„Když mě chtějí setřít, vytahují moji mámu,“ říká Tomáš Třeštík

ROZHOVOR: „Řekl bych, že není nic horšího než se najít a pak už nic nedělat. Chci se hledat až do smrti. V mnoha věcech jsem se asi našel, ale v řadě dalších pořád hledám – z čisté zvědavosti,“ říká fotograf Tomáš Třeštík. V rozhovoru pro server PrahaIN.cz vypráví o své práci, ale také o tom, s jakými narážkami se celý život setkává.

Máte vystudovanou katedru fotografie na FAMU. Bylo pro vás studium důležité? Spousta fotografů tento obor vystudovaný nemá.

V době, kdy jsem studoval, jsem si myslel, že to moc důležité není. Nakonec jsem ale strašně rád, že jsem to dodělal, povedlo se to i díky tomu, že mě do toho trochu dokopal táta. Fotografie je hodně sólový obor. Podle mě je dobré být v partě lidí, kteří dělají to samé, a pozorovat, jak pracují ostatní. Dodnes žiju ze setkání s pedagogy ve škole, potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí. Zajímalo mě, jak o tom přemýšlejí, bavilo mě sledovat, co dělají a tak dále. Jinde než ve škole tohle budete hledat docela těžko.

Bylo tam i to klasické biflování, které známe z univerzit a obecně ze školství?

Ale jo, na FAMU to tak bylo. Byly tam předměty, ze kterých mě opakovaně vyhazovali, třeba chemie, tu jsem nedal několikrát. Ale tam, kde učím dnes, tedy na Akademii Michael, už to v takové míře není. Svůj smysl to samozřejmě má. Ve výsledku je jedno, co se učíte, ale pro rozvoj člověka je důležité učit se učit. Na naší škole se studenti učí zajímavé věci: projít si historii fotografie je pro fotografa důležité a něco si zapamatovat je prostě dobrý trénink pro život.

Jste z umělecké rodiny. Posloucháte narážky, že to díky tomu máte snazší?

Poslouchám to dodnes. Když mě třeba na Facebooku chce někdo setřít, napíše, že jsem syn své mámy (smích).

Drží se vás to celý život?

Samozřejmě. Když člověk nemá argumenty, je to první věc, po které sáhne. Jasně, máma dělá, co dělá, táta dělá, co dělá… Já nevím, kde bych byl, kdybych neměl rodiče, které mám, to je naprosto absurdní úvaha. Jsem strašně rád, že jsem vyrostl v inspirativním prostředí. Asi mě to nějakým způsobem nasměrovalo, ale že by mi to v profesi nějak pomáhalo a měl jsem víc zakázek jen proto, že se jmenuji Třeštík, si úplně nemyslím.

Umělkyně je také vaše sestra, která působí i v politice. To vás nikdy nelákalo?

Ne. Myslím, že ségra to zvládá dobře a jeden politik v téhle generaci Třeštíků stačí (úsměv).

Před několika lety jste napsal biografickou knihu, kde shrnujete svůj pohled na svět, ale také vliv sociálních sítí. Změnilo se od té doby něco?

Myslím, že nijak zásadně. Sociální sítě jsou skvělé, když s nimi umíte pracovat a nepodlehnete jim. Pro mě jsou de facto pracovním nástrojem a způsobem, jak pozorovat svět kolem sebe. Změnily se? Facebook se asi stává jakýmsi ostrovem nás starších, mladší mají spíš Instagram nebo TikTok, který já vůbec nepoužívám. Něco se mění, ale nic zásadního.

A váš pohled na život? Jste sice úspěšný, ale kdysi jste řekl, že se stále hledáte.

Je pravděpodobné, že se pořád hledám. Řekl bych, že není nic horšího než se najít a pak už nic nedělat. Chci se hledat až do smrti. V mnoha věcech jsem se asi našel, ale v řadě dalších pořád hledám – z čisté zvědavosti.

Někde jsem zaslechl, že člověk nemůže být nikdy spokojený.

Se životem spokojený jsem, stejně jako s tím, co dělám. Baví mě to a naplňuje. Nemám ale potřebu se tím opíjet a říkat si: „Tohle je skvělé, tenhle projekt se mi povedl.“ Když se něco povede, spíš přemýšlím, jak to posunout dál. Udělat z toho něco jiného, většího.

