foto: Archív Evy Lustigové, Foto Jaroslav Brabec, se svolením Evy Lustigové/Spisovatel Arnošt Lustig s dcerou Evou Lustigovou
ROZHOVOR: Temné osudy slavného otce z období druhé světové války poznamenaly její celý život i vlastní pohled na svět, historii a lidské hodnoty. „Spoluvězni v Osvětimi chtěli spát vedle něj, protože nikdy nebrečel. To byla ta jeho esence,“ řekla serveru PrahaIN.cz režisérka Eva Lustigová, zakladatelka Nadačního fondu spisovatele Arnošta Lustiga.
Váš tatínek měl v sobě celý život pozitivní energii i přesto, co všechno zažil v koncentračním táboře. Jaký vlastně byl člověk?
Byl takový, jaké bylo jeho jméno. Ernst Lustig znamená „vážně veselý”. Hovoří o tom můj film o jeho dvou očích. Jedno je vážné, neboli Ernst, a druhé veselé, neboli Lustig. Vždy když psal své knihy, byl nejsmutnější. Když jsme byli malí, doma jsme museli chodit po špičkách. Když ale byl ve společnosti, byl úplně jiný. Doma byla i legrace, ale bylo tam i něco připomínající pohřebiště. Je to hrozné, že to tak říkám, ale já jsem druhá generace přeživších holocaustu, maminka byla také přeživší, takže to máme s bratrem zažité v našem DNA. I proto jsme založili Nadační fond Arnošta Lustiga, abychom rozvíjeli Arnoštův humanistický odkaz a myšlení prostřednictvím umění a vzdělávání.
Zažila jste ho v obdobích, kdy vzpomínal na to, co zažil, dostával deprese a svoje vzpomínky přenášel do knih. Jak žil v „civilním“ životě?
Ono to nebylo občasné období. Žil dva téměř paralelní životy. A mluvil o tom tak, že žije dva životy skoro souběžně. Ten život, který už uplynul, byl život otroka odsouzeného k smrti, a ten druhý, který plyne, byl život ztroskotance, který oplakává utonulé. To byla jeho esence. Ono to nebylo období, protože Arnošt psal každou volnou vteřinu, kterou měl, ale pak se potřeboval odreagovat, a tak šel do společnosti, třeba na oběd nebo na večírek. Nebo šel na ulici a spřátelil se jen tak s lidmi, kteří mu byli sympatičtí. Dělal si legraci ze všeho. Jeho humor se hodně odráží nebo projevuje v knize Kamarádi, o které moc lidí neví. Nejdříve to byla povídka, pak z ní udělal krátkou novelu a nakonec se z ní stal rozsáhlý román. Něco z Arnošta najdete na stránkách jeho prózy všude. Ale uměl si do určité míry zachovat i odstup. S touto povahou se narodil a projevovalo se to několikrát denně, když jste s ním byl. Záleželo hodně na podnětech, které si vyhledal nebo třeba viděl v televizi ve zprávách, co si přečetl nebo s kým mluvil, včetně jeho studentů.
Kdysi mi říkal, že když byl v Osvětimi, slíbil sám sobě, že pokud přežije a bude jednou mít rodinu, koupí nejdražší porcelán do jídelny. Udělal to?
Ano, to je pravda. Ten slib si skutečně splnil. Koupil několik krásných servisů a když přinesl další, moje maminka mu je už chtěla rozbít o hlavu (smích). Tatínek to miloval. Měl rád kolem sebe krásu, protože pro něj znamenala důstojnost a lidskost.
Psali jsme
ROZHOVOR: „V každé společnosti jsou minimálně dvě skupiny lidí, které si nemyslí to samé a vždycky to musí dozrát do nějakého konfliktu, ten je…
V koncentráku jedli z nějakých děsných misek nebo ze starých ešusů...
O tom se nedá vůbec mluvit. Tam byly horší podmínky než pro zvířata. V koncentráku vždy na jedné palandě spalo několik vězňů. Arnošt vzpomínal, že lidé chtěli spát vedle něj, protože nebrečel. To byla ta jeho esence. Vracím se k jeho kamarádům ve stejnojmenné novele. Je v ní hodně z Arnošta. On byl ten nejsmutnější člověk, ale pořád si dovedl nějakým způsobem udržet i v koncentráku nadhled, a proto přežil, a to nejen válku, ale i dvacetiletý exil po srpnové okupaci v roce 1968. To byla jeho pozoruhodná schopnost. Pomohla mu nejenom vynalézavost, ale i bystrost, odolnost a zdatnost, protože byl sportovec, mimochodem miloval fotbal. Říkal, že člověk musí mít hodně štěstí v životě, ale musí také mnoho udělat pro svůj dobrý život. To byla jeho filozofie.
