foto: Komorní divadlo Kalich (se svolením)/Ve hře TIK TIK Kristýny Frejová hraje v Komorním divadle Kalich také s Jaromírem Noskem
ROZHOVOR: Je nezaměnitelnou postavou českého hereckého světa. Můžete ji přijímat, anebo nemusíte, to je koneckonců jen a jen vaše rozhodnutí. Každopádně ji ale mezi ostatními nepřehlédnete a s nikým si ji nespletete. S každou rolí se popasuje tak, že její tvář, gesta ani jméno už nezapomenete. A ruku na srdce, co víc si vlastně může herečka přát? Taková je Kristýna Frejová. V rámci přípravy na následující rozhovor jsem si nachystal řadu otázek o herectví, ale pak jedna útlá knížka veškerou přípravu smetla ze stolu a začít jsme museli úplně odjinud.
Na rovinu, když jsem dočetl vaši knihu Potměchuť, tak mně spadla čelist. Nádherné dojemné čtení plné intimních vzpomínek na rodiče, na zvířecí mazlíčky, vyrovnávání se s vlastním životem, a to všechno pod rouškou sedmidenní tmy, do které jste se v rámci terapie tmou ponořila. Je to čtení, které se dá upřímně doporučit každému.
To mě velice těší, psaní není moje hlavní doména. A proto mám velkou radost, když slyším, že ta kniha někomu něco dala a potěšila, inspirovala.
Jak jste se k té tmě dostala?
To je velice dlouhá geneze. Už mnoho let znám Andyho Urbiše, který v Čeladné v Beskydech v místním rehabilitačním centru uvedl terapii tmou do života. A my jsme tam s několika kolegyněmi jezdily už léta na takový letní týdenní odpočinek, kterému jsme říkaly mentální wellness. A jednoho dne zazvonil Andymu telefon, když domluvil, tak řekl, že mu někdo odřekl na příští rok pobyt ve tmě a zeptal se na rovinu: „Bereš?“. A já nabitá sebevědomím, zenem a energií Čeladné, která je velice mocná, jsem řekla okamžitě ano.
Tak jednoduché to bylo?
Pochopitelně čím víc se to blížilo, tím jsem mnohem víc ztrácela jistotu, ale člověk zároveň ví, že vlastní krví podepsal smlouvu s ďáblem a nesmí couvnout. Tedy může, ale to by mně zase moje štíří hrdost nedovolila. Takže jsem si sbalila věci, sedla na vlak a dojela do Čeladné….
…a tam? Jaké to bylo na místě ve skutečnosti?
Když Andy na zkoušku zhasl, zhroutilo se moje odhodlání, sebevědomí a všechno bylo v trapu. A já jsem si v duchu říkala, tak celý rok na to čekáš a pak se tady sesypeš? „Tak to ne, milá Týno, ty tu vydržíš,“ ponoukala mě hrdost a Andy vysvětloval, že za mnou do tmy žádní démoni nepřijdou. Jen se budu muset popasovat s věcmi, které jsem si přivezla s sebou a v sobě.
Kristýna Frejová s Karlem Zimou ve hře Což takhle dát si chobotnici. Foto: Komorní divadlo Kalich (se svolením)
Kristýna Frejová před tmou a Kristýna Frejová po tmě. V čem je největší rozdíl?
V pevnosti a v rovnosti. To jsou dvě nejzásadnější věci, které se změnily. A to si pochopitelně následně nese i negativní věci. Opadají z vás „přátelé-nepřátelé“, takoví energetičtí upíři. Ano, tou nejzásadnější změnou je získaná vnitřní pevnost.
Genetika je pořádná potvůrka. Po svých rodičích bychom si přáli zdědit nějaké povahové rysy a vlastnosti a většinou si odneseme ty, po kterých vůbec netoužíme. Co vy jste získala po své mamince a po tatínkovi? A neptám se teď na herecké geny, které jsou zcela nezpochybnitelné.
