Není divu, že strašnická vilová čtvrť okouzlila i legendárního dabéra Františka Filipovského. Osm let po jeho smrti ale došlo k prodeji, kvůli němuž místní dnes na jeho rodinu jen vzpomínají.
Výrazný herec, jehož jméno se stalo díky skvělému dabingu synonymem francouzského komika Louise de Funèse, byl jednou ze známých tváří, kterým padly v 70. letech pražské Strašnice do oka. Nakonec našel pro svoji rodinu nový domov na protější straně ulice, jen o pár metrů od honosné vily ve stylu art deco, kterou filmaři proměnili v roce 2005 v sídlo ordinace Běly Valšíkové ze seriálu Ordinace v růžové zahradě.
František Filipovský jako revírní inspektor Venkrát v detektivní komedii Zdeňka Podskalského z roku 1968 Pražský Sherlock Holmes. Foto: se svolením Česká televize
Tip spisovatele Kožíka
Pohodlné rodinné sídlo s typickou červenou fasádou v Okrajní ulici č. 454/4 nechal postavit už v 20. letech pražský továrník Med pro svoji milenku. Patrová stavba o rozloze 260 metrů čtverečních vyrostla ve svahu, takže ze zahrady nabízí obyvatelům ještě o patro víc, než je na první pohled patrné z ulice. Dostatečné soukromí zajišťuje na pražské poměry i mimořádně velký pozemek o více než tisícovce metrů. Na vilu upozornil herce jeho přítel, spisovatel František Kožík. Filipovský ji koupil v roce 1975 a přestěhoval se do ní se svou čtyřčlennou rodinou, tedy i s dcerou Pavlínou a synem Janem. Detektiv Mrázek z Hříšných lidí města pražského následoval do Strašnic svého seriálového šéfa, radu Vacátka, kterého hrál Jaroslav Marvan.
Prvorepubliková vila, kterou koupil v roce 1975 František Filipovský. Foto Nikola Balcarová
Ztráta kvůli rozvodu
Bydlení v tomhle kouzelném koutku Prahy je přímo sen, takže není divu, že počátkem nového tisíciletí padla vila do oka podnikateli a někdejšímu aktivistovi z doby sametové revoluce Janu Bubeníkovi. Filipovského dceru Pavlínu prý oslovil, protože o dům velmi stál, pak se navíc seznámil s její dcerou Pavlínou Wolfovou. V té době se cena vily pohybovala kolem dvanácti milionů, Pavlína Filipovská ji ale Bubeníkovi prodala v roce 2001 jenom za šest. V té době už totiž její dcera s Bubeníkem chodila, takže zřejmě budoucímu zeti vyšla vstříc. Bubeník se stal jejím druhým zetěm, s Pavlínou má dceru Matyldu a syna Matouše, po pěti letech ale manželství skončilo rozvodem. Vilu ale koupil Bubeník už před svatbou, takže rodina legendárního komika na ni může už jen vzpomínat.
Řeka čaruje:
Na studia nezbyl čas
František Filipovský se narodil 23. září 1907 v Přelouči do rodiny flétnisty orchestru Prozatímního divadla, skladatele a kapelníka Františka Filipovského staršího. Od dětství hrál na různé hudební nástroje a zpíval v kostele na kůru, škola mu ale nevoněla. Na pardubickém gymnáziu propadl už v prvním ročníku, takže musel přejít do Hradce Králové, a nakonec absolvoval kurz při obchodní akademii v Chrudimi. Současně ale hrál ve studentských představeních a o prázdninách u venkovských divadelních společností. V roce 1929 začal studovat na pražské filozofické fakultě dějiny umění a estetiku, studium ale nedokončil, protože věnoval většinu času herectví a režii. Prošel Velkou operetou, spolupracoval s Voice – bandem E. F. Buriana a Moderním studiem Jiřího Frejky, pak hrál v Intimním divadla a smíchovské Aréně.
Dobrý voják Švejk:
Hrůza v přímém přenosu
V třiadvaceti letech teprve ochotničil, takže přijal nabídku práce průvodce zvláštních vlaků s Poláky, cestujícími za prací do Francie. Zodpovídal za jejich zdravotní stav a psychickou kondici, jenže někteří nakonec nedostali povolení pro vstup, takže byli na pokraji zhroucení. Panikařili, cpali se do vagónů, zraňovali se i umírali. „Viděl jsem vysílené chudáky umírat na sedadlech, na zemi, pod koly. Byl jsem svědkem sebevražd i náhodných neštěstí. Takové obrázky vám z paměti nikdy nezmizí,“ prozradil v jednom rozhovoru. V polních podmínkách dokonce odrodil i několik dětí. „Tohle byly radostnější chvilky,“ dodal. Rozmačkané prsty, ruce, těžké zlomeniny i smrt se staly jeho každodenním chlebem a rozpovídal se o nich až pár let před smrtí. „Nikdy jsem nepoznal tak propastný rozdíl mezi středním stavem a nejchudší vrstvou společensky degradovaných lidí,“ konstatoval.