V Evropě i ve světě se objevila nová vlna antisemitismu. Prozradíte nám svoje pocity, když vidíte, že hnědé nebo rudohnědé síly opět zvedají hlavu?
Je to strašné. Arnošt říkal v knize Zasvěcení, že lidé nebudou lepší, pokud budou mít lidské vlastnosti. V lidech se musí pořád kultivovat lidskost, už od dětství. Proto se nadační fond věnuje vzdělávání, neboť je třeba zakotvit univerzální lidské hodnoty a demokratické principy. V nás, ve všech, je dobro, ale i pud přežití, který je velmi sobecký. Potom se prosazuje i zlo, někdy bohužel více než dobro.
Když začal váš tatínek psát a začaly vycházet jeho knihy, ozývali se mu lidé z celého světa. Nejen bývalí vězni z koncentračních táborů a židovských obcí, ale i úplně „obyčejní“ lidé. Jak je to teď?
Oslovují nás neustále. I studenti, kteří píší dizertační práce a potřebují podklady. Lidí se ozývá poměrně dost, ale nás je málo. Vzhledem k tomu, že Arnošt Lustig byl třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu a zanechal po sobě dílo, které je svou podstatou naléhavé i dnes, tady a teď, jsme s bratrem před necelými šesti lety založili Nadační fond Arnošta Lustiga.
Vizí této umělecko-vzdělávací organizace je spravedlivější svět – svět, v němž by se všem členům naší lidské rodiny dobře žilo. Naše činnost stojí na čtyřech hlavních programových pilířích: vychází z rozsáhlého literárního odkazu Arnošta Lustiga, jeho filmové tvorby včetně sedmi dosud nerealizovaných scénářů z pozůstalosti, dále z oblasti vzdělávání a podpory rozvoje mladého literárního talentu.
Spolupracujeme s přibližně třiceti externisty, kteří se podílejí na projektech v několika zemích. Velmi si vážíme záštit významných institucí i osobností. Řada našich aktivit získává částečnou podporu z veřejného sektoru či od organizací, jako je například Česko-německý fond budoucnosti, Nadační fond obětem holokaustu nebo Nadace Janeček Foundation.
Usilujeme o postupnou diverzifikaci finančních zdrojů a o navázání spolupráce s privátním sektorem v oblasti společenské odpovědnosti i s individuálními filantropy, a to nejen v České republice. Hlavním filantropem jsem zatím stále já. Věřím však, že se nám v následujících letech podaří i tuto situaci změnit, přestože budování finanční udržitelnosti je náročná, strategická a dlouhodobá práce, která vyžaduje plné nasazení.
To, co svět dnes potřebuje nejvíce, je lidskost – a právě její rozvíjení, stejně jako rozvoj charakteru, stojí v samém jádru všeho, co děláme. Lidskost nestárne, stárneme jen my.
Podle knih Arnošta Lustiga bylo natočeno několik filmů a napsány i četné divadelní hry. Připravuje se v dohledné době další divadelní adaptace?
Ano, jednou z našich aktivit je rozvíjení díla Arnošta Lustiga do nových forem. Proto v programu nadačního fondu a FestivALu100, který letos probíhá u příležitosti 100. výročí narození Arnošta Lustiga, nabízíme několik dramatických pořadů. Mezi nimi je hudebně-poetické pásmo Kantáta – tanec šílených s recitací jediné básně, kterou Arnošt Lustig napsal. V tomto pořadu, který bude uveden v pražské premiéře 14. května v Maiselově synagoze, účinkují Jiří Lábus, Vilém Udatný a Máša Málková, s hudebním doprovodem špičkového komorního orchestru Barocco sempre molto giovane. Chystá se také řada scénických čtení jeho povídek, které pro tento účel adaptuji. Zmínila bych třeba ranou povídku Tři z Jeruzaléma a Záře půlnočního slunce s předními herci, jako jsou například Tereza Kostková, Carmen Mayerová a Petr Kostka, ale i další. Koncem roku se také ve světové premiéře v Praze v divadle Komedie představí adaptace povídky Tma nemá stín v podobě tanečního divadla. Máme tu čest spolupracovat s mladými tanečníky Bohemia baletu pod vedením Jaroslava Slavického s hudbou Petra Maláska. Choreografie se ujme Lukáš Slavický, který je také spolurežisérem společně s Tomášem Vondrovicem.
