Marie Tilšarová vyprodává kluby i velké sály. Prorazila s ezopopem

28. 04. 202412:58
Marie Tilšarová vyprodává kluby i velké sály. Prorazila s ezopopem
foto: Bob Asher, Prahain.cz/Písničkářka a zpěvačka Marie Tilšarová

ROZHOVOR: Marie Tilšarová už téměř dva roky hraje a zpívá se svou skupinou Kdo jsme my. Vyprodává malé kluby i velké sály divadel a kulturních domů. Posluchači na její koncerty neváhají cestovat přes půl republiky a jejich řady neustále rostou.

Zaujme snad každého, a dokonce třeba i toho, který omylem přijde na její koncert. Jak sama Marie říká, je průkopníkem nového hudebního stylu ezopop a drží se svého kréda „Co žiju, zpívám, co zpívám, žiju“. Protože je rozený nepokoj a zájmů má mnoho, nikoho nepřekvapí, že kromě hraní je průvodkyní mindfulness (všímavosti) a autorkou motivačních karet Všímavky.

Před začátkem koncertu a rozhovoru pro naší redakci Marii zazvonil mobil a ozval se její syn, který potřeboval poradit s domácím úkolem do školy. Po konzultaci následovaly instrukce týkající se programu na večer včetně spánku. I to je neodmyslitelnou součástí světa písničkářů, muzikantů i herců.

Před dvě lety jsi byla neznámá osoba. Dnes sedíme před kulturákem, kde za chvilku začne tvůj koncert. Kolem procházejí davy, které přišly na tebe, lidi tě zdraví... Co to s tebou dělá?

Přiznám se, že pro mě osobně je to něco, co pořád zatím nepobírám. Moc tomu nerozumím a perou se ve mně dva pocity. Občas si do mě šťouchne moje ego, které říká, není to málo? Nemělo by těch lidí chodit víc? Pak ale promluví srdce, to naopak říká, ty vole, Marie, co blbneš. Podívej se, co jsi dokázala a zvládla. Mezi těmito dvěma pocity se občas plácám. Třeba dnes jsem klidná. Budeme hrát v krásném prostředí, je tady příjemná atmosféra, vyprodáno. Občas se ale stane, že přijde na koncert třeba dvacet lidí. Na začátku si vždy říkám, proč tak málo. Co dělám blbě? Víš, ještě pořád chyby hledám v sobě.

Od několika posluchačů jsem po několika koncertech slyšel, že z vystoupení odcházejí nakopnutí pozitivní energií. A je to na nich i vidět...

Je to tím, že lidé v publiku jsou schopni ztotožnit se s texty našich písniček, které jsou z mého života. Je v nich všechno možné, ale i naděje, že to všechno, co žijeme, může být lepší. Že ty věci, kterými třeba teď oni procházejí, tak už mám za sebou, nadechla jsem se a jdu dál. Pro ně je to třeba inspirace a naděje. Společně tak trochu dýcháme.

Pak to na tvých koncertech vypadá tak, že třeba hraješ v Praze a na váš koncert se sjíždí lidé téměř z celého Česka. Dnes za vámi přijeli ze severní Moravy, z Plzně, Liberce, Brna...

Myslím, že je to i tím, že se nebojím propojovat tu muziku ještě s dalšími věcmi. Děláme třeba komponované večery, jako je například ten dnešní. Zveme si lidi, kteří jsou mimo muziku a kteří mohou lidem otevřít nějaký nový prostor a společně si rozšířit obzory. Tím se propojujeme navzájem. Propojování a síťování mi přijde v téhle době hodně důležité. Lidé to cítí a přijímají.

Marie Tilšarová

Na koncertech je plno. Foto: PrahaIN.cz

Dva roky hrajete a máte úspěch. Začínali jste na pódiích ve třech. Je to konečná podoba vaší formace?

Neustále všechno pilujeme, texty i muziku a hledáme nové možnosti. Teď zrovna máme takovou novinku. Na některých větších koncertech s námi bude hrát bubeník, který je skvělý. Hraje jenom na malou soupravu. Je to ale pro nás dobrá posila, protože nehraje pouze na bicí, ale zpívá, hraje na housle… Proto se těšíme na tuto spolupráci. Nebude s námi na každém koncertu, ale bude to něco navíc na větších vystoupeních. Chceme ho na velká pódia.

Po novém CD většina skupin jede podle zavedeného modelu a vyraží na šňůru. Pořád platí, že si jdete vlastní cestou?

Nic na tom nebudeme měnit. 29. dubna pokřtíme CD v Malostranské besedě, ale šňůru neplánujeme. Po křtu vycházím na dvanáct dní na pouť mezi lidi a bude zakončená druhým křtem v Panenském Týnci. To bude 12. května, na Den matek. A potom vyrážíme na různý festivaly, koncerty, setkání a podobně. Co se nového CD týká, tak my si pojedeme dost nekonvenčně. Písničky z toho alba budeme hrát na různých místech společně s ostatními. Klasickou šňůru ale dělat nebudeme.

Prý byl začátek tvojí hudební kariéry poněkud netradiční. Kde jste se tady vlastně tak najednou vzali?

Hele, to začalo vtipně. My jsme neměli tušení, že se to takhle rozjede. Vlastně jsme začali úplně naopak než všichni ostatní muzikanti. Hráli jsme si tak různě pro sebe. Pak jsme si dali jednu zkoušku a následoval jeden koncert. Pak jsme nahráli CD a teprve potom jsme začali koncertovat. No a rozjelo se to tak zajímavě, že tohle je výsledek. To, co teď vidíš a vidíme po dvou letech. Dva roky.

Zajímavé je sledovat, jak se vyvíjí vztah mezi tebou a publikem. Značná část především posluchaček tě pokládají za kamarádku. 

Ano. To se skutečně děje a je to moc hezké. Vešla jsem ve větší známost díky sociálním sítím. Nebojím se tam sdílet i svoje osobní věci a zážitky. Teprve potom jsme vlastně začali hrát a dali jsme dohromady kapelu. Možná mají lidé z publika díky tomu pocit, že mě znají. Zřejmě se ztotožnili s mým příběhem. O to lépe se nám spolu komunikuje, o to zajímavější je, že jsme teď hráli u nás v Roudnici a tam vlastně takovou základnu nemám. Ale když přijedeme do Ostravy, do Brna, do Plzně nebo do Prahy, tak ta základna je tam velká. Je to jiné. Mě to baví, ale učím se držet si svůj prostor.

Poměrně hodně členů obce posluchačské tě zve a objednává na domácí koncerty. Nezaskočilo tě to? Je to přece jen něco jiného než stát s odstupem na jevišti.

Nezaskočilo, protože jsem také jenom člověk. Když mi bylo kolem čtrnácti, můj otčím měl padesáté narozeniny. Miloval jednu kapelu od nás ze Sokolovska. Tenkrát jsem si ji našla, kontaktovala jsem je. Připravovali jsme oslavu a bylo nás tam pět. Moji rodiče, otčímův bratr s manželkou a já. Ta kapela skutečně přijela, protože věděli, že je má rád. Viděla jsem, jak obrovskou radost mu to tehdy udělalo. Jak velký dárek to pro něj byl. A také jak to bylo intimní, procítěný a bylo to skoro jeden na jednoho. Proto se nebojím domácích koncertů. Třeba dnes mi zavolal jeden člověk, abych zahrála na narozeninách jeho manželky. Všiml si, že nás poslouchá a že jí tím udělá radost. Byl úplně dojatý, když zjistil, že jsem na to kývla, že o tom přemýšlím. Pro mě je to největší dárek. Potkat se s těmito lidmi osobně, zjistit jací jsou, jaký mají život lidi, kteří mě poslouchají a co jim ty písničky dávají.

Svět je posledních několik let v poměrně velkém napětí. Máš strach z vývoje kolem nás?

Už mám ten okamžik strachu za sebou. Neděsí mě to. Já to nesleduji, protože vím, že to nemohu ovlivnit. Nijak. Jediné, co mohu udělat, aby nám tady bylo líp, tak je zůstat v klidu. A na mém poli nechat ty lidi trochu se nadechnout toho klidu. Když začal covid a války, tak jsem se samozřejmě lekla. Prožila jsem dost silně tu všeobecnou paniku. Ale pak to vždy rychle odeznělo. Chvilku jsem si připadala, jako že je to špatně, víš. Že si dál žiju doma, kde si tvořím, dál chodím do lesa na procházky a podobně. Pak jsem si ale uvědomila, že to je všechno, co já jako Marie z naší vesnice kde bydlím, mohu udělat. Mít to svoje pole klidu. Kdyby v polích některých lidí nebyla ta agrese a násilí, tak by se klid, pohoda a laskavost šířila daleko lépe.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných