foto: Švandovo divadlo. /Zuzana Zlatohlávková
Osobně jsem ji poprvé zaregistroval v seriálu Doktor Martin. Zahrála si tu menší roli, jistě mi ten termín odpustí, slovenské fiflenky, která obklopená svojí oblíbenou čivavkou připravuje beskydskou svatbu. Druhé setkání na obrazovce přišlo v jednom detektivním seriálu, kde se představila znovu v malé postavě policejní tiskové mluvčí. Strohá, korektní, odměřená, studená a stručná. A já si před obrazovkou řekl: „Hergot, to je ale najednou změna.“ A to mě donutilo si její jméno zapamatovat. Tehdy se ještě jmenovala Onufráková. Dnes, když ke křestnímu jménu Zuzana píše Zlatohlávková, ji zná už drtivá většina českého národa. Zasloužil se o to hlavně seriál Dobré ráno, Brno, ale také její nezdolná energie a náboj. Zkrátka, když se posadíte vedle Zuzany Zlatohlávkové, máte dojem, že vaším sousedem je pořádně nastartovaný jaderný reaktor.
Přišla jste plná energie a nadšení. Prožíváte šťastné období?
Já jsem takový vděčný člověk už odmala, takže jsem tady celkově na Zemi ráda. A nedělá mě šťastnou jenom práce, rodina, zázemí, děti, ale prostě už jen ten fakt, že jsem zdravá a že tady můžu po té Zemi běhat.
Vy jste si nedávno nasedla na vlnu velkého zájmu, protože jste byla klíčovou postavou úspěšného dvouřadého seriálu České televize Dobré ráno, Brno.
No ano. A to mě těší. A to nejen u diváků, ale i u kolegů. Tak mám najednou pocit, že tak trochu taky něco znamenám (nádherný zvonivý slovenský smích).
Většinou když člověk získá roli tohoto typu, tak charakteristickou, tak se to neobejde bez pokřikování a zdravení na ulici, úsměvů a kontaktů od fanoušků. Ještě pořád to trvá?
Pořád ještě. A samozřejmě nejdůležitější otázkou pro všechny je, zda bude třetí řada. Já už jsem se bála té druhé, protože tyto nastavované kaše většinou nekončí dobře. Ale protože se jedná vlastně o malý 26minutový formát, tak tam ještě nějaký prostor pro zápletku byl. Navíc, když první řada skončila tak nejednoznačně. Ale maximálně jsem důvěřovala scénáristovi a režisérovi Honzovi Prušinovskému, druhému scénáristovi Tomáši Holečkovi a velice skromné Markétě Prušinovské, která je vynikající dramaturgyně. A aniž bych něco předjímala, tak po nějaké poradě s užším tvůrčím vedením mohu říct, že trojky se s největší pravděpodobností nedočkáme.
Když jste dostala scénář k tomuto seriálu do ruky a poprvé jste si ho četla, co vás napadalo?
Řehtala jsem se, a to se nestává moc často. Scénář mohou svým vtipem doplňovat kostýmy, rekvizity, prostředí, výprava a málokdo si to dokáže při čtení prostého scénáře představit. Takže se někdy stane, že se řehtáte při čtení scénáře a pak je výsledek nemastný neslaný. Anebo se zase nějak netváříte u scénáře a pak to všechno vyleze ven. Jenže tady to na mě působilo hned od prvního čtení.
Co vás na tom scénáři zaujalo nejvíc?
Samotný Prušinovského text. Ani na první, ani na druhou dobrou tam necítíte žádný morální apel. Nebylo tam žádné moralizování. Lidi to tak nemají rádi, aby jim někdo do něčeho kecal, do politiky, do ekologie, do morálky, nechtějí ani podprahové věci. Unavuje je to. A u Prušinovského to není. Neříká nám, že se máme na bezdomovce dívat jako na stejné lidi, jako jsme my, neříká nám, abychom nezáviděli, nenabádá nás k tomu, abychom mluvili za všech okolností přímo a na rovinu. Takové apely tam nejsou, to si každý z toho seriálu musí odnést nenásilně sám.
