KDE ŽILI SLAVNÍ Zásadovost se nevyplácí. Krásný chlap a velký mistr kreací nedokázal bez práce žít

05. 05. 202220:04
KDE ŽILI SLAVNÍ Zásadovost se nevyplácí. Krásný chlap a velký mistr kreací nedokázal bez práce žít
foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku) a Národní divadlo / Josef Heinrich/Dům na Vinohradské 1381/77. Na snímku Václav Voska v roce 1946, v představení na počest 70. narozenin Fráni Šrámka Sláva života.

FOTO VIDEO K nejkrásnějším obytným pražským lokalitám bezesporu patří ty na rozhraní Vinohrad a Žižkova, v těsném sousedství Riegrových sadů. Právě v domě číslo 77 v ulici U Kanálky se odvíjel osud mimořádného muže, který naší kultuře velmi mnoho dal. A mohl dát mnohem víc, nebýt hlouposti mocipánů.

Před více než sto lety se tu rozkládala romantická zahrada, jejíž jméno Kanálka evokovalo všechno možné, jenom ne krásu. Historie tohoto místa ale sahá mnohem dál. Už ve 14. století tu vybudoval přítel císaře Karla IV. lékárník Angello z Florencie jednu z nejstarších pražských vinic, která od 17. století patřila svatojakubskému klášteru. Od něj ji koupil velmistr svobodných zednářů Josef Emanuel hrabě Canal z Malabaily, jenž tu začal v roce 1787 budovat zahradu. Byla jedinečným architektonickým dílem, s pavilony, mostky miniaturami chrámů antických bojů, ale také voliérami s exotickým ptactvem a dokonce i malou zoologickou zahradou.

Dům, v němž prožil většinu života legendární Václav Voska

Romantiku vytlačil byznys

Radikální změna odstartovala v druhé polovině 19. století, kdy Kanálku koupil od dědiců hraběte Canala pražský bankéř Moric Zdekauer, kterého ale mnohem víc než příroda a romantika zajímaly investice. Hodnota tamních pozemků s rozvojem Prahy neustále stoupala, a tak je začal po částech rozprodávat. A co zbylo, rozdělili jeho potomci v roce 1892 na stavební parcely. Jen nepatrná část někdejší zahrady se zachovala dodnes a je součástí Riegrových sadů. Na rozdíl od našich panelových sídlišť je ale nutné tehdejším stavitelům přiznat, že dokázali i činžák proměnit v malé umělecké dílo. Před pár lety jsem uvažovala o stěhování do jednoho z tamních domů a musím přiznat, že mě okouzlila nejen krásná výzdoba domu, ale především také velkorysé projetí obytných prostor i nápadité uspořádání bytů.

Malá noční povídka:

Studium mu zhatili nacisté

Obyvatelem jednoho z těchto činžáků se 21. října 1918 stal druhorozený syn středoškolského profesora Václav Vratislav Voska. Vyrůstal v umělecky založeném prostředí, od dětství se věnoval hudbě, hru na klavír studoval v soukromé hudební škole Edvarda Šafránka. Brzy také začal statovat na řadě pražských scén, od loutkového divadla a školního dramatického kroužku ředitele Aloise Kulhánka přes Uměleckou a Měšťanskou besedu až po Dramatické studio Čin, a od roku 1937 i ve Vinohradském divadle. Právě v tomto roce odmaturoval na reálném gymnáziu v Slovenské ulici a měl namířeno na právnickou fakultu. Už po pěti semestrech ale jeho studia ukončilo uzavření českých vysokých škol nacisty, a tak se začal věnovat naplno divadlu a nastoupil do Divadla na Vinohradech jako elév a po čtyřech sezónách se stal členem soboru.

Zločin lorda Savila:

Katolík? Nežádoucí!

V divadle se také seznámil s herečkou Evou Kavanovou, s níž se v roce 1946 oženil a měli spolu dcery Evu a Markétu. Po osvobození zamířil do Národního divadla, jenže byl hluboce věřící katolík, takže se po převratu v únoru 1948 stal poprvé nežádoucím. V roce 1951 musel změnit působiště a začal hrát v souboru Městských divadel pražských, v němž setrval až do smrti. Zpočátku získával role, které využívaly především jeho zjevu, a přestože hrál i role komické, nejlépe se uplatnil v charakterních. Díky konverzačnímu umění, intelektuálskému typu a střídmosti v civilních, skvěle odstíněných výrazových prostředcích se bohatě uplatnil v řadě mistrných kreací a her.

