Krajčo nachystal poslední štaci

ROZHOVOR: Sešli jsme se na vernisáži při otevření pop-artové galerie. Richard Krajčo byl uvolněný a v pohodové náladě. Je vidět, že se v tomto prostředí cítí dobře. Těší se na koncerty i na letní festivalovou sezónu. A také na skládání nových textů, čtení knih, na klid a odpočinek.

Přichází festivalová sezóna, kde vás posluchači mohou slyšet? Kam se těšíte nejvíc?

Těším se na všechny. Ne všude nás však fanoušci uvidí. Teď pro nás bude totiž nejzásadnější naše loučení s Kryštof campy. Vyrazíme na naši poslední štaci, na pět Kryštof campů po republice, jimiž se budeme loučit s tímto projektem. Moc se těším na tuto akci. Myslím, že fanoušci také, protože vědí, že to bude naše poslední jízda. Slíbil jsem jim, že si to opravdu užijeme. Bude to nostalgie. Jsou tací, kteří sem jezdili celých deset let. Bude to pro nás důležité a velké loučení. Doufám, že se podaří a užijeme si ho. Od podzimu pak dojde k malému útlumu. To ale neznamená, že nebudeme hrát vůbec. Potřebujeme čas na skládání nových písní a novou tvorbu.

Připravujete se teď na novou roli, budete během léta natáčet?

V aktuální době ne. Řekl jsem si totiž, že se budu nejvíce věnovat skládání a tomu, co mám momentálně na repertoáru, takže hraní v divadle Ungelt a vystoupení: Kecy, kecy, kecičky a písničky. Do konce roku se mi tam tedy opravdu nic jiného nevejde

Vaše písničky jsou plné poetiky. Co Vás při psaní textů a hudby nejvíce inspiruje?

Teď těším na to, že strávím léto, kromě koncertování, u nás v kostele. Je to pro mě velice silné prostředí, kde mi je dobře. Zde jsem začal i skládat. Tento kostel je totiž otevřený jen o víkendu a od pondělí do pátku ho máme pro sebe. Miluji energii toho místa a člověk tam dokonale zrelaxuje. Doufám tedy, že to pro mě bude v létě natolik inspirativní, že tam ze mě vypadnou další písničky.

Na podzim si chcete dát malou pauzu. Kde nejraději odpočíváte? V přírodě, někde na klidném místě, nebo někde jinde?

Já vlastně hledám to, co pro mě odpočinek znamená. Zjistil jsem, že i když odpočívám, tak vyhledávám nějakou činnost, to bych měl změnit. Slíbil jsem si, že v létě budu hodně číst. To mě uzemní. Budu skládat s kytarou v našem kostele a když se mi nebude chtít, že tam budu jen tak rozjímat. Takže se malinko zastavím. To si myslím, že by pro mě měl odpočinek znamenat, tomu se vlastně snažím naučit.

Richard Karajčo a malíř Pepa Rataj. Foto: PrahaIN.cz

Máte velmi blízké vztahy s malířem Josefem Ratajem. Chtěl byste od něj mít obraz s vaším portrétem?

To by se mi líbilo. Myslím si, že až Pepa bude chtít, tak ho určitě udělá. On mi tedy říkal, že už jeden obraz se mnou kdysi kreslil. Někde na charitě a ten se prodal a zmizel, takže v galerii ho nemá. Až přijde ten správný okamžik znovu, tak doufám, že se to stane. Věci, které máme od něho v kostele, vymýšlíme společně. Baví mě tato kreativní práce. Říkal jsem mu, že tam potřebujeme věci, které jsou sice pop-artové, ale které se nějakým způsobem dotýkají víry. Navrhuji mu tedy nejrůznější nápady. Například když jsme dělali Františka z Asisi, tak jsem mu navrhl, aby ho udělal s postavičkami od Disneyho. Nebo také Ježíše jako supermana. Ta víra tam tedy neustále je, ale s otiskem tohoto současného umění. Baví mě to, tyto věci mě napadají. Samozřejmě to, co Pepa dělá, dělá sám za sebe. Až mu jednou přijde, že by mě měl nakreslit, tak to určitě udělá.

Který jeho obraz jste si oblíbil nejvíc?

V kostele mám dva obrazy, které se mi moc líbí. Jeden z nich je hned u vstupu do kostela, který nám vytvořil jako první, to je obrovský pop-artový Ježíš. Ten druhý je také Ježíš, ale se stejnou tváří. Je tak silný, že jsem si ho nechal udělat od Pepy i na mikinu. Mám jediný kus a moc rád ji nosím.

Čím vás vlastně pop-artové obrazy oslovily, čím si vás získaly?

Vůbec vlastně nevím. Pop-art mám rád už dlouhou dobu. Kdykoliv jsem v zahraničí, tak vyhledávám pop-artové galerie, vozil jsem si obrazy domů. Na Pepu Rataje jsem v podstatě narazil náhodou kdysi dávno na Instagramu, kde jsem ho začal sledovat. Víte, některé věci jsou dané tak, jak mají být. Když jsme přebírali kostel s vidinou, že ho chceme rekonstruovat. Mojí ženě jsem tehdy říkal, že bych byl rád, kdyby ten kostel byl něčím výjimečný. Třeba pop-artovým uměním v kombinaci s tím starým, klasickým, že by to bylo skvělé. A druhý den se ozval Pepa Rataj. Sám, že nám věnuje jeden obraz, který když si prodáme, tak ty peníze můžeme využít třeba na opravu. Mě ta myšlenka přišla skvělá, ale chtěl jsem od ní něco víc. Připravili jsme schůzku, kde jsme mu nastínili celý příběh toho kostela a naše směřování. Na to Pepa řekl, že se mu nápad líbí a ať mu dáme prostor. Že si ten pop-art v kostele vezme na starost.