Myslím si, že jsem spravedlivě namíchaný molotov, jak z mámy, tak z táty. I když v té tmě jsem si došla k tomu, a musela jsem to přijmout, že v mnohém v některých ohledech u mě převažuje tátův gen. Po mamince mám ale ve vínku ohromnou dávku empatie, potřebu být pečující, ale i ohromnou dávku pochopení a velkorysosti vůči druhým. Po tátovi jsem zase podědila ironii a sebeironii, což je úžasná věc, která pomáhá v okamžiku, kdy by se člověk měl hroutit. A taky mám po něm velmi specifický, a jak říkají moji přátelé, břitký humor.
A když se podívám na ta negativa, tak jsem po tátovi získala jistou choleričnost, možná ještě přesněji vnitřní netrpělivost. A z maminčiny strany je to zase naopak taková potřeba být tu pro druhé až za cenu vlastního života…takže ve výsledku, celkem slušná schizofrenie.
Psali jsme
ROZHOVOR: Sametový hlas. Někdy stačí říct tak málo, aby bylo hned jasno. Každý, kdo se alespoň trochu orientuje v české populární hudbě, tak ví, že…
A i k tomuto zhodnocení vám pomohla tma?
Ta tma není o tom, že tam na týden vstoupíte a po rozsvícení z vás bude bratranec Buddhy. K tomu všemu jsem došla, i často během bolestných procesů, v průběhu svého celého života a stále na tom pracuju.
Já tvrdím, když o vás s kýmkoliv mluvím, že svými rolemi jste vytvořila futrál na všechny nepříjemný ženský.
(Kristýna Frejová se upřímně zasměje)
Ale v žádném případě to rozhodně není negativní hodnocení, nesmíte to tak brát. Hrála jste vůbec někdy výrazně kladnou a pozitivní postavu?
No jeje. A spoustu. Na divadle jsem hrála dokonce i Julii v Shakespearovi nebo Elisabeth Proctorovou, což je taková arcikladná postava v Čarodějkách ze Salemu.
Ale televize vám spíš nabízí ty negativní postavy.
Třeba v kriminálce Anděl jsem hrála týranou ženu, kde mě ubližoval Igor Chmela a jelikož jsme dlouholetí kamarádi, tak jsme si to opravdu užívali.
A co detektivní série Rapl?
Ale vždyť ta holka je fajn. Ona má jen ráda vodku! Jsem vychovaná od svých vynikajících profesorů, kterými byli skvělý režisér Luboš Pistorius, neméně skvělí páni herci Jiří Adamíra a Viktor Preiss, ale i od svých rodičů, s kterými jsme to mnohokrát probírali, že ve všech postavách se musí hledat, co nejširší charakterový záběr.
Tak to se vám ale velmi daří, protože musím říct, že ty vaše postavy, o kterých říkám, že jsou negativní, mám v první řadě chuť obejmout. Mám totiž dojem, že jim to objetí chybí a že už pak nebudou tak špatně působit a že nebudou tak negativní.
On nikdo není jenom černý a bílý a nikdo není jenom démon, nebo Mirek Dušín. Negativní charakterové vlastnosti z člověka vycházejí z nějakého důvodu. Nic se neděje bez příčiny. Já se snažím ptát a pátrat po těch příčinách. Proč ta holka z Rapla, když o ní mluvíme, pije? No protože její muž je posedlý prací, věčně není doma a ona se cítí být sama. Tak se nemůžeme divit, že sáhne po alkoholu. Navíc je bezdětná. Jsou to příběhy, které se dějí dnes a denně. Nebo když děti vyletí z hnízda. A to všechno jsou pro ženy velice zlomové a náročné chvíle. Konkrétně postavu Marty Rohanové jsem měla velice ráda a velice jsem ji chápala. A nakonec to vyústění, že se rozhodne jít na odvykací léčbu, beru jako pozitivní rys postavy a víceméně happyend.
