foto: Karel Šanda, TV Barrandov/Aleš Cibulka
ROZHOVOR: Proč Aleše Cibulku fascinují třicátá léta minulého století? A proč už se svým životním partnerem nechodí do kina? I na tohle rozhlasový a televizní moderátor a publicista v rozhovoru pro server PrahaIN.cz odpovídá.
Dělal jste si srandu, že pokud není herečka na sklonku života, tak ji neznáte. Můžete to rozvést?
To bylo samozřejmě řečeno jen tak v nadsázce. Zrovna nedávno si někdo dělal legraci v tom smyslu, že když navždy odejde nějaká známá osobnost, jsou většinou reprízovány mé pořady, protože takoví lidé byli právě mými hosty. No, ona je to vlastně pravda. Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Eva Pilarová, Luběnka Skořepová, Hana Maciuchová, Karel Gott, Hanka Zagorová, ty všechny jsem si často zval, a proto je v mém archivu z čeho vybírat. Téměř všechny velké osobnosti prošly mými televizními nebo rozhlasovými pořady, ale to je úplně normální. Byly to velké hvězdy, proto jsem si je zval. A protože oni měli jistotu, že se jim u mě nic zlého nestane, že je nebudu podrobovat bulvárnímu výslechu, že je nebudu zesměšňovat, tak ke mně s důvěrou chodili. Dodnes cítím jakousi povinnost zvát si osmdesátníky, devadesátníky, protože celý život svůj zasvětili české kultuře, a já myslím, že se sluší jim za to poděkovat a ne na ně zapomenout jen proto, že už mají své roky.
Možná to souvisí s tím, že jste do této branže šel velmi brzo. Někdy v osmnácti, devatenácti letech?
Představte si, že jsem zaměstnán od svých čtrnácti let! V roce 1992 jsem zaklepal na dveře karlovarského rádia Diana a řekl jim, že bych to prostě chtěl zkusit. A vyšlo to. To už jsem si dávno vydělával jako korespondent krajských a okresních novin. Vidíte, já jsem vlastně od svých rodičů nikdy nedostával kapesné. Ne, že by mi ho nechtěli dát, ale co se týká financí, byl jsem už odmala soběstačný. Zjistil jsem dokonce, že už bych mohl pomalu jít do předčasného důchodu. Odpracováno už mám, jen toho správného věku jsem ještě nedosáhl. Prostě jsem začal hodně brzy.
S celebritami jste si utvořil mnoho přátelských vztahů, nebo alespoň já to tak vnímám, s většinou si i tykáte. Za ty roky se kontakty nabalují, že?
V Českém rozhlasu jsem začal moderovat v roce 1998, o rok dříve jsem začínal na Nově. Kontakty tak logicky přibývají. Zároveň se člověk setkává s novými herci či zpěváky, s těmi, kteří třeba ještě tenkrát ani nebyli na světě. Moje maminka vždycky pečlivě zkoumá, s kým si tykám a s kým ne. Často říká: „On je takovej mladej, a ty si s ním netykáš, proč?“ Vůbec to totiž není věc věku. Tykal jsem si s Evou Pilarovou, s Josefem Zímou, tykám si s Radkinem Honzákem. A mnoha mladým naopak vykám, protože se prostě dobře neznáme. Nejsem ten typ, který na první setkání nabízí tykání jen proto, aby to pak na obrazovce nebo v éteru dobře vypadalo. I když musel jsem si zvyknout, že už jsem to mnohdy já, od koho se čeká, že tykání nabídne. Vždycky jsem naopak býval ten mladší.
Pokud si tedy s někým tykáte před kamerou, je to tak i ve skutečnosti?