Rozhovor s Janem Werichem:

Do Národního už nechtěl

S filmem to bylo podobné, do ateliérů poprvé vstoupil už na počátku okupace. V roce 1940 si zahrál studenta Jetelíka v studentském melodramatu Prosím, pane profesore! Různých postav pak během kariéry ztvárnil zhruba 130, s opravdu velkou rolí ale na něj žádný z režisérů nevzpomněl. Na obrazovce se objevil poprvé v roce 1959 v adaptaci pohádkového poetického dramatu Julia Zeyera Radúz a Mahulena, jeho partnerkou byla tehdy Jiřina Švorcová. V 60. letech se mu dařilo a rozjel se na plný plyn. V roce 1965 se stal laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda, o rok později mu byl udělen titul Zasloužilého umělce. Když za ním ale přišli před rokem 1968 z Národního divadla, aby se vrátil, odmítl. V Městských divadlech pražských byl ,Pan Někdo‘, jejich komornost mu vyhovovala. Byl skvělý herec a krásný muž, dívat se na něj zblízka byla radost.

Jak jsme přišli na svět:

Oblíbený vypravěč

Václav Voska měl melodický, lyrický, lehce zastřený hlas, který i cílevědomě kultivoval. Cit pro rytmus a kadenci i smysl pro poezii ho předurčily k spolupráci s rozhlasem, interpretacím poezie i prozaických textů. Spolupracoval i s gramofonovými vydavatelstvími a dabingem, kde se stali jeho ,parketou‘ například Marcello Mastroianni či Peter Sellers. Často působil i jako průvodce v dokumentech. Nezapomenutelným se stal v seriálu Františka Filipa Sňatky z rozumu. V 60. letech scenáristé podobnou roli poměrně často využívali k posunu děje, jako kontaktní osobu mezi obrazovkou a divákem, někdy i jako glosátora. Mělo to i praktický důvod, jak natočit starou Prahu bez drátů, televizních antén, tramvají, reklamy… Voska stál na současném chodníku, začal vyprávět příběh… a pak střih, třeba na dobové fotografie a divák byl nenásilně vtažen do děje.

Misantrop:

Éra zákazů a trestů

Právě v té době už začaly ovlivňovat jeho osud bouřlivé události. Stal se poslancem České národní rady a zúčastnil se pohřbu Jana Palacha, což mu bylo ,sečteno‘. Poměrně rychle byl odsunut do pozadí, nesměl se objevit v médiích a na veřejnosti, zákazů postupně přibývalo. Zbylo mu jen divadlo, takže si časem sám vytvořil filozofii, s jejíž pomocí se snažil žít, aniž si zadal s režimem. „Mám hezký byt, hodnou ženu, chytré děti, co mi vlastně schází?“ říkával. Jenže to bylo málo, nutně potřeboval pracovat. Pokud nebyl vytížený, cítil se čím dál víc jako vyvrženec. A tak začal utíkat k alkoholu. Koneckonců víno mu chutnalo odjakživa a rád si po představení zašel na decinku, dvě. Časem jich ale bylo čím dál víc. Navzdory zákazům se občas některý režisér odvážil ho obsadit. V roce 1976 si zahrál si například v kriminálce Jindřicha Poláka Noc klavíristy, o dva roky později ho Štěpán Skalský obsadil v dramatu Čistá řeka a v roce 1980 na něj pamatoval Evžen Sokolovský při natáčení historického dramatu 1. máj 1890.

Sňatky z rozumu:

Loučení se Sokratem

Mnohem víc jeho herectví využívala televize, ztvárnil řadu vedlejších postav v inscenacích různých žánrů včetně pohádek. Pro jeho mimořádnou činorodost to ale stále bylo málo, navíc se právem cítil přehlížený a odstrčený. Utápěl se v depresích, které výrazně zkracovaly život. Když mu po letech konečně povolili víc pracovat, chtěl všem dokázat, že je opravdu Pan herec. Jenže jeho srdce to nevydrželo. Na obrazovce se objevil naposledy v roce 1982 v inscenaci Pavla Háši Hořká vůně léta, na jevišti v té době exceloval v Radzinského Rozhovorech se Sokratem. Odešel náhle 22. srpna 1982 ve Valašském Meziříčí, bylo mu teprve šedesát tři let. Představení pak bylo staženo z repertoáru, protože si nikdo nedokázal představit, že by Sokrata někdo dokázal zahrát tak jako Václav Voska.

Zdroje: Wikipedie, Encyklopedie Prahy 2, Národní památkový ústav, ČSFD, Česká televize, FDB, Český rozhlas, Marie Boková: Václav Voska – Intelekt a srdce, Národní divadlo

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných