KDE ŽILI SLAVNÍ Ulicí dětství geniálního padoucha prošla historie i perly českého divadla

20. 09. 202214:29

foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku) a Česká televize/Dům č. 24 v ulici Ve Smečkách, kde bydlel slavný herec. Na snímku nahoře vlevo Miloš Kopecký v hudební komedii Zdeňka Podskalského z roku 1967 Sedm žen Alfonse Karáska.

FOTO, VIDEO Svědkem velkých událostí i malých soukromých dramat se stala ulice v samém srdci pražského Nového Města. V ulici Ve Smečkách č. 2091/24 žil v dětství i legendární herec Miloš Kopecký. Cestou ze Žitné na Václavské náměstí ji určitě nepřehlédnete, sídlí v něm totiž Galerie Smečky, která vlastní ojedinělou uměleckou sbírku, zaměřenou na koláž.

Království zahrad

První zmínka o ulici Ve Smečkách pochází z roku 1399, tenkrát se ale jmenovala Smekhacz (od smek hacě neboli významu smekl kalhoty). Název je zpravidla vykládán jako Smekáčova či odvozován od smeček toulavých psů. Je spojnicí Žitnou ulice a Václavského náměstí, na jehož druhé straně pokračuje Opletalovou. V polovině 19. století byla nazývána Zahradní nebo Zahradnická, protože se v těchto místech dlouho udržely zahrady. Ještě koncem 18. století uvádí Jaroslav Schaller (1738-1809), profesor piaristické školy v Panské ulici a autor spisu Beschreibung der Hauptstadt Prag (Popis hlavního města Prahy), že jenom na Novém Městě bylo v té době 376 zahrad. V roce 1869 vrátily úřady ulici původní nejstarší pojmenování Ve Smečkách.

Dům č. 24 v ulici Ve Smečkách se stal načas bydlištěm Miloše Kopeckého.

Sídlo ženského hnutí

Nejstarším v ulici je dům č. 3 U Kremličků, který vznikl přestavbou středověkého hrázděného domu v 19. století. Výrazně předstupuje do uliční čáry, což je pozůstatek původní linie ulice, a má gotický sklep. Zpočátku tu žila s manželem Josefem Mužákem i spisovatelka Karolína Světlá, později se přestěhovali na Karlovo náměstí. V domě č. 13 bydlel v letech 1880-81 fyzik a vynálezce Nikola Tesla, v těsném sousedství budoucího bydliště Miloše Kopeckého vyrostl v letech1931-33Spolkový dům Ženského klubu českého. Klub byl založen 10. září 1902 a dům sloužil až do roku 1948 jako centrum řady ženských organizací. Členkou klubu byla i Milada Horáková, která v jeho řadách vyhledávala během druhé světové války nové ilegální pracovnice a zajišťovala tajné byty.

V těsném sousedství si můžete prohlédnout mimořádnou sbírku koláží v Galerii Smečky, kterou provozuje Pražská plynárenská.

Od Semaforu k Činoheráku

Na sklonku padesátých let vtrhla do ulice naplno kultura, 10. října 1959 odehrálo v suterénním sále dřívějšího Ženského klubu českého své první představení Člověk z půdy legendární divadlo Semafor. A v roce 1965 v něm odstartoval svou historii Činoherní klub inscenací spisovatele, dramatika a režiséra Ladislava Smočka Piknik. Z architektonického hlediska jsou tu nejcennější funkcionalistický někdejší Obchodí a nájemní dům F. Baumanna č. 27, dílo architekta Eugena Rosenberga s pasáží, ústící do Štěpánské ulice, a nárožní palác v puristicko-funkcionalistickém stylu Fénix č. 34, postavený podle projektu Josefa Gočára a Bedřicha Ehrmanna.

Pyšná princezna:

Vražedný rozvod

V ulici Ve Smečkách prožil dětství Miloš Kopecký, jenž se narodil 22. srpna 1922. Jeho otec Vladimír byl majitelem luxusního kožešnictví, matka Marta začínala jako modelka a před svatbou se vyučila kloboučnicí. Ve Smečkách bydleli jeho kamarádi, historik a publicista František Červinka a režisér Petr Schulhoff. Školu Miloš nenáviděl, protože se neuměl prát a nerad sportoval. O své budoucnosti neměl dlouho jasno, nejvíc ho totiž bavilo divadlo a kino. Začal studovat na klasickém gymnáziu, vzápětí se ale jeho nechuť k studiu projevila naplno, takže musel odejít už v primě. Pak se chtěl vyučit řemeslu, aby mohl převzít otcovu živnost, i tento pokus o zajištění kvalifikace ale dopadl neslavně. Vzápětí do jeho života krutě zasáhla druhá světová válka. Matka byla totiž židovského původu a otec se s ní dal rozvést, aby zachránil živnost. Krásná Marta zaplatila jeho rozhodnutí životem, zemřela v koncentračním táboře Osvětim. „Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít,“ konstatoval později Kopecký v knize, nazvané Já.

