foto: Nikola Balcarová/Dům ve Velvarské ulici v Dejvicích, kde žila celá řada slavných herců.
FOTO, VIDEO: K prvním obyvatelům hereckého činžáku v Dejvicích patřili i čerství manželé, krasavice s neobvykle zasněným pohledem, a režisér, pověstný mimořádnou laskavostí. Oba stanuli v roce 1959 před oddávajícím podruhé, jenže neměli kde bydlet.
Fotogenická krása, beroucí dech, pohled zasněných očí, v nichž jiskřil na pozadí temperament uličnice, mimozemská bytost, která jako by se neustále vznášela kdesi v jiné dimenzi. Rozhodně jí ale nechyběl smysl pro humor a dokázala být i sarkastická, vždy ale s noblesou a jemností. Odstup od každodenní reality, kterou jako by prožívala přes paraván z lehké pavučinky, si Květa Fialová cíleně vybudovala jako ochranný štít své psychiky před následky dramat, jimiž musela v mládí projít. Muže, který by ji dokázal pochopit, konečně našla až po několika trpkých zkušenostech a podruhé se prý vdávala jen proto, že toužila po dítěti.
Na snímku vlevo Květa Fialová v dokumentu Neobyčejné životy a vpravo režisér Pavel Háša. Foto: Česká televize
Herecký dům ve Velvarské ulici č. 1650/11 v Dejvicích. Foto: Nikola Balcarová
Bílá vrána
Tím pravým se stal o pouhé čtyři měsíce starší Pavel Háša, bílá vrána mezi režiséry. Během jeho natáčení či divadelních zkoušek se nenadávalo, nekřičelo, nikdo se nehroutil… Jeden z členů souboru libeňského Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) o něm kdysi prozradil, že když se mu něco nelíbilo, tak řekl: „To bylo výborný, jak to hraješ, ale divák by to nepochopil.“ Právě v době, kdy se s Květou brali, se stal režisérem Československého armádního filmu, což vzhledem k jeho povaze působí jako mimořádný paradox. V dostupných zdrojích je zpravidla uváděno, že se poznali v roce 1957, ve skutečnosti to ale bylo o něco dříve. Rozhodně spolupracovali už v roce 1956 na jeho režijním debutu, dramatu Modrá a zlatá, film ale díru do světa neudělal a skončil kdesi na dně archivu. Jeho manželství s Květou nakonec trvalo v mimořádném poklidu a harmonii záviděníhodných padesát let.
Plavecký mariáš:
Česká Taylorka
Nadpozemsky charismatická Květa byla v době největší slávy nazývána českou Elizabeth Taylor, na rozdíl od hollywoodské hvězdy se ale mužům vyhýbala obloukem. Hrála sice krásné osudové ženy, kterým leží chlapi u nohou, a dokonce i pár choulostivých milostných scén natočila, v osobním životě ale dávala přednost přátelům z řad homosexuálů. Zamilovávala se sice velmi ráda, zbožňovala partnerské okouzlení a láskyplnou pozornost. Její partnerské vztahy ale byly jiné. Takové zvláštní. „Pokud je to na bázi takové něžnosti, jako se zvířátky, že se čumáčkujeme, že se držíme za ruce, hladíme, objímáme, tak je to fajn,“ říkávala. Zamilovanost ji ale pokaždé rychle opustila, když začal partner chtít víc. „Na konci vyvrcholení, kdy ten chlap začne mít absolutně dementní výraz, najednou pomine všecko, jakákoli poezie. Vypadá jak idiot.“
S Josefem Zímou v nestárnoucí pohádce Princezna se zlatou hvězdou. Foto: Československý státní film
Dopis Hitlerovi
Příčinou jejích problémů s fyzickou láskou způsobil zážitek z raného mládí, s nímž se nikdy nedokázala vyrovnat. Narodila se 1. září 1929 ve slovenské obci Vel'ké Dravce v okrese Lučenec, otec Vlastimil byl bývalý ruský legionář a vojenský letec, matka Květoslava sochařka a výtvarnice. Na Slovensku žili do roku 1938, kdy je nacionalisté přinutili k návratu do Čech. Tehdy poprvé na Květu dolehl tak obrovský strach z budoucnosti, že napsala dopis Adolfu Hitlerovi a zeptala se ho, zda má rád i české děti. A k svému překvapení dostala odpověď. V obálce s hákovým křížem jí Hitler odepsal, že české děti má také rád, a k dopisu přiložil svoji podepsanou fotografii. Jenže žádná válka si oběti nevybírá, a tak konec té druhé světové měla pak na celý život spojený s traumatickým zážitkem.
Limonádový Joe aneb Koňská opera:
Trauma na celý život
Bylo jí patnáct, když najednou stáli v noci u její postele dva vojáci. Drželi jí revolver u hlavy a dali jí na vybranou, buď jim bude po vůli, nebo zemře. Byla k smrti vyděšená, takže se na ní vystřídali. Není divu, že se pak mužů bála a ze sexuálního kontaktu měla hrůzu. Přesto dokázala o svém zážitku promluvit. O těchto incidentech se nikdy příliš nemluvilo, podle odhadů ale bylo během osvobozování u nás znásilněno na dvacet tisíc žen. „Chování kozáckých jednotek je nanejvýš arogantní. A přicházejí obvyklé zprávy o případech znásilnění a loupení,“ uvádí zpráva, kterou obdržel 16. května 1945 o situaci v Československu britský premiér Winston Churchill. Nejhorší prý byli vojáci maršála Malinovského, pocházející z asijského vnitrozemí, na které měla právě Květa smůlu. Když se svěřila rodičům, viděla prý svého otce poprvé plakat. Vzal ji ihned k lékaři, a pak byli oba vojáci před celým plukem i před ní samotnou zastřeleni. Měla to pro ni být satisfakce a omluva, drastický zážitek ale její duši ještě víc přitížil.