Mám radost, že v roce 2028 Divadlo Mana v Praze-Vršovicích představí inscenaci poslední novely Arnošta Lustiga Případ Marie Navarové. Tato novela mimochodem vyvrací stereotyp, že můj otec psal „jenom“ o holocaustu“. Dějová linka sleduje příběh o zdravotnici s německými kořeny, která se opravdu jmenovala Marie Navarová. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha poskytla Heydrichovi první pomoc. Tehdy dostala jako odměnu velkou částku, asi dvacet tisíc marek od Třetí říše. Paradoxně byla možná aktivní se svým manželem v odboji. To ale gestapo v roce 1944 odhalilo, a tak skončila Marie v Terezíně na Malé pevnosti, kde byla vězněna s Miladou Horákovou. Odsoudily ji tři různé režimy – nacistický, demokratický a poslední komunistický. Po válce se zamilovala do bývalého nacisty a žili spolu v Benešově. Tam pracovala v zelinářství, kde se o něco zranila a zemřela na otravu krve.
Dělám podobné další inscenace – je to scénické čtení například s Jiřím Lábusem, Vilmou Cibulkovou, Terezou Kostkovou a dalšími umělci.
Kdy představení uvidí první diváci?
První scénické čtení v rámci letošního festivalu proběhne 30. května na Hradčanech ve spolupráci se Správou Hradu na Purkrabství. V mojí režii zde vystoupí Tereza Kostková, Karmen Majerová a Petr Kostka. Jedná se o ranou povídku, literární reportáž s titulem Tři z Jeruzaléma. Adaptovala jsem ji jako divadelní drama. 20. června bude na programu v Památníku v Terezíně a poté 29. září v Kutné Hoře. Arnošt napsal v životě jedinou báseň a nikdy ji nevydal. Viděla jsem ji až, když zemřel, a hned jsem si ji zamilovala. Tak jsem z ní udělala hudebně-lyrické pásmo s Jiřím Lábusem a dalšími. Hudební část je kantáta Johanna Sebastiana Bacha, tam zpívá operní zpěvák nebo pěvkyně, a premiéra v Maiselově synagoze v Praze bude 14. května. Akcí, které připravujeme, je opravdu hodně. Přehled najdete v kalendáři na stránkách našeho nadačního fondu.
Knihy vašeho tatínka neustále vycházejí po celém světě. Které byly poslední?
Nedávno vyšla Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou ve vietnamštině. Je to součást jubilejní kolekce, která bude uvedena v rámci FestivALu100 na Světě knihy. Vyšly také úryvky z povídky Kůstka v ázerbajdžánštině ve sbírce českých klasiků. Jedná se o předobraz románu Krásné zelené oči. Tento román je jediné dílo českého autora, které bylo kdy nominováno na Pulitzerovu cenu.
V rámci jubilejní edice k letošnímu výročí vychází román Krásné zelené oči také v chorvatštině. První grafický román o Arnoštově životě – Arnoštova cesta - vychází v němčině a bude uvedený v říjnu ve Frankfurtu nad Mohanem na knižním veletrhu. Autorkou textu je Markéta Pilátová, ilustrace vytvořila Eliška Podzimková. Dílo Arnošta Lustiga bylo dosud přeloženo přibližně do 35 jazyků. Vedle literární tvorby ale po sobě zanechal také řadu dosud nerealizovaných filmových scénářů. Kdybychom se měli věnovat jen tomu, abychom tyto scénáře dostali ze „šuplíku“ a aktivně je nabízeli režisérům a producentům po celém světě, byla by to práce na zbytek mého života (smích).
Dcera spisovatele Arnošta Lustiga vyrůstala v prostředí silně ovlivněném literaturou, intelektuálními debatami a hlubokými morálními tématy. Otcovy zkušenosti z holokaustu zásadně formovaly atmosféru, ve které vyrůstala. Tyto vlivy se promítly do jejího vlastního pohledu na svět, historii i lidské hodnoty. Postupně si vytvořila blízký vztah k umění a kulturní tvorbě. Věnuje se také vlastní tvůrčí činnosti. Je autorkou adaptací literárních děl svého otce. Ve své práci se snaží zachovat autenticitu jeho příběhů. Zároveň je přibližuje současnému publiku novou formou. Tím přispívá k udržování paměti na historické události. Její tvorba tak navazuje na odkaz jejího otce a dále jej rozvíjí. V minulosti pracovala pro Světovou zdravotnickou organizaci při Organizaci spojených národů v Ženevě. Působila také v oblasti boje proti AIDS. Je vdaná, má dva syny a žije střídavě v Ženevě a v Praze. Společně se svým otcem napsala knihu Povídky: Soubor textů otce a dcery.
Nejznámější knížky Arnošta Lustiga:
Noc a naděje, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Dita Saxová, Nemilovaná, Colette, dívka z Antverp, Krásné zelené oči .