foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku) a Supraphon/Werichova vila na Kampě. Na snímku vlevo nahoře Jan Werich na dvojalbu z roku 2012 Deoduši aneb Jan Werich vypráví své dospělé pohádky!, inspirovaným stejnojmenným souborem jeho málo známých pohádek a bajek pro dospělé, který připravil editor Ondřej Müller v nakladatelství Albatros v roce 2010 k šedesátému výročí vydání knihy Fimfárum.
FOTO, VIDEO Dům na pražské Kampě, v němž žil, je stejně legendární jako on sám. Významných obyvatel měl celou řadu, zpravidla ale bývá spojován především s tím, jenž se stal respektovanou národní ikonou. Stejně jako ho milovaly davy, které braly jeho názory za směrodatné, ho mocipáni nenáviděli. Ti nacističtí i komunističtí.
Činžovní vile č. 501/7 v ulici U Sovových mlýnů, která vede z Malostranského nábřeží a Říční ulice až na náměstí Na Kampě, dnes zpravidla nikdo neřekne jinak než Werichova vila. Až do konce druhé světové války měla ale přezdívku podle jiného významného obyvatele Dobrovského domek. Významných osobností v jejích zdech ale přebývalo mnohem víc.
Legendární Werichova vila na pražské Kampě
U vily je busta Jana Wericha od malíře a sochaře Nikose Armutidise
Dům, jímž prošla historie
První písemná zmínka o její existenci sice pochází z roku 1580, podle je ale podstatně starší. Části sklepů pocházejí z období pozdní gotiky a dřevo stropu v přízemí ze stromů, pokácených už kolem roku 1510, tedy za vlády krále Vladislava Jagellonského. Dokládají to výsledky průzkumu architektky Kateřiny Kroulíkové. V druhé čtvrtině 17. století tu sídlila dílna nizozemského koželuha Serváce Engela, která byla zrušena v roce 1725. Dům se stal majetkem starého šlechtického rodu Nosticů, prošel renesanční přestavbou a v letech 1798-1803 v něm žil kněz, historik a zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky Josef Dobrovský. V roce 1803 byla v rámci klasicistní přestavby podle plánů českého český architekta, stavitele a štukatéra italského původu Ignáce Palliardiho přistavěna východní část s arkádami, upraveno první patro a dům dostal mansardovou střechu s podkrovím.
Jan Werich a autor knih o Osvobozeném divadle Jaromír Pelc na Kampě v roce 1977. Foto se svolením Jaromír Pelc / Wikimedia (CC BY-SA 4.0)
Slavní nájemníci
Po roce 1918 se stala vila majetkem státu, první patro a podkroví byly upraveny podle návrhu Bohumila Hübschmanna a vystřídala se v něm celá řada nájemníků. Mezi nimi v letech 1929-41 v významný památkář a historik umění Zdeněk Wirth, v letech 1948-68 básník Vladimír Holan. Do všeobecného povědomí se ale historická vila zapsala především díly Janu Werichovi, který v ní žil v letech 1945-1980. A jeho přítel a neméně slavný kolega Jiří Voskovec v ní pobýval od roku 1945 až do emigrace po únoru 1948. A spisovatel Vladimír Neff zasadil do jejích zdí děj svého románu Třináctá komnata. K vystěhování přiměla nájemníky až povodeň v roce 2002, po níž byly provedeny vnější opravy. Vnitřek ale čekal na rekonstrukci až do roku 2015. Dne 30. června 2017 byla konečně slavnostně otevřena díky Nadaci Jana a Medy Mládkových stálá expozice o Janu Werichovi. V podkroví jsou pořádány výstavy, kulturní akce a přednášky a v přízemí sídlí kavárna.
Pudr a benzin:
Za vše mohou utržené kulisy
Představovat Jana Wericha je zbytečné a pokoušet se napsat o něm něco originálního téměř nemožné. Legenda českého divadla, filmu i literatury, moudrý klaun a filozof svým životním stylem, účinkováním v divadle, filmu a televizi i vystupováním na veřejnosti ovlivnil a stále ovlivňuje atmosféru tehdejší i naší doby. Jan Křtitel František Serafínský Werich se narodil 6. února 1905 na pražském Smíchově jako jediný syn úředníka První české vzájemné pojišťovny Vratislava Wericha a dcery smíchovského hostinského. Gabriely. Rodiče se rozvedli a Jan byl svěřen do péče otci, za první světové války, když byl otec na frontě, ale žil s matkou v Holešovicích. Přítele Jiřího Voskovce potkal kdysi v centru Prahy, po čase se setkali znovu v jedné třídě gymnázia v Křemencově ulici. Spolupracovat ale začali až během studia práv. Během pobytu u Voskovcových v Sázavě se zrodila Vest Pocket Revue, která měla premiéru v Umělecké besedě 19. dubna 1927. „Když jsme hráli poprvé, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit. A tak vznikla první forbína,“ vzpomínal Werich.