Poprask na laguně:
Věčný starý-mladý
Své postavy nikdy nevytvářel v celé šíři, ale rozdroboval je do malých a ostrých detailů úkonů a gest. Profesionální hereckou dráhu odstartoval v roce 1931 v Osvobozeném divadle, kde se představil publiku ve svém svébytném, komickém stylu. Vynikal hudebním a fyzickým nadáním, které ho předurčily k zpěvoherním a fraškovitým rolím, a již v mladém věku ztvárňoval drobné rtuťovité, čilé a sršaté pány a dědy staršího data narození. V sezóně 1939-1940 působil ve Švandově divadle na Smíchově, další dvě prožil v žižkovském Moderním divadle a v letech 1942-1944 hrál v Uranii. Odtud se dostal do činohry Národního divadla a členem jejího souboru byl až do roku 1992. Současně ale hostoval od 50. let na různých pražských scénách, například v Semaforu či Viole.
Hříšní lidé města pražského:
Legendární Mazánek
Před filmovou kamerou začínal jako komparzista, první opravdovou roli dostal v roce 1932 v Innemannově a Vančurově dramatu Před maturitou. V 30. a 40. ztvárňoval různé úředníky, tajemníky, účetní, číšníky, krejčí, doktory, právníky a svérázné muže řady dalších rozličných profesí. Do povědomí diváků se ale zapsal až postavami studentů-šprtů a podlejzáků v úspěšných komediích režiséra Martina Friče, Krhounkem v Škola, základ života a Mazánkem v legendární Cestě do hlubin študákovy duše. A oba zahrál skvěle, přestože mu tehdy bylo dávno přes třicet. Ve víru dění nemohl chybět ani v květnových dnech 1945 a prožíval je tím víc, že na Bulovce právě rodila jeho žena Hilda, s níž se oženil v roce 1937. Právě se chystal na svět syn Jan a František dostal na starost prvorozenou Pavlínu, takže i s ní spěchal pěšky na Vinohrady, kde ji předal babičce a na poslední chvíli se dostal do budovy rozhlasu. „Na ulici mezitím zastřelili několik lidí, bylo to hodně smutné, ale radostné zároveň. Končila válka,“ vzpomínal.
Fantom operety:
Bez chybičky i naživo
Po válce dostával stále významnější role a postupně se přehrál k vyzrálým mužům, většinou impulzivním, náladovým či laskavým. Jedním z nejvýraznějších je jeho inspektor Mrázek ze seriálu Hříšní lidé města pražského a následujících čtyř celovečerních filmů. Ke konci života hrál různé dědečky, hodné i zlé, a naposledy se představil filmovým divákům v roce 1987 jako starý žebrák v krimikomedii Zuřivý reportér. Velmi významně se uplatnil i v rozhlase a televizi, kde dokonce zahajoval historicky první vysílání Československé televize. „Když se 1. května 1953 spouštělo První živé vysílání, hodinu a půl před začátkem mu zavolali, a přestože měl dostatek času sotva na to, aby skočil do přistaveného auta, nakonec před kamerou excelentně zahrál Harpagona,“ vzpomínali kolegové.
Lakomec:
Lepší než originál
Navždy a nezapomenutelně se zapsal především do historie českého dabingu a spousta lidí ani netuší, jaký měl francouzský komik Louis de Funès ve skutečnosti hlas, protože k nám odjakživa promlouvá jedině hlasem Františka Filipovského. Skvělý dabér ale má na kontě mnohem víc vydařených dabingových rolí a je po něm pojmenována i cena za nejlepší výkony v českém dabingu, na jeho počest je každoročně udílena Cena Františka Filipovského v jeho rodné Přelouči. Všechny pocty, které za své mistrovství získal, ale velmi upřímně odmítal, o svém hlasu měl totiž velmi nízké mínění. Proto se mu do dabingu nejprve vůbec nechtělo, přesvědčil ho až Miroslav Horníček, který ho doslova zbavil mindráků.
Dabing Louise de Funése:
Kruté odcházení
Na kontě měl titul Zasloužilý umělec, který dostal již v roce 1958, v roce 1968 ho vedení Národního divadla jmenovalo zasloužilým členem a v roce 1984 mu byl udělen titul Národní umělec. Napsal memoárové knížky, nazvané Šest dýmek Františka Filipovského a Kamarád dobré nálady: Ze vzpomínek Františka Filipovského. Jeho životními peripetiemi se zabývala i spisovatelka Milica Zdražilová v knížce František Filipovský. V televizi se objevil naposledy jako populární Blekota v roce 1990 v seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek. Pak ho náhle zradilo zdraví. Postihla ho mozková mrtvice, po níž úplně přestal mluvit. Na mysli ale neklesal. „Skleslí byli všichni kolem něj, jenom děda se usmíval. S babičkou si i tak rozuměl beze slov,“ tvrdila jeho vnučka Pavlína Bubeníková. O tři roky později, 26. října 1993, odešel navždy. O rok později byla na jeho rodný dům v Přelouči osazena pamětní deska.
Zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Český film, Prázdné domy, Čtrnáctka.net, Blesk, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, Jiří Tvrzník: František Filipovský komik se vrací
