foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Klášter kongregace milosrdných sester svatého Karla Boromejského s kostelem svaté Rodiny
Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského se běžně označuje jako sestry boromejky. Řádové sestry pečují o nemocné, chudé, ale i o lidi na okraji společnosti.
Počátky řádu lze vystopovat v roce 1652 ve francouzském lotrinském městě Nantes jako pocta Josefu Chauvenelovi, který rok předtím podlehl zákeřné atace moru. Nicméně jméno si propůjčil řád od svatého Karla Boromejského, který měl co do činění se zdoláváním morových ran v Itálii.
Řád boromejských sester na počátku tvořilo pouhých pět žen a poměrně dlouho trvalo, než se toto křesťanské úsilí rozšířilo i za hranice Francie. Do českých zemí dorazilo až téměř o dvě století později. S českou větví ženského boromejského hnutí se poprvé setkáváme v roce 1837. Tehdy k nám dorazila skupina českých, německých a francouzských sester, které v Nantes složily noviciát.
Sestry dorazily na pozvání slepeckého ústavu
O jejich pozvání se zasloužil hlavně syn zakladatele pražského slepeckého ústavu Pavel Klar. Už o pět let později si boromejky vytvořily vlastní pražskou základnu. Tou se stal dům s kostelem svatého Karla Boromejského pod Petřínem. Tím byl položen základ dnešní nemocnice. Tehdy podstatu pomoci tvořila péče o novorozené děti a o sirotky. Brzy však kapacita domu nestačí a je potřeba najít nové působiště. Tím se stává klášter v Řepích. Po dobu osmi let, v časovém úseku let 1856-64, vyrůstá několik kilometrů za tehdejší Prahou klasicistní budova.
Nejprve je však nutné za 56.000 zlatých zakoupit stavební parcelu bývalého Taicmanova dvora, nevyužívané a zpustlé hospodářské budovy zbourat a najít vhodného architekta a stavitele. Tím se stává Jan Ripota. Pod jeho vedením vzniká čtvercová dvoupatrová budova. První část je hotova už koncem roku 1860, a to umožní, aby se do funkčního křídla nastěhovala skupina téměř dvou stovek sirotků z Buštěhradu.
V kostele ohromí beuronské mozaiky
Ve stejném roce je položen základní kámen klášterního kostela Svaté Rodiny. Ten vyrostl během jednoho roku a je vystavěn v českých podmínkách poměrně netradičním beuronském stylu. Jeho typickým znakem jsou mozaiky, které nachází inspiraci v byzantském a egyptském období. V Praze takových památek moc nenajdeme. Kromě smíchovského kostela svatého Gabriela byl nejvíc beuronský styl zastoupen v emauzském klášteře, který však byl náletem na konci II. světové války zničen.
Psali jsme
O tom, že Jenda Benda nemožný je zadák, nás přesvědčoval a stále přesvědčuje na rozhlasových vlnách Ivan Mládek a jeho Banjo Band. Důvod byl…
Zanedlouho poté je dostavěn celý komplex kláštera a budova se ocitá v plném provozu. Její účel je jasný, zajistit pro nemocnici pod Petřínem hospodářské zázemí. To znamená, že v Řepích se pěstuje zelenina a ovoce, květiny a chovají se hospodářská zvířata.
Infekční nemoc vystaví sirotčinci stopku
Sirotčinec se brzy zaplní téměř 400 pražskými dětmi bez příbuzných, kteří tu dostávají vzdělání na úrovni obecné školy. Ty starší se připravují na budoucí povolání v několika odvětvích. Z chlapců vyrůstají krejčí, obuvníci a truhláři, dívky jsou připravovány na povolání kuchařek, švadlen a ošetřovatelek. Nicméně po čtyřech letech je činnost sirotčince ukončena. Důvodem je epidemické rozšíření trachomu, což je infekční oční choroba, která může vést až k úplnému oslepnutí. Děti byly odvezeny do sirotčince v Karlíně a do ostatních menších vesnických zařízení.
Začíná se hledat nové uplatnění pro prázdné prostory kláštera. Najde se. Je tu zřízena ženská káznice. 8. prosince 1864 podepisuje představená sestra Eufemie Němcová smlouvu s c. a k. ministerstvem o pronájmu opuštěné klášterní budovy na 25 let pro odsouzené ženy. Ty si zde odpykávají zasloužené tresty, ale zároveň pracují v dílnách pro šičky a provaznice.
Lotr Babinský a Řepy
U Eufemie Němcové však musíme naše povídání zabrzdit. Nutno říci, že to byla žena nejen zbožná, ale také nespoutaná předsudky. Byla to právě ona, kdo dovolil, aby se do řepského kláštera přestěhoval Václav Babinský.
Loupežník a lump, ale i klášterní zahradník, to vše byl Václav Babinský. Zdroj: volná fotografie
Václav Babinský byl učiněné zlo. Alespoň v očích veřejnosti. Těžko by se našel v té době člověk s horší pověstí. Na druhou stranu seznam jeho činů není rozhodně tak dlouhý, jak jeho pověst říká a naznačuje. Je sice pravda, že mu řada věcí nebyla dokázána, nicméně vraždy se dopustil pouze jediné.
