Kytarista a zpěvák Roman Horký má vyprodáno měsíce dopředu

ROZHOVOR: Ročně odehraje více než sto koncertů ve vyprodaných sálech a během své kariéry se stal živou hudební legendou. Po více než dvou letech se jeho příznivci dočkali nového alba. „Odmítám skládat písničky jak na běžícím pásu,“ řekl serveru PrahaIN.cz Roman Horký, textař, hudebník a frontman skupiny Kamelot.

Vaše koncerty jsou vyprodané měsíce dopředu. Těšíte se, až koncem roku odložíte kytaru?

Máme za sebou poměrně náročnou sezonu, ale odpočinek zatím musí počkat. Čeká nás celá série koncertů v listopadu i v prosinci, až do konce roku máme vyprodáno. Vystupujeme s novým programem, ve kterém publikum uslyší nové i starší písničky. Koncem roku si trochu vydechneme, ale už v lednu nás čeká velký koncert v Mahenově divadle v Brně, tím vlastně zahájíme další sezonu. Budeme hrát i na Slovensku, kde máme velké množství fanoušků, už teď tam máme podepsané smlouvy na patnáct koncertů.

Posluchačská obec se po delší době dočkala nového alba. Proč až po více než dvou letech?

Alba Kamelotu vychází už mnoho let přibližně po dvou letech, ale není v tom železná pravidelnost. Vždy se rozhoduji vydat novou desku až v okamžiku, kdy vím, že dozrál čas a jsem přesvědčený o tom, že máme dostatek dobrých věcí. Píšu nové písničky tak, jak mě líbá múza (smích). Když políbení nepřijde, nepíšu. Na alba vždy dávám pouze písničky, za kterými si stoprocentně stojím, navíc až tehdy, když je vypiluji k dokonalosti, teprve pak s nimi jdu mezi lidi. I když je už hotovo, nahráno a připraveno, tak s kapelou znovu pečlivě všechno posloucháme a zvažujeme, protože chceme lidem přinést to nejlepší. Nechci skládat za každou cenu, abych každý rok mohl dát ven novou desku. Tomu jsem se vždy vyhýbal a nebudu na tom nic měnit.

Proč se nové album jmenuje V čekárně?

Jsem jako muzikant pořád na cestách za publikem a ročně najezdím tisíce kilometrů. Dva roky jsem neměl řidičský průkaz a za publikem jsem jezdil autobusem, stopem nebo vlakem. Při čekání na spoje jsem se v myšlenkách vracel o mnoho let zpátky. Vyvolalo to ve mně vzpomínky na doby, kdy jsme kdysi z nádraží jezdívali na vandry. Bylo to zvláštní období a také inspirace, protože jsem měl při čekání na spoje prostor na rozjímání a na vzpomínky, napadala mě hromada myšlenek, jako kdybych se zastavil v čase. To dvouleté období i ta smršť vzpomínek mě tak trochu nakoply a do písniček na albu jsem vložil vzpomínky a prožitky z mého života, včetně vzpomínek na dobu, kdy jsme byli mladí kluci. Například písničku Šedesátá míle jsem napsal jako retrospektivu svých pocitů, svého dosavadního života a dalšího bytí.

A ten název?

Název V čekárně jsem si vybral, protože vystihuje společný pocit, který jsem vložil do všech písniček, které jsou na albu. Například k napsání písničky Magie gypsies mě inspirovala mimořádně zajímavá kniha spisovatele Pierra Derlona Okultní tradice Cikánů, kterou jsem četl ve vlaku cestou na koncert. Další písničku jsem věnoval svému oblíbenému spisovateli Otakaru Batličkovi, jehož knihy mě provázely celým dětstvím. V písničkách se ale nedívám pouze do minulosti. Sleduji, co se doma i ve světě děje a co nás zneklidňuje, proto jsem napsal písničku o Spojených státech amerických, do které jsem dal pocity svoje i některých přátel. Je tam jakási metafora o Americe, kterou jsme kdysi obdivovali, se současnou Amerikou, která se té původní už téměř nepodobá.

Máte při psaní písniček poradce, se kterým konzultujete hudbu i texty?