Císařův pekař a pekařův císař:
Srandičky na účet maloměšťáků
Původně chtěli vytvářet divoké fantazie, bláznivé frašky a absurdní pohádky, hospodářská krize a nebezpečí fašismu je ale na počátku 30. let přivedly k politické satiře. Poprvé prosákla v roce 1932 do antické hry Caesar, následovaly Osel a stín, Kat a blázen či Balada z hadrů. Vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, kteří se pletou do děje, případně před oponou komentují mimodivadelní události. Zastávali levicové názory a dělali si programově „srandu ze starších pánů, maloměšťáků a páprdů“. Náruživý kuřák, milovník dobrého jídla a pití Werich dával přednost poetické komice, což bylo zřetelné i ve filmových adaptacích her Osvobozeného divadla, jež přispěly k vzniku české politické filmové komedie. Éra Osvobozeného divadla skončila zákazem v listopadu 1938.
Medvěd:
Největší vůl se vrátil
V lednu 1939 emigrovali Voskovec a Werich s Jaroslavem Ježkem do USA a po návratu v roce 1946 založili Divadlo V+W. Po Voskovcově emigraci ale divadlo zaniklo a od roku 1948 Werich působil v řadě divadel. Na poslední děkovačku muzikálu Divotvorný hrnec v roce 1950 si přinesl kufr s nálepkami Paříž, Londýn, New York a zeptal se publika: „Chcete vidět největšího vola?“ Lidi sborově zařvali: „Ano!“ „Tak jsem se vrátil.“ Potom vzal do ruky kontrabas, začal s ním točit a nahlížet do něj. „Co tam hledáte?“ zeptal se herec František Černý. „Své známé v base,“ odvětil Werich.
Kočár nejsvětější svátosti:
Postavy proměňoval v legendy
V letech 1956 až 1961 vedl Divadlo satiry, přejmenované v roce 1957 na Divadlo ABC, a s novým partnerem Miroslavem Horníčkem znovu vystupoval v slavných ,forbínách‘. Společně také obnovili některé hry z repertoáru Osvobozeného divadla. Ve filmu dostal po válce málo šancí, televize k němu naštěstí byla štědřejší a z inscenací, v kterých hrál, se díky němu staly legendy. Každému se jistě vybaví nezapomenutelný Císařův pekař a pekařův císař, filmová pohádka Byl jednou jeden král nebo televizní filmy Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti a Až přijde kocour. Stále více se ale projevoval také jako spisovatel. Ke konci 50. let se několikrát vypravil do Itálie, jednou i s dcerou Janou, a své zážitky popsal v knize Italské prázdniny. V roce 1963 mu byl udělen titul národní umělec.
Přiložte životopis:
Moc si troufal
V roce 1968 vysílala televize publicistický cyklus Co tomu říkáte, pane Werich? Ptal se Vladimír Škutina, odpovídal občan Jan Werich. Témata byla různá, ale aktuální. V červnu 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov a po okupaci chtěl emigrovat do Rakouska, vlast ale opustit nedokázal a brzy se vrátil. Následná normalizace pro něj znamenala konec divadla, zmizel z televize, přestaly mu vycházet knihy… V té době ho už také trápilo zdraví, takže čas dělil mezi nemocnici, domov na Kampě a chalupu ve Velharticích. V roce 1977 vyšel v Rudém právu seznam signatářů Anticharty a televize odvysílala záběry Jana Wericha mezi umělci, poslouchajícími projevy Jiřiny Švorcové a dalších ,angažovaných‘ umělců. Jeho podpis je ale předmětem dohadů. Údajně žádal o vyškrtnutí ze seznamu signatářů, protože podepsal jen prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno. Toto tvrzení potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy.
Co tomu říkáte, pane Werich:
Boj s lidskou blbostí
Obecenstvo se s ním naposledy zasmálo na jaře 1977, kdy mu režim povolil vystoupení v pražské Lucerně. Sice ho to pozvedlo na duši, pocit hořkosti to ale neodvanulo. „To víte, já jim dneska řeknu svý. Za to, že mě nechali jednou hrát v Lucerně, jim lízat holínky nebudu,“ svěřil se tehdy Jiřímu Suchému. V televizi se pak naposledy objevil v příbězích o Panu Tau. Stal se respektovanou národní ikonou, jejíž názory lidé brali za směrodatné. „Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní utéct, protože by blbost zaplavila svět,“ říkával. V roce 1980 zastihla smrt jeho manželku Zdeňku. Jan Werich ji přežil jen o pár měsíců, zemřel 31. října 1980 a byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. V květnu následujícího roku podlehla rakovině také dcera Jana a 1. července 1981 odešel navždy i Jiří Voskovec.
Zdroje: Národní památkový ústav, Wikipedie, Pavel Vlček a kol.: Umělecké památky Praha. Malá Strana, ČSFD, Česká televize, Městská divadla pražská, Český rozhlas, František Cinger: Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha, Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů, Boris Jachnin: Jan Werich, Ondřej Suchý Jiří Suchý: Pan Werich z Kampy
Psali jsme
AUDIO, VIDEO Bezkonkurenčně nejošklivější herec, komik a vyhlášený tramp se sice narodil v Praze, už během pár dnů ale skončil u Příbrami. Než…