Přesně tak. Nikdy jsem nedělal to, co je vyžadováno třeba v televizním zpravodajství. Ve skutečnosti si tykáte, ale před mikrofonem či před kamerou si naoko vykáte. Dřív byla dokonce móda to otrocky vysvětlovat: „Víte, já si tykám s Evou Pilarovou, protože jsme dobří kamarádi a známe se dlouhé roky.“ Já to prostě nechávám, jak to je. Navíc pak nastávají komické situace, kdy vám to prostě ujede a člověku, kterému zarputile vykáte najednou bezděky tyknete. To se mi stalo na moderátorské škole při obhajobě diplomové práce. Mou oponentkou byla moderátorka Eva Jurinová, se kterou už jsem si dlouho tykal. Před zkušební komisí jsme si samozřejmě jakože vykali a já jí v tom ajfru v jednu chvíli před všemi řekl: „No vždyť jsi nám to takhle vždycky radila, ne?“ A o trapas bylo postaráno.
Jste známý svou fascinací třicátými lety minulého století. Kdy se ve vás zrodila?
V pubertě. Je to zvláštní, ale vzpomínám si, že jako dítě jsem filmy pro pamětníky moc nemusel, protože mi to přišlo takové komické, z jiného světa. Až pak jsem v nich našel zalíbení a pokoušel jsem se o hvězdách té doby dozvídat něco víc. Nebylo ale kde. Musíte si uvědomit, že před rokem 2000 téměř neexistovala memoárová literatura o hvězdách první republiky a protektorátu. Své paměti stihly napsat Adina Mandlová a Lída Baarová, jinak nic. V roce 2000 jsem měl svůj pořad na vlnách Českého rozhlasu, na tehdejší stanici Praha, a posluchači mi začali posílat své zážitky s Natašou Gollovou. Ta mi totiž z pamětnických hvězd imponovala asi nejvíc. Těch postřehů bylo tolik, že jsem každý pátek vysílal takzvané Okénko Nataši Gollové. Pět minut vzpomínek, postřehů, zážitků. Asi po dvou letech se mi ozvala nakladatelka a vydavatelka Slávka Kopecká, jestli bych z toho nechtěl dát dohromady knihu. Slovo dalo slovo, začal jsem obcházet pamětníky, rodinné příslušníky, prohrabávat archivy a vznikla kniha Život tropí hlouposti. No vidíte, a dodnes se jí prodalo 180 tisíc kusů, to už by dneska bylo nemyslitelné. Dočkala se i druhého dílu. Měl jsem tu čest spolupracovat ještě se Stellou Zázvorkovou, Svatoplukem Benešem, Otakarem Vávrou nebo se Zitou Kabátovou. To už by dneska prostě nešlo.
Co z té doby dnešní společnosti chybí?
(Přemýšlí)
Nebo se zeptám jinak, chtěl byste v té době žít?
No tak to ani omylem! Často se setkávám s naivním názorem, jak to tenkrát, v těch 30. a 40. letech minulého století, muselo být úžasné a romantické. Noblesní dámy nosily norkové boa jako Adina Mandlová a mužové byli galantní a šarmantní jako Oldřich Nový. No, možná tak na filmovém plátně. Podívejte se ale na to, co se dělo ve světě, jak daleko byla medicína, zaměstnanost - a hlavně, co všechny v brzké době čekalo… Nedávno mi na jedné besedě řekla mladá dáma, že by chtěla žít třeba v roce 1938. No, to bych jí tedy nepřál. Ani kdyby se z ní stala chudinká služtička, ani kdyby z ní byla paní továrníková. Ani jednu nečekaly hezké věci. Ta romantika a líbivost byla právě jen na filmovém plátně. Ostatně právě proto se takové filmy točily. Je zajímavé, že ty nejúspěšnější české veselohry vznikly v letech 1939 a 1940. Zuřila válka a lidé chtěli za pár korun prožít romantický příběh aspoň v přítmí biografu. Třeba o tom, jak chudá Madla z cihelny udělala štěstí, jak Madla zpívala celé Evropě, nebo o tom, jak Antonie Nedošinská vyhrála v loterii. Co by se ale možná mohlo vrátit, to je určitá noblesa a to, jak se chovali pánové, ale i dámy. Dnes už by to bylo harašení, tenkrát to byli gentlemanové a noblesní pánové, kteří měli vkus a dobré vychování.
Máte na mysli nějaké lichotky a tak dále?
