KDE ŽILI SLAVNÍ Po poslední klapce rovnou na smrt. Kdekdo to tušil, nikdo se ale neodvážil ji varovat

11. 09. 202219:20

foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak), Wikipedie/Činžovní dům v Soukenické ulici, v němž žila s druhým manželem herečka Anna Letenská. Na snímku vlevo nahoře herečka na civilní fotografii z 20. let.

Pětipatrový činžovní dům na Novém Městě na první pohled nevypadá, že by měl být součástí starobylé Petrské čtvrti. V jeho zdech se ale během nacistického řádění po atentátu na Heydricha odehrála rodinná tragédie, která poznamenala naši kinematografii.

Činžovní dům v Soukenické ulici, v němž žila s druhým manželem herečka Anna Letenská

Moderna s nádechem historie

Jednoduchost a symetrickou architekturu v těsném sousedství barokních a renesančních staveb by málokdo čekal. Oblast byla trvale osídlena už v polovině 14. století, radikální změny ale nastaly v tomto koutu starobylé Prahy až v druhém desetiletí minulého století, kdy z něj navždy zmizely mlýny a z romantické spleti ostrovů a ostrůvků zbyla po regulaci Vltavy nakonec jen Štvanice. V 20. a 30. letech pak nastala další vlna demolic a v místech někdejších menších domů vyrostlo mnoho moderních obchodních, kancelářských a ministerských budov. Historii ale dodnes napovídá stará, živelně vzniklá struktura ulic, která byla víceméně zachována.

V krimikomedii Miroslava Cikána z roku 1940 Pelikán má alibi. Foto Národní filmový archiv - Nationalfilm

Na jevišti se málem narodila

Anička Svobodová přišla na svět 29. srpna 1904 v Nýřanech, jen pár hodin poté, co její maminka Marie odehrála představení. S rodiči a pěti sourozenci jezdila odmalička po štacích a poprvé stanula na jevišti už v dětství. V roce 1919 získala první angažmá u divadelní společnosti, kterou vedl po návratu z první světové války její otec. Na štaci v Třeboni se seznámila a operním pěvcem Ludvíkem Letenským, za nějž se v jedenadvaceti letech provdala, a rok po svatbě porodila syna Jiřího. Manželé pak společně prošli divadly v Olomouci, Košicích a Bratislavě a v polovině 30. let se natrvalo přestěhovali do Prahy. V srpnu 1939 se Anně podařilo získat vysněné angažmá v Městském divadle na Vinohradech a současně si jí všiml i filmaři. Plnější postava a proříznutá pusa ji předurčovaly k rolím děveček, služek a dívek z lidu, které dokázala zahrát s neopakovatelnou komičností. V soukromí to ale manželům neklapalo, takže se v červnu 1940 rozvedli.

Lékař na útěku

V říjnu 1941 se Anna podruhé provdala za architekta Vladislava Čalouna, prokuristu významné německé akciové společnosti. Čaloun byl nadšený vlastenec a hned od počátku války se aktivně zapojil do odboje. Pomáhal lidem na útěku, přesouval za Židy jejich majetek, snažil se ulevit všem, kteří to potřebovali. A to se stalo oběma manželům osudným. Pomohli totiž lékaři Břetislavu Lyčkovi, kterého Čaloun znal ze sokolské odbojové skupiny Jindra. Lyčka organizoval ilegální schůzky s parašutisty, obstarával falešné doklady a po nezdařeném atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha léčil Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří byli zraněni. Po vyzrazení zanechal večer v úkrytu u Čalouna jen svoji manželku Františku a Čaloun ho odvedl k přátelům. I tam je ale gestapo našlo, takže v obklíčení raději nakonec i s učitelem Františkem Kotrbou raději spáchal sebevraždu.

Český rozhlas:

Jediný dochovaný záznam hlasu

Vyděračská praxe

„Anna Letenská nemusela do detailu vědět, co její manžel v odboji dělá. Ale zcela určitě věděla, že Lyčkovi jsou na útěku a že tím, že je skryjí, riskuje ona i její manžel život,“ prozradil serveru rozhlas.cz archivář Vojtěch Šustek. „Bylo to v době, kdy bylo po Lidicích, po Ležákách, po smrti parašutistů, po obrovských popravách. Šlo o ještě větší hrdinství, než kdyby to udělali před atentátem.“ Pro Čalouna si gestapáci přišli v druhé vlně zatýkání, nabídli mu, že prozrazením Lyčkova úkrytu zachrání své ženě život, a ten se rozhodl sehrát s nimi dvojí hru. Tvrdil, že to sice neví, ale pokusí se to vypátrat. Jenže během pouhých čtyřiadvaceti hodin vyšetřovatelé zjistili, že je vodí za nos. Annu pustili, musela se ale každý den hlásit v Petschkárně a nikdy si nemohla být jistá, jestli odtamtud znovu odejde. „Zatčení Letenské mohlo být odložené, aby mohla dotočit filmy. Ale analogické případy ukazují, že bývalo běžné, že Němci nejdřív zatkli muže a jeho ženu nechali ještě měsíc až dva venku. Aby zatčený měl pocit, že stále má co ztratit. A aby ta žena sloužila jako volavka,“ vysvětlil Šustek.

Nepomohl ani Havel

Po atentátu na Heydricha jezdila Anna téměř denně firemním autem Lucernafilmu do hostivařských ateliérů. Když gestapo zatklo 17. července přímo na pracovišti v pražském paláci Kotva jejího manžela, svěřila se druhého dne režisérovi Otakaru Vávrovi. Řekla mu, že je předvolána na gestapo a že by to mohlo ohrozit další práci na filmu. Nakonec ji údajně propustili na přímluvu vlivného producenta Miloše Havla. Vávra ve svých pamětech uvádí, že za ni Havel intervenoval dokonce u šéfa kulturně politického oddělení Úřadu říšského protektora Martina Wolfa, ten mu ale dal najevo, že je to marné, ať dá od případu raději ruce pryč. Poslední klapka komedie Otakara Vávry Přijdu hned, v níž Anna hrála hubatou domovnici, padla 2. září 1942 a příštího dne už ji z Petschkova paláce nepustili.

Přijdu hned:

Vražda ze zálohy

Pod vězeňským číslem 110124 byla předána do věznice gestapa na Pankráci, souzena společně s dalšími 291 lidmi a odsouzena. Nějaký čas strávila v Terezíně s vědomím, že moc možností nemá. Přeživší pamětníci vyprávěli, jak životně důležité bylo zjistit, kde má vlak lokomotivu. O existenci Mauthausenu, v němž manželé Letenští skončili, tehdy ještě neměl nikdo ani ponětí. Vězni až do posledního okamžiku netušili, že jdou na smrt. Nacisté jim tvrdili, že je přesunuli do pracovního lágru, musí je vyšetřit a provést hygienu. Anna dorazila k táborovému lékaři, jenže když se postavila k metru u zdi, zazněl výstřel. Byla popravena střelou do zátylku 24. října 1942 v 10:56 hodin, její manžel Vladislav Čaloun byl na stejném místě zastřelen 26. ledna 1943 v 16:45 hodin. Její tragický osud připomíná busta ve foyer Divadla na Vinohradech a nedaleko také ulice Anny Letenské.

Zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, ČSFD, FDB, Město Nýřany, Divadlo na Vinohradech, Vojtěch Šustek: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava – edice historických dokumentů