foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Vítězslav Jandák
ROZHOVOR: „Ze svátků míru, klidu a rozjímání se stal bazar a všichni se předhánějí, co kdo víc nakoupí. Měly by přitom být o předávání hezkých pocitů a myšlenek druhým,“ řekl serveru PrahaIN.cz Vítězslav Jandák, známý herec a exministr kultury.
Na svátky pobýváte doma, nebo v exotických krajinách?
V této zemi i v Evropě je tak horko, že nemá smysl někam do tepla jezdit. Kdo chce, tak se může zapotit tady. Trávím svátky doma a snažím se je ignorovat. Strašně dlouho mě totiž rozčiluje zásadní věc. Vánoce vždycky měly být svátky míru, klidu a rozjímání. Místo toho se z nich stal bazar a plné tržiště, kde se všichni předhánějí, co kdo víc nakoupí. Přitom svátky o tom vůbec nejsou. Měly by být o předávání hezkých pocitů a myšlenek druhým. O tom by Vánoce měly být. Takže se snažím spíše o to, abychom je doma takové měli, a takové ty vnější slupky škrtám.
Jak probíhají svátky u vás doma?
Vždy v klidu. Sehnal jsem kousek kapra a ozdobil jsem stromeček. Na Štědrý den se vždy stavíme postupně u našich dětí a život jde dál. Nic jiného se neděje. Nepropadám tomu, co vidím okolo, ale zamýšlím se. Koukám na nebe, jestli uvidím padat nějakou hvězdu, abych si mohl něco přát, to je zdraví pro všechny. Nic jiného. Všechno volně, v pohodě a klidu.
Jak prožijete oslavy konce roku?
To už úplně nesnáším. Budu s manželkou v našem srubu na jihu Čech. Na návštěvu přijdou místní kamarádi, kteří se tam přistěhovali. Možná si dáme deci vína, možná to i vydržíme do půlnoci. To je všechno. Myslím, že svátky jsou něco, co si lidé vymysleli, aby si mohli vydechnout a odpočinout. Protože jsem v důchodu a můžu odpočívat pořád, tak slavit nepotřebuji. Vadí mi, že oslavy nového roku jsou vnucené. Teď máme silvestra a teď se musíme všichni zboulovat a přecpat. Ne proto, že máme hlad a že máme chuť a protože jsme šťastní, ale protože je silvestr. Mně cokoli, co je vnucené, že toto je správné, připadá protivné, blbé a podezřelé. Nemám to rád.
Zmínil jste, že se občas zamyslíte. Přemýšlíte nad budoucností, nad současným děním, vzpomínáte také, co všechno jste v životě prožil?
Trošku. Malinko někdy a čirou náhodou se toho dotkneme. Ale moje babička mi kladla na srdce: „Hochu, vždy se dívej dopředu.“ Takže my se moc dozadu neotáčíme, ale opravdu se snažíme spíš koukat dopředu. I když v našem věku je to už trošku sranda (smích).
Přemýšlíte také o budoucnosti Evropy, České republiky i světa vůbec?
Jsem optimista. I když se přiznám, že občas jsem někdy v úplné „rejži“. Moje žena mi říká, že jsem realista. To nevím. Mám ale pocit, že je před námi příjemná doba. Bude. Možná to bude znít divně, ale svět se musí umoudřit a vzpamatovat. Že je máma, táta a děti. A v tom je všechno. Musíme se zase vrátit k normálu a nesmíme si říkat věci, které nejsou pravda. Musíme se na svět dívat reálnýma očima, pak budeme zase všichni plní optimismu.
Četl jsem úvahu o tom, že žijeme v absolutní svobodě. A pokud člověk chce, tak se může prohlásit třeba za datla nebo ranní rosu. Přesto se ale mnoho lidí šťastně necítí. Jak je to možné?
Je to možné. Víte, já už nemám rád absolutní liberalismus. Možná je to tím, že už jsem starý a vracím se ke konzervativnějším věcem a hodnotám. A jsem čím dál větší konzervativec. Lidé jsou na světě pár tisíc let. Občas si namlátili, občas onemocněli, ale přežili a jsou tady. A vždycky, když se objevilo něco podivného, třeba jako dnes, že se na ženu nesmíte podívat, protože byste ji mohl urazit, že máme tři toalety, tak to bylo špatně. Podívejte se do naší historie. Kdysi v patnáctém století se ve městě Tábor objevili takzvaní adamité. Všichni je přesvědčovali, že dělají blbosti, ale oni lítali nazí, skákali, povykovali a podobně. Pak přišel chlap, který se jmenoval Jan Žižka, o kterém se učí i v USA, dal jim přes držku a byl klid. Mám také takový pocit, že až lidem jednoho dne také rupne v hlavě, tak všem těm pitomcům dají po hubě a na světě bude klid. A zase bude táta, máma, děti a docela šťastná rodina.