Ano, ale krásné bylo třeba i to, jak se lidé uměli chovat. I když nedělejme si iluze, asi taky ne všichni. Vzpomeňte ale na dobovou módu, architekturu, kinematografii, výtvarné umění, bytový design. To všechno jsou věci, které přežily do dnešních dní a v mnoha oborech se k nim vracíme a necháváme se jimi inspirovat. A když jsem u toho filmu, měli jsme na Barrandově ateliéry, které nám záviděla celá Evropa. Když začala točit společnost Prague Film a čeští herci hráli v německých filmech, nejezdilo se točit, jak se mnozí mylně domnívají, do Berlína, ale ty „německé“ filmy vznikaly u nás na Barrandově.
A co naše dnešní kinematografie? Je alespoň částečně na dobré úrovni?
To prověří čas. Tenkrát nebylo výjimkou, aby během jednoho roku vzniklo třicet, čtyřicet filmů. V počtu natočených titulů už Theodora Pištěka nebo Hanu Vítovou asi nikdo nepředčí. No jo, ale tenkrát se film natáčel maximálně pět nebo šest dnů. Kolegové se smáli Otakaru Vávrovi, který točil i deset dní, a divili se, co na tom tak dlouho dělá. Musím ale dodat, že nikdo tehdy nepředpokládal, že budou jejich filmy ještě někdy reprízovány. Prošly cestu českými kiny, to bylo všechno. Byly uloženy do archivu. Televize neexistovala, o tom, že jednou budou videokazety nebo DVD nikdo neměl ani tušení. Ti by koukali, že jejich filmy jsou po letech digitálně restaurovány nebo dokonce zbarevňovány. No vidíte, filmy pro pamětníky vysílá televize i bezmála sto let po jejich vzniku. Vánoce nebo silvestrovský program už si bez nich nedokážeme představit. Asi každý aspoň jednou v životě viděl Kristiana, Hotel Modrá hvězda nebo nějakou veselohru s Burianem. Budou se současné filmy promítat za sto let? To ukáže až doba a divák, jestli o ně bude mít zájem. Musím ale říct, že i v dnešní době uspěchanosti a povrchnosti vznikají nádherné filmy nebo filmové série. Během letních deštivých dnů jsme s Michalem poprvé zhlédli třeba Studnu, Metodu Markjovič: Hojer, Krále Šumavy nebo Boru a klobouk dolů před tím, jak jsou noví tvůrci talentovaní a nápadití. Za všechno mluví třeba film Vlny, na který jsme my rozhlasáci obzvlášť pyšní.
Mluvili jsme o kinech. Vy do kina chodíte? Slýchám, že dnes už není jít do kina takovou událostí jako dřív.
Teď vás možná překvapím, ale do kina nechodíme. Rád bych ještě někdy zažil tu atmosféru narvaného burácejícího kina, ale to už asi nejde. Vzpomínám si na rok 1988, v našem velkém chodovském kině měla premiéru Troškova komedie Slunce, seno a pár facek. Sedadla vyprodaná, kino burácelo smíchy, tak jak to má v kině na komedii být. Všichni se bavili společně, ten hromadný zážitek byl prostě nepřenosný. Zaprvé dneska se film hodně rychle po premiéře v kině dostane do televize nebo na nejrůznější platformy, takže je v tom vlastně taky kus divácké lenosti. A zadruhé, prostě nás štve, že se lidé v kině neumějí chovat. Baví se, chroustají, courají tam a sem, sotva začnou závěrečné titulky, tak se zvedají, aby náhodou nestrávili v kině ani o minutu déle. To je naprostá neúcta ke všem autorům. Samozřejmě, pokud jdete nového Almodóvara, tak máte jistotu, že ho budou promítat v nejmenším sále pro padesát lidí a bude vás tam sedět osm a bude to v klidu, protože tam dorazí jen určitý typ diváků, kteří se snad umějí chovat. Do kina tedy jdeme pouze tehdy, když má pan Jagelka (Cibulkův životní partner a snoubenec, pozn. red.) dabovat nový film s DiCapriem. Aby ho viděl dřív, než to bude dabovat. Nebo když přijde něco jako nový Almodóvar, zkrátka úzkoprofilová věc, to zajdeme, ale jinak do kina opravdu chodíme málokdy.
