Kostely jsou nenahraditelné, říká zpěvák Martin Maxa

ROZHOVOR: Patří mezi všestranné umělce a pověstné je jeho silné charisma. Zpívá, skládá hudbu a věnuje se výtvarnému umění. Odmítá komerci, jeho texty jsou plné metafor a úvah o životě. „Vždy kladu důraz na texty. Musí to být báseň a musím na ni být pyšný,“ řekl serveru PrahaIN.cz zpěvák Martin Maxa.

Blíží se konec roku. Co vás ještě čeká, kde vás vaši posluchači a příznivci uslyší?

Jedeme naplno až do konce roku. Budeme hrát na různých místech, namátkou v Praze, ve Štětí, v Chrastavě nebo v Rokycanech. Odpočívat ale dlouho nebudeme ani po novém roce. První koncert máme už 3. ledna, pak ale trochu přibrzdím.

Vaše skupina se během let mírně změnila. V jakém složení nyní hrajete?

Původně jsme společně tvořili Trio Martina Maxy. Teď už je to kvartet. Máme dvě akustické kytary, housle a klavír, navíc jsme v kvartetu tři zpěváci. V refrénech je tedy více hlasů a každá písnička tak nabyde na síle. Na housle hraje Jolana Szajewska z Polska, u klavíru je Denisa Strnadová z Krnova a na akustickou kytaru hraje Tomáš Mohr z Prostějova. A samozřejmě moje maličkost.

Na koncerty v listopadu a prosinci se vždy těšíte. Čím se liší třeba od vystoupení v hudebních klubech?

Je to podle mě tím, že všechny naše koncerty už mají tak trochu nádech blížících se svátků. Některé se odehrávají v kostelech. 14. prosince budeme hrát například v kostele v Chrastavě, je to tedy tím, že se odehrávají v povznášejícím prostředí a mají jedinečnou atmosféru.

Vystoupení jsou poněkud náročnější po technické stránce, protože kostel jako prostor disponuje akustikou, která je těžce zvládnutelná na zvučení, i proto jsem si opatřil aparaturu, která pohlcuje roztříštěné zvuky a hlasy v kostelních lodích. Je to trochu obtížné, ale vždy to stojí za to. Koncerty v chrámech jsou nádherné, v duchovním prostředí se i publikum chová jinak. Společně cítíme propojení a vzájemnou blízkost. Bylo by slyšet spadnout špendlík, kdybychom přestali hrát. Lidé se více soustředí na text, na jednotlivé verše a na jejich obsah. Pro nás všechny to jsou krásné okamžiky, proto v kostelích hraji velmi rád a na všechny koncerty se vždy těším.

Jaký je váš vztah k Bohu a k víře?

Nepatřím mezi ortodoxní věřící. Mám ale v sobě víru v něco, co je nad námi a co by nás mělo udržovat v jakési pokoře. Nedovedu to úplně pojmenovat nebo označit. Rozhodně víru nevnímám tak, že někde na obláčku sedí jakýsi fousatý dědeček, který na nás dohlíží a řídí běh světa, to ne. Spíš mám na mysli jakousi entitu, která je nad námi a možná by se dala nazvat stvořitelem. Něco, co stojí za tím vším, i za tím, že tady vůbec jsme. To mě udržuje v určité sebereflexi a pokoře.

Cítil jste někdy přítomnost této, jak říkáte, entity?

To nevím, ale často se k ní uvnitř obracím. Často se mi stává, že když mi na něčem opravdu záleží, tak se obrátím zrakem lehce vzhůru a řeknu si, že mě v tomto okamžiku určitě podrží, že bude se mnou. Mám třiadevadesátiletou maminku v domově pro seniory a velmi často za ní jezdím. Bohužel trpí těžkou Alzheimerovou chorobou a už moc nepoznává lidi kolem sebe. Někdy mám pocit, že už náš svět moc nevnímá, ale kdykoli se objevím v jejím pokojíčku, tak mě pokaždé pozná a úplně se rozzáří. Její úsměv mi skutečně připomíná boží přítomnost. Ten okamžik mi přijde jako až nadpozemský zázrak. Po chvilce se zase odebere do svého vlastního světa, většinou složeného z raných vzpomínek. Tam už nepatřím, protože jsem tady ještě nebyl, ale ten první moment mi připadá jako boží dotyk a je to pro mě úžasný pocit.

Hovořili jsme o vašich plánech na příští rok. Naznačil jste, že koncem ledna svoje aktivity zvolníte. Proč?

Plánů mám hodně a chci se věnovat malování, hudbě i svému podnikání. Zároveň mě ale čeká můj vlastní repas, respektive části mého těla. Chystám se totiž na výměnu důležité součástky. Mám v koleni artrózu čtvrtého stupně. Špatně chodím, bolí mě chůze ze schodů a bolest už cítím i v noci. Nechal jsem se vyšetřit a odborníci mi jako jediné řešení navrhli endoprotézu. Operace by se měla uskutečnit koncem ledna po dvou koncertech, které už mám nasmlouvané a nechci je rušit. Nemám ze zákroku strach, znám mnoho lidí, kteří něco podobného podstoupili. Nicméně mě výměna kolenního kloubu určitým způsobem omezí. Hrát ale mohu i v sedě, takže koncerty rušit nebudu. Mám také rozmalovaných několik obrazů, které bych rád dokončil. Abych to shrnul, plánů mám na příští rok mnoho, ale budu je muset zesynchronizovat s výměnou kolenního kloubu.

Už delší dobu se chystáte na vydání nového alba. Kdy zahájíte jeho realizaci?

Pracovní maraton už začal a chtěl bych všechno zvládnout tak, aby na jaře bylo už všechno hotovo. Dnes ke mně přijede z Prostějova kytarista, společně se zavřeme do studia, sedneme k počítači a začneme nahrávat kytary, protože z poloviny už máme nahráno. Budeme tomu věnovat celou noc, až do rána. Než album kompletně vznikne, tak podobných nocí jsou desítky. S tím je spojeno množství vypité kávy a stovky probdělých hodin ve studiu. Poslední album jsme nahrávali půl roku. I to je součástí naší muzikantské práce.

Vím, že si doslova hrajete s každou písničkou a velký důraz kladete na texty.

Samozřejmě na každé album nejdřív skládám hudbu a píšu texty. Materiál na novou desku, tedy dvanáct písniček, dávám dohromady dva roky i déle. Na albu budou písničky, které jsou ale staré i čtyři roky. Chtěl bych skládat rychleji, ale nejde to. Ano, vždy kladu důraz na svoje texty. Musí to být báseň a musím na ni být pyšný, abych si tu katarzi sám prožil. Když za novým textem udělám tečku, tak to musím cítit i já. Nechci se opakovat, nechci vykrádat sám sebe ani jiné autory. Chci, aby každá písnička, každý text přinášel něco nového, a to je těžké. Čeština je sice krásný a barvitý jazyk, je to doslova studnice metafor a jinotajů, ale není bezedná.

Kdy předpokládáte, že se nová deska „narodí“ a jak se bude jmenovat?

Chtěl bych, aby byla na světě po letních prázdninách. Název nemám, protože všechno úsilí nyní soustředím na nahrávání a realizaci. Název asi budeme společně vymýšlet až úplně naposled.