Máte ve fotografování nějakou největší vášeň, nebo to berete jako celek?

Vnímám to jako určité mentální nastavení. Mnoho lidí, kteří ten obor neznají, má pocit, že fotograf pracuje jen tehdy, když drží foťák. Tak to ale není. To je třeba deset, dvacet procent práce, kolem toho je spousta dalších věcí – zájem o svět, poznávání lidí, přemýšlení. To mě naplňuje a baví. Teď dělám sérii portrétů, začal jsem s tím vloni na Rock for People a letos budu pokračovat. Je to mix návštěvníků a lidí, kteří za festivalem stojí. Baví mě to, ten soubor je širší, není to jen o jednom místě. Do toho pořád jedu svoje balkony. V hlavě mi pomalu vzniká knížka psaných textů, ale nejdřív potřebuji dokončit knihu balkónovek, abych se posunul dál.

Jak vlastně vznikly vaše známé fotky z balkonu?

Úplně náhodou. Před patnácti lety jsem přestavoval byt, kde žiju a mám ateliér. Mezi dvěma místnostmi jsme bourali stěnu, všude byl prach a cihly. Chodil jsem to kontrolovat, a protože tam byli dělníci se sbíječkami a potřeboval jsem si vyřídit telefonát, šel jsem na balkon. Na protějším chodníku jsem uviděl Vojtu Dyka, kterého jsem asi před čtrnácti dny fotil. Písknul jsem na něj, měl chvíli čas, tak přišel nahoru. Kvůli nepořádku jsme šli na balkon. Stál tam a já si říkal: „ Ty jo, to je vlastně hezký záběr.“ Vyfotil jsem ho. Pak dalšího člověka, třetího, čtvrtého… Chvíli jsem to dělal, pak jsem to dal na Facebook, a už jsem nepřestal.

Platí ve fotografování, že spontánní věci, jako třeba toto, jsou nejlepší?

Moje zkušenost je taková, že ty dlouho promýšlené a vymodlené projekty často nefungují tak dobře, jak si člověk představuje. Tohle vzniklo úplně náhodou. Celé je to postavené na tom, že jednotlivé fotky jsou samy o sobě obyčejné, a právě to je ten princip. Jsou to tisíce obyčejných fotek pořízených během patnácti let z jednoho balkonu. Možná to časem získá větší hodnotu. Když se dnes díváte na fotografie z třicátých let, vidíte, jak byli lidé oblečení. A já si všímám, že i těch patnáct let stačí k tomu, aby byly patrné změny.

Mění se určitě i celá ulice.

Ano. Lidé chodí jinak oblečení, jinak se tváří. Dřív nosili nákupy v krabicích, dnes spíš v taškách. Dřív jsem tam vídal hodně pošťaček, dnes už moc ne, protože spousta věcí chodí datovou schránkou. To jsou drobné změny, kterých si běžně nevšimnete. Před dvanácti lety tam bylo hodně kurýrů a messengerů, dnes už méně, lidé si věci posílají přes služby jako Úschovna nebo využívají Alzaboxy.

Jak se mění Letná? A Praha?

Podle mě k lepšímu. Letná je příjemné místo pro život. Chodit pěšky je tam radost, aut je méně, lépe se přechází. Pro mě jako chodce je to skvělé. Jasně, hůř se parkuje, ale s tím se asi nedá nic dělat. Vznikají hezké věci, líbí se mi třeba Štvanická lávka, je opravdu povedená. Někdy se tam jdeme s dětmi jen tak projít. Staví se také Dvorecký most, na ten se těším. Praha je krásné kulturní město a dobře se v ní žije.

A zahraničí? Je nějaké místo, ve kterém se ve vás probouzí múza?

Obecně se mi lépe fotí v moderních městech. V Českém Krumlově jsem trochu ztracený, ale baví mě třeba New York, kde jsem byl asi sedmkrát, to je město, které na mě funguje. S přítelkyní Evou jsme byli v Kodani, další skvělé město. Prošli jsme ho pěšky a kontakt s vodou je tam úžasný. Byla hrozná zima, ale podél nábřeží jsou plovárny, kde lidé skáčou do vody. Třetí den jsem to nevydržel, svlékl se do trenek a skočil tam taky. Bylo to skvělé. Kodaň je krásná inspirace, jak může město fungovat. Mám rád také Berlín, moderní města mě zkrátka baví mnohem víc.