Poslední Hřebejkův film byl na Netflixu rekordně snad dva měsíce po uvedení do kin. Myslíte, že to takhle vnímá víc lidí? Řeknou si, za chvíli to bude na Netflixu, HBO, Voyu, tak proč bych na to chodil do kina?
Bohužel ano. Pro rodiny s dětmi hraje určitě důležitou roli i cena vstupenek. Pokud vyrazíte do biografu s celou rodinou a spojíte to třeba i s obědem, už se tenhle výlet výrazně promítne do rodinného rozpočtu. Změnilo se i vnímání návštěvy kina. Dneska, když jsou multiplexy v nákupních centrech, prostě mezi nákupem bot a potravin zajdete na béčkovou veselohru, abyste mohli dát na instagram storýčko, že už jste to viděli. Divák rozhoduje o přízni a o opaku. Každý čtvrtek ve své rozhlasové rubrice zvu na nové filmy do kin. V úterý pak přináším jasná čísla o tom, co se líbilo, na co lidé přišli a na co ne. Zkouším si vždycky sám pro sebe tipovat, co lidi zaujme a co ne. Mnohdy mi to nevyjde. Většinovému vkusu už asi moc nerozumím. Spousta nádherných bijáků si ale zaslouží být na velkém plátně. Jak mi kdysi řekl ještě Otakar Vávra, on by se na své snímky v televizi nikdy nepodíval. Oni vše točili pro velké plátno. Když Helenka v Pohádce máje běží přes rozkvetlou louku vstříc Ríšovi, musí běžet dál a dál - a ne udělat hop hop a být v kantně, tak jako v televizi. Vzpomínám si, jak se u tohohle vysvětlování ten filmový bard upřímně rozčílil.
Katastrofický scénář, kdy tady už budou jen streamovací platformy a do kina se bude chodit maximálně na slavnostní premiéru, tedy nevidíte?
Já bych se toho nebál. Kolikrát bylo třeba rozhlasu prorokováno, že skončí, že ho zničí film, televize, video, nejrůznější moderní platformy, podcasty… No vidíte a je tu pořád, v Česku dokonce 102 let. Biografy byly bohužel odsunuty do nákupních center, takže je to taková móda, že než vám umyjí auto, tak se jdete rychle podívat na nového Patrika Hartla, tak to prostě je.
Před lety jsem několik let po sobě pořádal v pražském Biu Illusion týdenní festival filmů pro pamětníky. Moc rád na to vzpomínám. Promítali jsme z původních hořlavých filmů a v tomhle biografu ještě měly promítačky, které je dokázaly odpromítat. Museli jsme přemluvit penzistu-promítače, který měl atestaci na práci s hořlavým filmem, aby nám je pouštěll. To byl zážitek! V Národním filmovém archivu jsme si půjčili kopie, ty nejlepší. Dodnes vím, že jsou označeny čísly podle toho, jak dlouhé sekvence chybí. Když totiž film začal hořet nebo se jen připekl, byla vystřižena z kopie celá scéna. Film tak byl kratší a kratší. Před začátkem promítání filmu Hotel Modrá hvězda jsem třeba mluvil o tom, že nemám moc rád scénu s Ferencem Futuristou, jak padá na ledě před hotelem. Ta scéna mi připadala až trochu trapná. Pak se promítalo, já čekal, kdy ta scéna nastane - a ona tam nebyla. Jedna divačka mi řekla, že je to hanebné, takhle cenzurovat film podle toho, co mám rád a co ne. A já za to nemohl, prostě někdy v tomhle místě začalo hořet a tak v téhle kopii ta scéna chyběla! Ale abych nevypadal jako staromilec, ohromně fandím novým českým počinům. Mluvil jsem o tom, jak jsme v létě doslova zhltli Krále Šumavy, Boru, Studnu, Metodu Markoviče, těšíme se na Sbormistra, na Metodu Markovič: Straku, na film o Nepelovi… Moc českým filmařům držíme palce, protože česká kinematografie má ve světě pořád skvělý zvuk. A třeba se vrátí i doby, kdy bude návštěva biografu opět svátkem.