foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku) a Knihovna Václava Havla/Luxusní sídlo Miloše Havla v Barrandovské ulici, na snímku nahoře sám Miloš Havel, filmový producent a majitel největší prvorepublikové produkční firmy Lucernafilm.
Sotva bychom našli někoho dalšího, kdo pomohl během okupace tolika lidem a kdo se zasloužil o takovou spoustu kvalitních filmů. Cena, kterou za to strýc prezidenta Václava Havla zaplatil, byla až neúměrně vysoká.
Pozemek v Barrandovské ulici č. 144/17, na němž stojí luxusní sídlo někdejšího českého filmového magnáta Miloše Havla, vlastnil původně bankéř a automobilový závodník Čeněk Junek. Chtěl na něm konečně postavit nový domov, protože bydlel s manželkou Eliškou Junkovou v paláci Lucerna. Už to ale nestihl, protože 15. července 1928 zahynul při Velké ceně Německa sportovních vozů na Nürburgringu ve svém voze Bugatti Type 35B, v závodu třídy 1500-3000 ccm. Pozemek pak odkoupil za plnou cenu Miloš Havel. Nejprve si nechal postavit na skále nad lomem podle návrhu filmového architekta Viléma Rittershaina dřevěný srub, v němž občas i přespával, a současně byla upravena i okolní zahrada.
Nucený prodej
Teprve poté, co ho nacisté donutili k prodeji filmových ateliérů AB na Barrandově, měl konečně k dispozici značnou částku peněz, kterou mohl investovat do stavby svého sídla. Luxusní vilu pro něj navrhl architekt Vladimír Grégr, který ale byl 19. března 1940 zatčen za ilegální činnost a 22. února 1943 popraven. Jeho dílo dokončil inženýr Karel Škvor, Grégrův spolupracovník a pozdější filmový architekt, jehož dílem jsou především interiéry. Velkoryse pojaté sídlo se svým stylem řadí k takzvaným americkým haciendám, Spíše romanticky pojatá vila navazuje na takzvaný typ cottage, se štíty a vysokými prejzovými střechami, jež jsou prolomeny vikýřovými okny. Omítka je podobně jako u dalších barrandovských vil zdrsněna, okna jsou tradiční, směrem do ulice je chrání barokizující mříže.
Havlův srub na skále nad barrandovským lomem Pod terasami. Foto se svolením spolku Prázdné domy s historií
Zamítnutý projekt
Vila často hostila velkolepé večírky, kterých se mimo jiné účastnili herci, herečky a režiséři, ale také Němci. Konaly se ve dvou rozlehlých přízemních místnostech, z nichž vedla velká okna do zahrady s bazénem, v patře byly pokoje pro hosty a garsoniéra, která poskytovala soukromí majiteli. Hostům poprvé otevřela bránu v červnu 1941 a navzdory válečnému nedostatku byly velkolepé večírky bohatě zásobeny jídlem i alkoholem, z nějž Miloš Havel osobně míchal koktejly. Pořídil si i návštěvní knihu, v níž se dochovala řada zápisů i veršovaných vzkazů. Mezi prvními hosty byli Lída Baarová, režisér Jan Sviták, tajemník prezidenta Háchy Josef Kliment a ministr průmyslu Jaroslav Kratochvíl. Po válce si nechal jen garsoniéru a zbytek vily pronajal svému příteli, izraelskému velvyslanci Ehudu Avrielovi, který mu nabídl tříletou smlouvu na vybudování filmových ateliérů v Izraeli. Havlovu žádost, any mohl projekt realizovat, ale úřady zamítly bez udání důvodu.
C. a k. polní maršálek:
První velký úspěch Havlových ateliérů
Václav Havel litoval
Po neúspěšném pokusu o ilegální přechod hranic v roce 1949 byl odsouzen a jeho veškerý majetek propadl státu. Vila pak sloužila mimo jiné jako rezidence argentinského velvyslanectví. Na počátku devadesátých let ji získali v restituci bratři Ivan a Václav Havlovi, kteří ji v roce 1993 prodali podnikateli Antonínu Charouzovi. Později se Václav Havel nechal slyšet, že byla chyba, že si ji nenechali. Po pádu IPB v roce 2000 a převodech miliardových pohledávek za Charouz Group patřila holdingu Hendon lichtenštejnské společnosti Elana Anstalt, která se ji v roce 2010 marně pokoušela prodat za 150 milionů. Poté byla zastavena ve prospěch Poštovní banky. V současnosti ji vlastní společnost EPMAS, nájemcem je Antonín Charouz a nabízí luxusní apartmá pro firemní a společenské akce.
Dívka v modrém:
Synek, který se povedl
Ale vraťme se k Miloši Havlovi, který se narodil 3. listopadu 1899 na Zderaze u Prahy jako mladší syn majitele stavební firmy Vácslava Havla (to není překlep, takto se podnikatel skutečně psal). Až jeho přičiněním se ale rodinná firma stala jednou z nejvýznamnějších ve svém oboru a rodina se zařadila mezi pražskou smetánku. Havlovi se léta podíleli na hospodářském vedení Národního divadla a za první republiky sympatizovali s pravicovou Československou národní demokracií, Miloš se dokonce stal nakrátko členem Národní obce fašistické. V roce 1920 dokončil Vácslav Havel obchodní a zábavní středisko Lucerna. V té době už vlastnil pět kin a založili filmovou produkční společnost Lucernafilm, v jejímž vedení začal Miloš působit už v devatenácti letech a po vzniku samostatné republiky se stal hlavním dovozcem americké filmové produkce. Především jeho přičiněním zaplavily česká kina stovky westernů, které inspirovaly první trampy.