Ale nemusí to působit na všechny diváky.
Nemusí. Stejný případ je produkční Mirka ze seriálu Dobré zprávy. Ta se jevila jako totální hydra, ale i tu jsem se snažila nakonec polidštit.
Je pravda, že dnes už je to u diváků se vnímáním ztvárněných postav trochu jiné. Asi se dnes už neděje to, s čím se setkával Ladislav Chudík, když hrál primáře Sovu v Nemocnici na kraji města, že mu diváci psali a žádali ho o ortopedické konzultace. Nebo vás někdy mínění publika takhle dostihlo?
Samozřejmě, že mám zážitek. Bydlím na Vinohradech a velice ráda chodím na farmářské trhy na Jiřák. A jedna paní tam má stánek s fantastickými džusy a sirupy a já jsem si vyhlídla pomerančový s rakytníkem. Já vám to neprodám, vy jste v televizi hrozně zlá na toho Michala Suchánka, argumentovala. To bylo v době, kdy jsem hrála v Ohnivým kuřeti a škodila jsem hlavně Lindě Rybové, což je mimochodem moje velmi dobrá kamarádka. Tak jsem musela paní vysvětlovat, že to vlastně jenom hraju, že to tak ve skutečnosti není. Nakonec jsme se tomu smály a já jsem si pomeranč s rakytníkem koupila domů, takže to všechno dobře dopadlo. Ale vůbec ta paní nechápala, jak to, že jsem v civilu celkem příjemná, když v televizi hraju takovou mrchu, takže někteří lidé takové přesahy ve vnímání postav pořád ještě mají.
Na druhou stranu je to opět vyzdvihnutí a pocta vašemu herectví. Je tak přesvědčivé a uvěřitelné.
(usměje se). Doufám, že to tak je... Ale je to půvabné.
Vy jste nakoukla pod pokličku hereckého života a kumštu už v útlém dětství. Nemusím připomínat, že jste vyrůstala v rodině vynikajících herců, a tak možná můžete porovnávat. Občas je slyšet, že herci už nejsou tak soudržní jako dřív, že každý utíká za svými nasmlouvanými věcmi. Změnilo se tedy nějak principiálně herectví?
Neřekla bych, že se herectví změnilo principiálně, ale spíš se hrozně změnila doba, ve které žijeme. A to i díky sociálním sítím a také tomu, že dřív nebylo tolik práce, jako je dneska. Není asi nic výjimečného, že běžíte ze zkoušky učit do školy a pak rychle do auta a jedete na zájezd třeba do Zlína. Přijedete v jednu v noci a vstáváte ve čtyři, v pět ráno, protože točíte seriál. Nefunguje to tímto způsobem neustále, to by člověk asi nepřežil. Jsem s dcerou sama, předesílám, že se máme skvěle. Rozhodně si nestěžujeme. Máme kde bydlet, co na sebe, máme co jíst, teče nám teplá voda a na hlavu nám nepadají bomby. Ale i z hlediska uživení se a zajištění určitého standardu, za který třeba považuji zajištění kvalitního vzdělání pro dceru, se musím sakra ohánět.
Kristýna Frejová s kolegou Václavem Knopem ve hře TIK TIK v Komorním divadle Kalich. Foto: Komorní divadlo Kalich (se svolením)
Na druhou stranu se stane, že večer po představení si v divadle řekneme, že půjdeme na pivo nebo na víno a vyrazíme na skleničku. S některými kolegy a kolegyněmi dokonce jezdíme i na dovolenou, takže nemůžu říct, že herecká parta by se po představení rozpadala na částice a nefungovala. Jen možná, že člověk mnohem víc zvažuje, s kým prožije svůj volný čas. Už nejdete kamkoliv, kdykoliv a s kýmkoliv. Čas je už daleko vzácnější a v tom hraje určitě svoji velkou roli i věk. Člověk už neutápí volné chvíle planými posezeními, která ho až tak nenaplňují.