My jsme strašně podrážděná společnost. Ze všeho ve stresu. Z peněz, z ekologie, z války, z ekonomie, z drahoty, z migrantů. Nevíme, jak to dopadne. A představa, že se natočí seriál, který bude ještě říkat, co si máme myslet a jak se na to máme dívat, tak to už by bylo moc. Na to je společnost opravdu háklivá.
Navíc u seriálu Dobré ráno, Brno si každý soudný divák a kritik musí přece říct: Vždyť je to v první řadě seriál, který tu je pro pobavení lidí, lehce ironizující, komický a pro zvýšení atraktivnosti je zasunut do prostředí, které je pro diváky přitažlivé.
Přesně tak. A tam by se rozpadla velká část kritiky, kdyby si každý toto uvědomil.
I tak jsem ale zaregistroval reakce, které seriál odsuzovaly, a překvapivě zvláště od žen. Ty se občas cítily poníženy tím, jak tam jsou ženy zobrazovány. Nedostalo se to až k vám?
A to je další znak současné naší společnosti. Už jen málokdo říká pravdu do očí. Já nemám sociální sítě, tak jsem se nikde z pochopitelných důvodů nedočetla, co se o mně nebo o seriálu v této souvislosti píše. Ale přímo se ke mně nic kritického nedostalo. Možná, že mě nechtěl někdo zranit, což je velice laskavé, ale k mým uším se žádná kritika nedostala.
Ve Švandově divadle ve hře Hamlet. Foto: Švandovo divadlo
Na druhou stranu je pravda, že tvůrci už jsou dnes od reakcí diváků často odtrženi. Sociálním sítím nelze přikládat nějakou váhu ohledně reakcí na dílo, ale tvůrci si prožívají tu svoji autorskou a uměleckou bublinu a chybí jim kontakt s reakcí živých diváků, ne těch, kteří jen něco napíší do klávesnice počítače. Diváky ale spousta věcí trápí…
Například?
Například to, že vidí na obrazovce či na plátně kin pořád ty stejné tváře. Rozdělují se kšefty podle známostí…
To je ale přirozené v jakémkoliv odvětví. Vždycky obsadíte přece raději někoho, koho znáte, s kým jste spolupracovala a o kom už něco víte nebo s kým se vám dělalo dobře.
To ano. Ale je to taky hlavně pohodlnost. Dřív chodili producenti a režiséři do divadel, aby objevili nové talenty, všimli si zajímavých tváří, jenže to dnes už neexistuje. Dnes se posadí před televizi, pustí si televizní pořad a hledají a považují to za casting. A vy přitom vlastně ani nevíte, že to je casting. A pak se podívají na vaše sociální sítě, zjistí, kolik máte sledujících a začnou počítat na kalkulačce, zda jste pro film nebo pro seriál přínosem, zda vás bude někdo sledovat.
Ale sledovat nové tváře a chodit do divadel je mnohem časově náročnější!
Já kdybych byla režisér, tak hledám nové lidi. Zajímali by mě. Určitě bych se vracela k těm svým koňům, ke svým zárukám úspěchu, ale zajímali by mě i ti noví. To umění je pohodlné a myslím, že pořád nechtějí lidé koukat na stejné tváře. A navíc i ti nejobsazovanější současní herci nemají takové schopnosti, aby nám nabídli čtyřicet variací a tváří své herecké proměny. Po nějaké době začnou dřív nebo později hrát to samé. Vždy si tam dají nějakou svoji črtu a vy si pak říkáte: To už jsem viděla, viděla, to znám, to mě ničím nepřekvapí. A to ti tvůrci nevidí. A já teď nevím, zda je to jen pohodlnost, anebo hlavně to kamarádství.
Když vás tak poslouchám, nechcete zkusit druhou stranu barikády – režii?
No rozhodně ne televizní nebo filmovou. Ale ta divadelní by mě možná lákala. I když asi bych ji také nezvládla zcela sama, bez pomoci.