Kristian:
Tahanice o nejlepší ateliéry
Počátkem dvacátých let založili Havlové filmové továrny AB a obrovský úspěch jim přinesl jeden z prvních českých zvukových filmů, C. a k. polní maršálek, který natočil v roce 1930 s Vlastou Burianem v hlavní roli Karel Lamač. Milošův bratr Václav pak začal na Barrandově s výstavbou luxusní vilové čtvrti, a vybudoval pro Lucernafilm ateliéry, jejichž rozsah a vybavení neměly tenkrát v Evropě obdoby. Výrobní komplex s kapacitou až osmdesáti filmů ročně odstavil ostatní společnosti na vedlejší kolej. Takže není divu, že první kampaň proti společnosti odstartovala už v roce 1934. Miloš totiž upřednostňoval německé firmy, s nimiž měl výborné kontakty stejně jako se zástupci Říšské filmové komory a německého ministerstva propagandy. To ale Němcům nebránilo, aby ho po okupaci o ateliéry nepřipravili.
Babička:
První pokus nevyšel
Pouhý den po obsazení Československa, 16. března 1939, se čeští fašisté pokusili ateliéry převzít, Havel ale poslal předsedovi České filmové unie a antisemitovi Václavu Binovcovi dopis, v němž ho informoval o rezignaci svých židovských ředitelů Levoslava Reichla a Osvalda Koska a propuštění židovských režisérů Jiřího Weisse a Waltra Schorsche. Nakonec ani tyto ústupky ale nepomohly. Už v červnu skončil v Petschkově paláci a nátlaku gestapa po několika týdnech ustoupil. Říšský protektor nařídil zvýšení akciového kapitálu společnosti o 200 procent. Peníze nikdy nebyly reálně vloženy, Miloš tím ale přišel o majoritní podíl a 26. dubna 1940 prodal svůj podíl za 6 885 000 korun. Za to si směl pronajmout ateliéry pro natáčení nejméně pěti filmů ročně. Nacisté tak dosáhli svého, ovládli Barrandov a za velmi dobrou cenu získali kvalitní filmové ateliéry, v nichž mohli levně vyrábět.
Maskovaná milenka:
Velký šéf
Lucernafilm Havlovi zůstal a stal se skutečným filmovým magnátem. S talentem na řízení firmy se zřejmě narodil, přání nebo příkazy dovedl tak formulovat, že mu málokdo dokázal odporovat. A přestože nikomu neublížil, někteří podřízení se ho báli. „Mluvil tiše, zvolna, zdvořile a tímto způsobem uměl říkat laskavosti i arogance,“ prozradil později režisér Jiří Brdečka. Potrpěl si prý na přitakávače a šanci u něj měli lidé loajální a snaživí, kteří ani nemuseli mít potřebnou kvalifikaci. Přitom sám Havel pobíral mnohem nižší plat než jeho špičkoví zaměstnanci. Oblíbeným tématem bývá i jeho homosexualita. Sice se v roce 1934 oženil s Marií Weyrovou, na počátku války se ale po vzájemné dohodě rozvedli. Hrozilo mu zatčení či koncentrační tábor, naštěstí byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Musel se rozhodnout, zda bude pokračovat v práci, a tím spolupracovat s okupanty, nebo se stáhnout do ústraní. Zvolil první alternativu.
Noční motýl:
Doba kompromisů
Pokud chtěl zachovat firmu a zaměstnávat české herce a filmaře, musel s Němci jednat. Dosáhl v tomto směru mimořádné obratnosti. Na jedné straně pomohl desítkám lidí, na druhé se přátelil s představiteli okupační moci. Nejproblematičtější byly právě bujaré večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se zřejmě bály odporovat. Řada svědků později doložila jeho tvrzení, že mu styky s Němci měly umožnit pokračovat v práci a získávat informace o plánovaných opatřeních v české kinematografii, která mohl včas zvrátit. Od opilých Němců leckdy také získával pozitivní rozhodnutí, kterých nedosáhl na úřadech. Intervencemi u úřadů dosáhl propuštění mnoha obyvatel protektorátu, díky němu nemusely stovky kulturních pracovníků nastoupit na nucené práce do říše.
Muži nestárnou:
Zapomenutý květinář
V posledním údobí války zaměstnával mnohem více herců, než bylo třeba, finančně podporoval rodiny zatčených i ilegální pracovníky a zasadil se i o zastavení stíhání několika svých blízkých, mimo jiné i Vítězslava Nezvala. Po válce osmkrát vypovídal před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků, byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, přitížila mu svědectví Jana Drdy, Václava Řezáče a Lídy Baarové. Většina filmových pracovníků ale vypovídala v jeho prospěch. Na předem daném rozhodnutí to však nemohlo nic změnit. Pro odsouzení ale chyběly důkazy, takže bylo řízení v prosinci 1947 zastaveno. Přišel ale o Lucernafilm a v červenci 1949 byl zadržen při pokusu o emigraci do Rakouska. Následný verdikt zněl – dva roky vězení. V roce 1952 se mu pak podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci, a v šedesátých letech vlastnil květinářství. Pražského jara se ale nedočkal, zemřel 25. února 1968.
Zdroje: Wikipedie, Prázdné domy, ČSFD, Historie filmové tvorby na Barrandově, Giannalberto Bendazzi: Jiří Brdečka, Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Český film, Krystyna Wanatowiczová: Miloš Havel - český filmový magnát
Psali jsme
FOTO VIDEO K nejkrásnějším obytným pražským lokalitám bezesporu patří ty na rozhraní Vinohrad a Žižkova, v těsném sousedství Riegrových sadů.…