Hraběnka v hořké komedii Ostře sledované vlaky, kterou natočil Jiří Menzel v roce 1966 podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala. Foto: Národní filmový archiv
Útěk k mrtvým
Ve své generaci byla vždy mimořádně otevřená a se svými zážitky se podělila v řadě knih. Navzdory hroznému zážitku po lásce toužila, jenže ani další intimní zkušenosti její zklamání a odpor je umocnily. V jednadvaceti letech si vzala dramaturga českobudějovického divadla Jiřího Joska, který její negativní vztah k sexu ještě zhoršil. Možná se mu nesvěřila, možná jen nedokázal být dostatečně empatický. „Bylo to příšerné,“ upřímně zhodnotila později své první manželství s tím, že manžel požadoval postelové hrátky každý den. „Pokud vás tyhle záležitosti baví, je to něco jiného, ale když vás nebaví, je to příšerné.“ Nakonec už k němu měla takový odpor, že před manželskými povinnostmi utekla. Na podnájem ale neměla, a tak bydlela nějaký čas na hřbitově v márnici. Než bych žila s živým chlapem, tak jsem raději volila tenhle přístřešek. Ti mrtví, co tam kdysi bydleli, byli úplné nic proti tomuhle.“
Fantom Morrisvillu:
Nevydařená záchrana
Zakrátko se vášnivě zamilovala do kolegy z kolínského divadla Gustava Opočenského. O devět let starší syn bohémského básníka a novináře Gustava Rogera Opočenského byl sice skvělý herec, ale bohužel ještě větší milovník alkoholu, takže další velká láska nabrala opravdu dramatický spád. Kvůli své vášni totiž Opočenský dokázal během několika měsíců Květu i její matku připravit nejen o všechny peníze a šperky, ale dokonce i o střechu nad hlavou. I před ním utekla, tentokrát ale ještě mnohem dál. Až do slovenského Martina, kde získala v divadle angažmá. „Každá ženská je tak trochu blbá,“ vysvětlovala, proč si s ním vůbec něco začínala, když dobře věděla, jakou má pověst. „Jsme takové samaritánky, věříme, že můžeme mužský zachránit.“
Tři na lavičce:
Stačila jen něha
S druhým manželem Pavlem Hášou prý spala jen kvůli početí dcery Zuzany, která se jim narodila v prosinci 1962. Přesto manželství vydrželo, protože pro ni měl pochopení, nic si nevynucoval a v ničem ji neomezoval. „Celých dvaapadesát let se obětoval,“ připustila Květa. V roce 2000 musel Háša kvůli vážným zdravotním problémům definitivně rezignovat na uměleckou činnost. Trpěl Alzheimerovou chorobou, která se neustále zhoršovala, a v srpnu 2009 zemřel. A až o dalších pět let později Květa konečně našla vztah, po jakém celý život toužila, lásku bez sexu. O pětačtyřicet let mladší herec Josef Kubáník, který je gay, jí nabídl čistě duševní lásku. Psali si esemesky, několikrát denně si telefonovali, drželi se za ruce... „Všichni pořád čekají, že někdo za ně něco udělá, štěstí hledají skrze někoho jiného. Jsou na velkém omylu,“ svěřila se tehdy Květa Blesku.
Oskar a růžová paní:
Štěstí je jen úhel pohledu
Jedna z jejích nejkouzelnějších postav, zmatená paní Šarlota z komedie Účastníci zájezdu, jako by předznamenala i Květiny trable. Postupně ji začaly trápit čím dál větší problémy s pamětí, od počátku roku 2015 si ji ale krutý osud doslova vzal na mušku. Nejprve musela do nemocnice kvůli krvácení do břicha, vzápětí prodělala infarkt, který lékaři odhalili až s pětidenním zpožděním, protože si myslela, že ji prostě jenom bolí záda. Z nemocnice pak byla převezena do léčebny dlouhodobě nemocných, protože její stav vyžadoval čtyřiadvacetihodinovou péči, a z ní se nakonec uchýlila do Alzheimer centra. Na podzim 2017 se začal její stav náhle dramaticky zhoršovat, takže byla převezena do pražské Thomayerovy nemocnice, v níž zemřela 27. května 2017 na selhání srdce. Smrti se ale nebála, věřila, že je lidská duše věčná. Legendární Tornádo Lou s oblibou říkávala: „Štěstí je jenom filozofie, pouhý úhel pohledu. Všechno trápení nás učí vážit si toho, co máme, každého pohlazení. Maminka mi říkávala, že by si člověk neměl stýskat, měl by překonávat překážky a neulejvat se.“
Zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Městská divadla pražská, Český film, Česká televize, Český rozhlas, Marie Valtrová: Ornestinum, Marie Valtrová: Ota Ornest - Hraje váš tatínek ještě na housle?, Blesk, Josef Kubáník: Květa Fialová - Pod křídly andělů, Květa Fialová: Štěstí tady a teď, Josef Kubáník: Poslední deník Květy Fialové