Tady ve Švandově divadle jsem fungovala šest plných sezón, šla jsem z premiéry do premiéry a musím říct, že tady byla řada mladých šatnářek a uvaděček, které mě požádaly, zda bych je nepřipravila ke zkouškám na umělecké školy. Měla jsem i velice dobré skóre, z šesti připravovaných se jich pět na školy dostalo. Ale to všechno je ta práce herecká. Nejsem si jistá, zda bych při režii zvládala ale ty další komponenty. To znamená, jak vypadá ta hra jako celek, jak se na ní dívá, jak vypadá vizuálně a podobně.
A ta režisérská práce u kamery?
(Zazní opravdu zvonivý nádherný smích). Já vám povím jednu příhodu. Hlavní kameraman seriálu Dobré ráno, Brno, Petr Koblovský, za mnou přišel a říká: „Kdyby všichni herci fungovali jako ty, tak se to nenatočí.“ Já totiž přijdu odjinud, najednou se rozhodnu, že kolegy překvapím, žádné akceptované značky, kde mám stát, prostě čmouha před kamerou. A já navíc často ani netuším a nevnímám, kde ty kamery stojí. To mám prostě divadelní praxi, kameru si nehlídám. Nicméně od toho kameramana jsem se dozvěděla, že by mě za trest bral ostřičům do školy. Zaostřit mě na place, tak to by prý byla jejich největší a nejtěžší zkouška.
Ani naturelem, ani krásným, chvílemi mazlivě měkkým jazykem, nezapřete svůj slovenský původ. Já vím, že nepřicházím s ničím novým, ale přesto by mě zajímalo, proč se slovenským herečkám tak daří právě v Čechách?
To se táhne už od doby těch slavných slovenských pondělků v Československé televizi. I když se nám počet vyrobených filmů na Slovensku stále zvedá, přesto je v Čechách mnohem víc příležitostí. A vám tady v Čechách zůstaly lepší ateliéry, lepší vybavení…
Tomu já rozumím. Ale chci se zeptat, proč tu není tolik slovenských herců jako slovenských hereček?
Já nejsem zase až tak zběhlá filmová herečka, ale podle mě v tom hrají role různé koprodukce, které teď kvůli financování filmů vznikají. To jsou třeba koprodukce česko-slovensko-polské, česko-polsko-německé… A ty lidi, kteří to platí, myslím produkci toho filmu, tak do toho rádi kecaj. A nikdo neví, jaké kvóty u těch filmů jsou. Pokud příkladně vzniká česko-slovensko-maďarská koprodukce, jde asi o množství peněz, kolik tam nasypou Češi, Slováci, Maďaři, a podle toho se určuje, kdo v tom bude hrát. Takže se může vlastně hodit obsazení slovensko-maďarské herečky, a to jsou krásné baby…
To máte pravdu.
My jsme takový míchaný národ, hodně jsou ty slovenské geny smíchané s maďarskými nebo polskými, a to má za následek to, že Slovenky nejsou jen modrooké blondýny, ale je tu řada i exotických typů. To je ale i tady v Čechách. Například v Ostravě, tam se najde řada nádherných žen. Takže je to vlastně vliv všeho, a to včetně toho, jak jsme migrovali, jak se unášelo a znásilňovalo. (smích)
Teď jste mně trochu nahrála na otázku. Zmínili jsme kvóty. Americká a hodně i britská kinematografie nám v posledních letech předestírá obsazení podle kvót: 40 procent rolí dostanou bílí herci, 15 procent arabští herci, 20 procent černí herci, 20 procent Hispánci, zbytek Asijci. A to platí, ať se hraje cokoliv. Můžete hrát o Anglii 15. století, kdy se žádní černoši ani Asijci tehdy v Anglii neobjevovali, ale přesto ve filmu musí hrát. Vyděsilo mě to v mém oblíbeném seriálu Vraždy v Midsomeru, kde syna dvou manželů, které hrají herci ryze anglického výzoru, mají najednou dceru, která je jasným arabským typem. A já najednou přemýšlím, co nám v detektivce neprozradili, s kým to ta postava má tu dceru…? Jak se díváte na tyto povinné kvóty?