Je herectví chápáno stále jako to výjimečné povolání, které pomáhá a tvoří obraz společnosti, její hodnoty a její odkaz?
I tady se změnila situace s příchodem Facebooku, Instagramu a dalších sociálních sítí. Herci je používají k sebepropagaci a k propagaci projektů, které by se jinak do povědomí lidí moc nedostaly. Já například teď propaguji studentské představení, jehož jsem spolurežisérkou. Je to představení Mikve a proháním to sociálními sítěmi v dobré víře, že zajistím projektu pozornost, protože všeobecně se na studenty do divadel nepříliš hodně chodí.
Dá se s nepravdou sociálních sítí nějak bojovat?
Dnešní doba mě naučila vážit si slova. Některá slova jsem si sama zapověděla. Například neřeknu o nikom, že ho nenávidím, protože to slovo má silnou energii a sílu. Ale mnoho lidí s příchodem sociálních sítí získalo potřebu vyjadřovat se ke všemu, ta klávesnice jim dává k tomu prostor a falešné oprávnění. Já se s tím moc nepotkávám, protože se nepovažuji za takovou hvězdu, která by stála komukoliv za to, aby se na mě vyblil. Několikrát se to už stalo, ale sleduji to u svých kolegů. A můžete si stokrát říkat, je to nějakej idiot, co to napsal, ale ten šíp s jedem vás vždycky nějak zasáhne.
A samozřejmě s tím vším jdou ruku v ruce dezinformace a lži. Mám mezi novináři spoustu známých, a tak vím, že by se informace měly ověřovat. Naučila jsem se posuzovat a zkoumat zdroje informací, i když je to někdy obtížné.
Ale i tak se setkáte s tím, že vám někdo po střelbě na Filozofické fakultě řekne: „Hele, slyšel jsem, že maminka toho střelce byla Ukrajinka, a navíc to byla milenka jednoho vysoce postaveného politika.“ Na to můžete odpovědět jen, že na 99,9999 procent to tak rozhodně nebylo, ale ten nesmysl těžko vykořeníte.
Je to nekonečný boj s větrnými mlýny.
Snažím se držet toho, že člověk má bojovat s takovým zlem, na které právě stačí. Ne každý z nás má předpoklady k tomu, aby z něj byl Palach. Snažím se k tomu vést i svoji dceru, protože zastávám názor, že jeden kvalitně vychovaný člověk pro tuto společnost je maximum, co teď můžu odevzdat.
Pojďme na závěr k příjemnějším věcem. Když bych vás rád viděl na divadle, kam se za vámi mám přijít podívat?
V současné době jsem se zdomestikovala v divadle Komorní Kalich v Rytířské. Tam mám nejvíc představení. Pozvala bych vás třeba na představení Což takhle dát si chobotnici, což je povedená svižná komedie. Hrajeme tam i představení TIK TIK, to se odehrává v čekárně u psychiatra, kde se potká šest osob a začnou řešit své životní problémy. A v Rytířské ještě miluji představení Čas pod psa. To je francouzská komedie, příběh tří žen, které z různých důvodů skončí přes noc zamčené v jedné restauraci. Tady jsem zdědila krásnou roli po těhotné Máše Málkové a moc si to užívám. S divadlem Verze v Celetné hrajeme hru Úča musí pryč, to je právě ta parta, se kterou trávíte i společné dovolené. A moc ráda bych všechny pozvala i do studentského divadla Debut na představení Mauglí z Hlaváku, které jsem pro studenty napsala a režírovala. Dále na představení Mikve a Past. Všechna ta představení mají skvělé ohlasy, což mě těší, hlavně kvůli děckám. Letos končí a vrhnou se do té profesní “džungle”. Já myslím, že si vaši pozornost zaslouží.