Samozřejmě, svoji manželku. Lucka je moje pravá ruka a je to první člověk, kterému přehraji novou píseň. Dá se říct, že mým první kritikem. Když se jí něco na textu nebo muzice nezdá, tak mi to bez obalu řekne.

Je pro muzikanta důležité rodinné zázemí?

To je nenahraditelné. Lucie je úžasná, vytváří u nás doma pro celou rodinu dokonalou pohodu. Několik let také dělala naší skupině manažerku a dokonale poznala zákulisí mojí profese. Mám doma klid na psaní i skládání hudby, takové zázemí je pro muzikanta vždy důležité.

Na vašich koncertech jsou v publiku všechny věkové skupiny, od nejmladších až po lidi v seniorském věku.

Samozřejmě to vnímám velmi pozorně a mám z toho skvělý pocit. Jsou lidé, kteří nás poslouchají už od mládí a ještě pamatují naše začátky. Jak šel čas, na naše koncerty začali vodit svoje děti, pak jejich děti svoje děti. Naše písničky tak vlastně poslouchají už tři generace. S řadou našich fanoušků se znám osobně a mám dobrý pocit, když vidím, že to, co dělám celý život, dává lidem radost a moje písničky je oslovují. Naše publikum je z okruhu lidí, které spojuje stejný pohled na svět, podobné názory, hluboký vztah k přírodě, k trampingu. I proto máme k sobě blízko a rozumíme si.

Celý život se vracíte do údolí řeky Oslavy a Jihlavy na Vysočině. Proč zrovna sem?

Jezdil jsem na tato místa už od dětství se svými rodiči, kteří patřili k brněnským trampům a s tímto místem jsem tak nějak prorostl. Je to nádherná, úžasná krajina. Navštívil jsem mnoho zemí. Byl jsem Americe, rok v Kanadě, v Austrálii, navštívil jsem Asii a Evropu jsem projel celou. Nejlépe mi je ale tady, kde mám svoje stromy, řeku a pár výborných kamarádů. Na Oslavce také máme náš starý trampský kemp a místa, kam se pravidelně vracím. Oslavka s Jihlavkou jsou pro trampy kultovní řeky jihozápadního Brněnska. Tady se scházeli trampové celá desetiletí. Od padesátých až po konec osmdesátých let. Dnes už tramping trochu upadá a když děláme potlach, tak všichni přijedou auty, taková je ale doba. Večer u ohně, když se hraje, je ale všem dobře a je to jako za starých časů. Tramping mě přivedl k mojí profesi. Měl jsem velké štěstí, že jsem se už od dětství mohl učit od velkých osobností, jako byl například Vladimír Rolf Staněk, muzikant, skladatel a jedna z největších postav poválečného trampingu. Nebo legendární písničkář Wabi Ryvola, se kterým jsem kdysi hrával.

Jste poslední z původní sestavy skupiny Kamelot. Vzpomínáte někdy na vaše začátky?

Samozřejmě, neustále vzpomínám na všechny kluky, kteří se mnou kdysi hráli. Bohužel z původního obsazení Kamelotů už nikdo nežije. Vzpomínám na Bůčka, na Jardu Dědka Zoufalého, Lubomíra Dvořáka zvaného Lampa i na letos zemřelého Petra Rotscheina. Jsem poslední žijící člen kapely z původní sestavy, ale i z devadesátých let. Nechci být nějak patetický, ale občas cítím, že ti kluci jsou pořád okolo mě, i když si už nemůžeme dát kafe a nemůžu jim říct spoustu věcí. Jsem ale tady, žiju, skládám a hraju. A vím, že oni by si nic jiného nepřáli.

Textař, zpěvák, hudebník a tramp Roman Horký složil více než tři sta písniček. Nahrál dvacet autorských alb a je držitelem velkého množství hudebních ocenění. Patnáct alb bylo oceněno titulem Zlatá deska a dvě alba získala titul Platinová deska a Multiplatinová deska. Jeho autorských desek se prodalo více než 500 000 kusů. Od roku 1987 se jeho jméno pohybuje mezi stovkou nejpopulárnějších zpěváků v českých zemích a na Slovensku.