Mackie Messer:

Talent za oponou

Uvěznění hrozilo jako polovičnímu Židovi i synovi, který zaháněl strach bohémským životem. Utíkal z domova do Kolektivu Tvar, v němž začal hrát divadlo. V srpnu 1944 ale musel do pracovního tábora v Bystřici na Benešovsku, kde byl internován až do osvobození. Dilema, co dál, na něj tvrdě dolehlo po osvobození. Kožešníkem být nechtěl, takže se vypravil do divadla Větrník, kde začínal jako obsluha gramofonu a opony. Postupně dostával malé role a v roce 1947 poprvé stanul i před kamerou v historickém dramatu Jan Roháč z Dubé. V divadle byl stále úspěšnější, po jeho zániku přešel do Divadla satiry, a odtud už zamířil rovnou do Národního. Brzy ale dostal výpověď, protože kvůli jeho opilství muselo být zrušeno představení. Ředitel Václav Vydra st. ale věděl, že je dobrý, a tak mu domluvil angažmá v Realistickém divadle.

Limonádový Joe aneb Koňská opera:

Dlouhé čekání

V roce 1948 odsloužil vojenskou službu, po níž se do Národního divadla vrátil, brzy ale putoval dál. Nejprve do Městských divadel pražských, pak k E. F. Burianovi a od něj do Divadla estrády a satiry. Kvůli Miroslavu Horníčkovi, s nímž nastudoval úspěšnou hru Tvrďák, z divadla v roce 1961 odešel, po třech letech se ale rozešli a Miloš poprvé zakotvil v stálém angažmá v Hudebním divadle Karlín. Brzy si ale uvědomil, že mu hrozí doživotní škatulka komika, takže raději přešel do Divadla na Vinohradech. Přestože velmi miloval kameru a na kontě mu přibývala jedna postava za druhou, na životní příležitost čekal třicet let. Miláčkem národa se stal až v druhé polovině 70. let díky doktoru Štrosmajerovi v seriálu Nemocnice na kraji města.

Nemocnice na kraji města:

Královský servis i rozchod

Pokud jde o ženy, o počtu milenek zřejmě neměl přehled ani on sám. Na první pohled budil spíš respekt, některé se ho prý dokonce tak trochu bály. Pravidla života v páru nerespektoval, na domácnost nepřispíval a vždy se měl dobře. V roce 1946 se poprvé oženil s kolegyní Stellou Zázvorkovou, narodila se jim dcera Jana Kateřina, rozvedli se ale už krátce po prvním výročí. Spojovala je jen dcera, která spáchala v patnácti sebevraždu. Hráli ale spolu dál celá desetiletí, často i partnery. Po rozvodu přebral skladateli Macourkovi přítelkyni Kateřinu, která jako dcera kulaka skončila v roce 1948 v táboře pro „osoby práce se štítící“. Manželství trvalo jen krátce, pak se Kateřina kamsi ztratila. V roce 1954 mu padla do oka krásná Milena, která se právě rozváděla s Felixem Le Breux, okouzlení vydrželo jen půl roku, i po rozchodu ale dál bydlel v jejím bytě, vodil si domů slečny a využíval služby hospodyně. Nakonec mu sama našla podnájem.

Adéla ještě nevečeřela:

S nesmrtelností kocoura

Vzápětí okouzlil tehdy začínající režisérku Věru Chytilovou, která s ním chodila tři roky. V té době se u něj objevily první příznaky maniodepresivní psychózy, a když mu bylo nejhůř, Milena s Věrou o něj pečovaly společně. Třetí manželka, tanečnice Jana Lichtenbergová, s ním také vydržela jen pár měsíců. Až s baletkou Janou Křečkovou prožil třicet let. Vzali se v roce 1966 v jihočeské Křemži, kde pak koupili mlýn, a měli dceru Barunku. Kvůli nemoci Miloš nikdy nevěděl, zda dokáže plnit své závazky. Často kvůli němu byla rušena představení či odkládáno filmování a nadělal si spoustu nepřátel. Během depresí nekomunikoval, ve fázi mánie žil na plný plyn. Řadu závažných chorob překonával „s nesmrtelností kocoura“, jak o něm prohlásil psychiatr Cyril Höschl. Později ale začal léčbu odmítat, protože měl pocit, že mu zhoršuje paměť. Kvůli nemoci odešel z divadla, v roce 1995 pak vzdal roli v seriálu Hospoda. Legendární Miloš Kopecký zemřel 16. února 1996 v psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích.

Zdroje: Wikipedia, Martin Fryč: Galerie, MČ Praha 1, Památkový katalog, Galerie Smečky, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, Miloš Kopecký: Já, Dějiny českého divadla