Mně to vadí. Velmi mně to vadí. Protože my najednou tím poukazujeme na to, co už je dávno za námi. Ukazujeme na rasismus, na diskriminaci nebo na útlak, ale ten už je dávno v umělecké branži i ve společnosti překonaný. Odjakživa tady byli cigáni. Já pocházím z východního Slovenska, kde téměř polovina vesnice byli cigáni a polovina bílí Slováci. Nikdo se nad tím nepohoršoval, nikomu to nevadilo. Tak to prostě bylo. Žili jsme v pohodě a míru. A najednou nesmíme říkat cigáni a musíme říkat Romové. Když to cigánům u nás na východě řeknete, tak se začnou smát, protože o sobě sami tvrdí, že jsou cigáni a ne žádní Romové.
Ale zpět k těm kvótám. Naopak tyto kvóty, o kterých mluvíme, jsou diskriminační. Protože zatímco by nás mělo zajímat, aby se do obsazení filmu nebo seriálu dostali ti nejtalentovanější, tak najednou jde talent a nadání stranou a je pro nás zase rozhodující barva kůže, což je vlastně rasismus obráceně.
Souhlasím s vámi.
A všichni se teď ohánějí slovem korektnost. Pozor, ale teď už to není jenom o rasách. Vy byste měl mít správně v každém díle lesbičku nebo gaye. Já mám spoustu kamarádů homosexuálů a lesbiček, ale společně se tomu jenom smějeme. Té falešné korektnosti, která k ničemu stejně nevede. Akorát možná k tomu, že diváky unaví, protože jim pod tlakem něco cpe do hlavy. Společně s kamarády lesbičkami a gayi si říkáme, proč už se toto téma neopustí… Proč neustále obhajujeme tuto skupinu. Tím se samozřejmě vyvolává negativní reakce u opačné skupiny a přitom homosexuálové a lesbičky už dávno obhajovat nepotřebují. Už se staly správně platnou a potřebnou skupinou společnosti. Zapomíná se dnes na zdravý rozum.
A pojďme si říct, kam se na vás mohou přijít diváci podívat. Sedíme teď ve Švandově divadle, co hrajete tady?
Jsou to už starší kusy, ale jsou stále velmi žádané a navštěvované. A jsou vyprodané. Zdejší Hamlet, ve kterém hraju, je vyprodaný už jedenáct let. A musím říct, že ze všech Hamletů, které byli teď k vidění, je náš ten nejlepší. Má i únosnou délku. Hrajeme ho dvě hodiny plus přestávka. Režírovala to Daniela Špinar. To je extrémně talentovaná osoba a vášnivá bytost, což jasně vyplývá právě z Hamleta. Co budu povídat, rozhodně to stojí za zkouknutí.
Ve hře Šoa. Foto: Švandovo divadlo
A druhou věcí, ve které hraju, je Šoa. Jde o téma holocaustu a diváci se toho často bojí, ale já jim říkám: Půjdete domů nakopnutí, to je extrémní katarze, když vám dojde, co všechno ti lidé zažili, jak jim to změnilo životy. Ti, co zažili holocaust, se už ve zbytku svých životů řídili střídmostí, měli radost z každého dne a dokázali si zbytek života užít.
A pod vedením Daniely Špinar pak ještě hraju ve Vile Štvanice v Rusalce. Pozor, to není opera, ale divadelní hra se stejným tématem.
A teď stojím před takovým vlastním rébusem k rozřešení. Dostala jsem dvě zajímavé nabídky na divadelní účinkování, a tak se rozhoduji. Bohužel je to na rozdílných koncích republiky.
Tak vám přeju hodně úspěchů, dobré rozhodování a ať vám nikdy nevyschne ten příval extrémní energie, který z vás sálá.