Venca z Pokratic, jak se Babinskému v té době říkalo, přepadal kupce a pocestné. Jeho operační rajon byl obrovský – od Děčína přes České středohoří až po Lysou nad Labem. Sympatie veřejnosti definitivně ztratil svým zevnějškem. Jeho věčně nabubřelý obličej se svěšenými víčky se nikdy neusmál a tady lze spatřit základ pořekadla: „Mračíš se jak Babinský!“
Chudina mu nikdy nedokázala odpustit, že přepadal i ty nemajetné a rozhodně mu v životopise chyběl syndrom Robina Hooda, který bohatým bral a chudým dával. Babinský myslel vždy jen na sebe a dával jen do své kapsy. I proto si odkroutil zasloužených dvacet let těžkého žaláře na brněnském Špilberku a ve Valdicích.
Když byl v roce 1861 propuštěn, byl to 65letý muž bez jakékoliv vidiny budoucnosti. Tu mu nakonec poskytla sestra představená Eufemie Němcová. Nebála se ho přijmout do ženského kláštera v Řepích a poskytnout mu druhou šanci. Babinský se stal zahradníkem. Netrvalo to však dlouho a přijal na sebe i nepsanou úlohu psychologa, kdy dával dohromady bolavé duše odsouzených žen.
Všechno do sebe zapadalo jak má, ale zhruba po roce a půl si všimli Babinského na zahradě kláštera první pražští novináři. Ztrhla se mediální kampaň. Pražské deníky začaly znovu vytahovat na světlo světa jednotlivé loupežnické případy a zároveň přidávaly k dobru jeho současné životní eskapády.
Psali jsme
Jen o málokteré osobě novodobých dějin víme tak málo jako o Jaroslavu Haškovi. Vlastně víme o něm téměř všechno, ale nějak to nezapadá do sebe.…
Na Babinského se pořádaly mediální hony a klášterní zahradník dokázal situace náležitě využít. V Řepích v hospodě za různě vysoké obnosy vyprávěl novinářům skutečné i domnělé příhody svého života. Zbláznili se i Pražané. Ti pořádali víkendové výlety do Řep, jen aby za klášterní zdí zahlédli slavného muže, který pečuje o zdejší růže. A že se mu růže pěstovat dařilo! Staly se proslulými, zdejší kostel svaté Rodiny jimi vždy překypoval a po bohoslužbách, které byly otevřeny i veřejnosti, se pravidelně růžová výzdoba ztrácela. Babinského růže byly totiž vděčným suvenýrem.
Václav Babinský v klášteře dožil svůj požehnaný věk a zemřel tu až v roce 1879 ve věku 82 let.
Další slavné sestry představené
Vedením káznice byla už v té době pověřena sestra představená Marie Karolína Johana Neumannová. Je dobré se u tohoto jména také na chvíli zastavit. Jedná se totiž o rodnou sestru věhlasného biskupa z americké Philladelphie, který proslul jako Jan Nepomuk Neumann a za svoji křesťanskou a misijní činnost byl později za oceánem svatořečen.
Další významnou postavou mezi řepskými boromejkami byla sestra Charitas, hraběnka z Coudenhove. To ona se zasloužila o to, že v Řepích byla při klášteru zřízena i polepšovna pro mladistvé delikventky. Ta se ale v roce 1892 přesunula do Kostomlat pod Řípem, kde slouží vlastně dodnes.
Komunisti a klášter, to nejde dohromady
Ve stejném klášterním klidu a bohorovnosti dokráčel řepský komplex až do roku 1948. Komunisté však už o jeho existenci zájem neměli. Káznice byla zrušena, sestry boromejky doslova rozprášeny. Staré řádové sestry byly odvezeny do starobinců, ty které byly schopny práce, byly odveleny do pohraničí, kde musely tvrdě dřít v textilních továrnách. Z kláštera se stal Výzkumný ústav zemědělské techniky. Do kostela Svaté Rodiny se probourala obrovská vrata, mimořádně cenné fresky a mosaiky byly zabíleny a parkovaly tu nákladní vozy, traktory a kombajny.
Sametová revoluce vrátila boromejkám tento majetek, a tak začala náročná obnova celého komplexu. Klášter se stal znovu jejich domovem a dokonce se na místo vrátily i odsouzené ženy s méně závažnými tresty. Kostel je dnes společenským centrem nejen pro Řepy, ale pro mnohem širší okolí.
V klášteře funguje hospic a stacionář pro seniory. Ročně se tu starají o 500 klientů, velmi často nevyléčitelně nemocných. Odhodlanost boromejek jim zpříjemňuje poslední dny jejich života. Jednou z nich byla i slavná česká zpěvačka Eva Pilarová, která tu trávila poslední dny své pozemské pouti.