Lejla Abbasová koupila restauraci v centru Prahy

19. 04. 202410:01
Lejla Abbasová koupila restauraci v centru Prahy
foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Lejla Abbasová, moderátorka, herečka a aktivistka

ROZHOVOR: Její přátelé tvrdí, že je přírodním úkazem a živlem. Nejvíc lituje toho, že den má pouze 24 hodin. Neví, co je volný den, je vděčná za pomoc skvělé babičky a těší se na prázdniny. „Odjedeme se všemi dětmi do Keni,“ řekla portálu PrahaIN.cz Lejla Abbasová, moderátorka, herečka, aktivistka a modelka.

Vaši přátelé tvrdí, že mají pocit, že je vás minimálně pět. Protože když něco děláte, tak současně pracujete na dalších deseti projektech. Je to pravda? Kam je teď upřena vaše pozornost?

Naplno pracuji ve svém nadačním fondu Asante Kenya. Zrovna jedu z výstavy fotek Masajů mého dvorního fotografa a kameramana Radka Karkyse. Na začátku naší spolupráce vzniklo pouze krátké video o naší nadaci, kterou jsem založila. Během čtyř let naší spolupráce je hotový celý dokument o Masajích, který nyní stříháme a který letos spatří světlo světa. K tomuto dokumentu Radek připravil na stejné téma výstavu fotografií, která je nyní k vidění v paláci Škoda. Zmíněný dokument je teď moje největší dítě. Pracovní název je, jak jinak, Masajové. Kromě toho v příštích týdnech budeme s výstavou UNESCO putovat po luzích a hájích České republiky. A do toho všeho mám hromadu své klasické práce, tedy moderování.

Jak vlastně vypadá váš pracovní týden?

Namátkou, přednáška na vysoké škole, v pátek a v sobotu moderuji. S partnerem jsme navíc koupili a otevřeli přímo proti Bílé labuti restauraci. Lidi chodí, máme úspěch, ale je to náročné na čas. Můj drahý je tam proto téměř nonstop. Práce tedy máme oba dost. Dokonce tolik, že občas nevím, kam dřív skončit. K tomu se samozřejmě staráme o děti. Střídáme se, učíme se s nimi do školy a tak všelijak podobně.

Laila AbbasováLejla Abbasová na vernisáži v galerii Josefa Rataje. Foto: PrahaIN.cz.

Jak vás tak poslouchám máte vůbec někdy volno?

Ne (smích).

Vy musíte mít záhadný způsob, jak to zvládat...Nadaci, rodinu, děti, práci...

Naštěstí mám skvělou babičku. Během roku výborně funguje a je naprosto perfektní. Vždy se ale na jaře odstěhuje na půl roku na chatu, a to je právě teď. Už od konce března nemáme žádnou výpomoc. Mám ale skvělého chlapa, což je základ a je to strašně důležité. Všechno se pak dá nějak zvládat.

Je na vás vidět, že jste spokojená. Nebo je to snad jinak?

Naopak. Mám toho hodně, ale vůbec si nestěžuji. Jsem spokojená, pokud všechno šlape. Moje pracovní doba je flexibilní a lítá nahoru a dolů. Na to už jsem zvyklá. Je to tak, že třeba teď mám šílené pracovní období. V létě ale budeme měsíc v Keni se všemi dětmi. Jsem ráda, když je hodně práce a když se ke mně vrací moji klienti. Nejvíc mě těší, že se nemusím nikde podbízet a klienti za mnou přicházejí sami. Dvacet let se živím ve své branži. Nemusím nikde žebrat, nemám manažera a všechno si řídím sama. A to mě velmi těší.

Vzpomínáte si, jak vás v době, když jste žila s Michaelem Kocábem, označovali za zlatokopku?

Dobře si to pamatuji. Jsem ale zvyklá pracovat. Měla jsem svoji kariéru a výdělky před Michaelem, mám je i po Michaelovi. Když jsme spolu žili, tak jsme měli oddělené účetnictví a svoje bankovní konta. Takže nařknout zrovna mě ze zlatokopectví bylo to nejnesmyslnější, co mohlo někoho napadnout. Všichni moji přátelé i známí to velmi dobře věděli a Michael také. A na tom se dodnes nic nezměnilo.

Působila jste řadu let ve vysoké politice. Sledujete dění na domácí a mezinárodní scéně?

Neustále. Politika mě vždy zajímala, a to se nezměnilo. Už z toho důvodu, že celý život pracuji a pomáhám v rozvojové oblasti, a to s politikou úzce souvisí. Navíc politika velmi ovlivňuje můj celý život. A i když to může znít nabubřele, tak také světová politika. A to doslova. Mám rodinu v Súdánu a nyní tam opět zuří obrovská občanská válka, o které se téměř vůbec nemluví. Zrovna včera jsem s příbuznými hovořila. Když s někým z této oblasti telefonujete, tak během hovoru slyšíte v mobilu výbuchy a střelbu. Moji příbuzní jsou velmi dobře ekonomicky a sociálně postavená rodina s vysokoškolským vzděláním. Mnoho let pracovali v zahraničí a nežijí někde ve slumech, ale mají překrásné domy. Teď ale žijí v podmínkách, které jsou pro nás naprosto nepředstavitelné. Problém je v tom, že i když je sice svět propojen přes média, ta se soustředí většinou pouze na jednu oblast. Například Ukrajinu. To za nějakou dobu přebije jiný konflikt a pozornost je už upřená jinam. Přitom násilí eskaluje pouze o kousek dál. Mrzí mě, že pozornost světa je tak velmi roztříštěná a nikam to nevede.

Jak se vyrovnáváte s tím, že vaši blízcí jsou v bezprostředním ohrožení?

Není to jednoduché. Osud mé rodiny se mě samozřejmě velmi osobně dotýká. Po každém telefonu mě to zlomí. Na druhé straně už jsem trochu odolnější díky práci v mojí nadaci. Pro komunitu, s kterou dlouhodobě pracuji, bych se rozdala. Jsem si ale vědoma toho, že i když pomáhám, jak to jen jde a jsem maximálně angažovaný člověk, že není v mých silách zachránit celý svět. Musela jsem se naučit žít s vědomím, že nemohu pomoci každému. Je to těžké. Nežije se mi občas dobře s tímto vědomím, ale musela jsem si zvyknout. Jinak bych tu práci nemohla dělat.

Je těžké v současné době shánět pro vaši nadaci sponzory a dárce?

Jde to docela dobře, ale rozhodně neusínám na vavřínech. Makám, sháním, prosím. Lidé, které oslovuji, už o mně ví, že pokud se se mnou spojí tak, že 99,9 procent toho, co od sponzorů získám, jde na naše projekty. Výhodou je, že pokud pracujete na projektech v Africe a víte, jak to dělat efektivně, tak nepotřebujete desítky milionů. Když tam někde postavíte továrnu na něco, tak se třeba za deset let rozpadne. U našich projektů je ale hlavní, aby byly trvale udržitelné a aby si je ta komunita, se kterou pracuji, dokázala udržovat sama. Potom to má smysl a efekt.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných