Martin Maxa vzpomíná na osmdesátky: Byly doby, kdy se v letadle kouřilo a jídlo se servírovalo na porcelánu

ROZHOVOR: Jeho texty jsou určené pro přemýšlivé publikum. Odmítá umělé zásahy do hudby i výstřelky konzumní společnosti. Vyhýbá se skandálům. Miluje svoje děti a jarní slunce. „Jakmile se objeví a začne hřát, okamžitě se mi zlepší nálada. Zimní deprese začnou mizet a začínám se radovat,“ řekl serveru PrahaIN.cz zpěvák a bývalý pedagog Martin Maxa.

Koncem minulého roku jste mi prozradil, že vás čeká série operací. Nazval jste to údržbou tělesné schránky, v jakém stádiu je tento proces?

Hned na začátku chci zdůraznit, že v žádném případě neodcházím z hudební scény, právě naopak. Dávám se zdravotně do pořádku, abych tady mohl svojí přítomností „otravovat“ ještě dlouho. Proto jsem si nechal vyměnit pár součástek (smích). Mám za sebou operace obou ramen a ještě letos mě čekají kolena. Původně byla operace dolních končetin naplánovaná už před prázdninami, ale protože zákrok na rameni byl komplikovanější a ruka je stále bolavá a méně pohyblivá, bude mezi operacemi delší odstup. Je mi 65 let a čas si vybral svou daň na mé tělesné schránce, takže potřebuje menší „repas“, na kterém teď pracuji. Není to vždy příjemné, ale jsem plný optimismu a svým lékařům i chirurgům naprosto důvěřuji. Díky nim se cítím mnohem lépe než před operacemi. Jde vlastně o jakousi vynucenou pauzu. Jak už jsem řekl, ne však v hudební kariéře.

Kdy se chystáte na první koncert?

Zanedlouho a strašně se těším. Budeme hrát 18. dubna v Třebíči na soukromé oslavě narozenin.

Chystáte se v rámci rekonvalescence k ozdravnému pobytu v zámoří, nebo zůstanete na území Čech a Moravy?

Rehabilitovat samozřejmě budu, nicméně v poslední době už cestuji nerad. V minulosti jsem se najezdil po světě dost, když jsem ještě měl chuť a elán. Teď mě ale výrazně znechucuje současná kultura cestování. Pamatuji si, jak jsem někdy kolem roku 1983 poprvé letěl do zahraničí. V letadle se podávalo jídlo na porcelánových talířích s příborem, byly tam kuřácké kabinky, kde si člověk mohl zapálit. Mělo to svou cestovatelskou noblesu. To všechno se ale dnes výrazně zhoršilo. Nedávno jsem byl ve Skotsku na koncertě a všiml jsem si, že lidi do letadla doslova nacpou jednoho vedle druhého a všechno probíhá v obrovském spěchu. Jídlo se podávalo v plastových kelímcích a v krabičkách a nedokázal jsem ani identifikovat, co nám to vlastně dali. Ta příjemná kultura cestování zkrátka zmizela. Pokud jde o vzdálenější destinace, kam jsem dříve často jezdil, hlavně do východní Asie, je to pro mě už opravdu daleko. Při představě dvaceti hodin prožitých v letadle mě přechází chuť.

Chápu dobře, že se budete pohybovat na domácím území?

Ano. Proto letos zůstanu v Čechách. Mám republiku projetou křížem krážem a v posledních deseti letech jsem na našem území objevil množství nádherných míst, navíc jsem doma. Vytvořil jsem si pro sebe takový příjemný model. Jedu třeba na koncert na Šumavu, do Českého ráje nebo hraji na Moravě. Pokud se mi v těch místech líbí, tak tam po koncertu rovnou na dva nebo tři dny zůstanu. Courám po okolí, jezdím na výlety a dokonale si to užívám. A nemám potřebu hledat cokoli jiného. Navíc jsem začal pěstovat palmy a skvěle se jim daří, takže to mám teď doma trochu jako v tropech (smích).

Se svými muzikanty připravujete nové CD, dodržíte podzimní termín?

Stoprocentně. Je už prakticky hotové, sedm skladeb už mám nahraných a ještě čtyři dotextujeme a dotočíme. Ale i do těch sedmi ještě budu vrtat, protože nikdy nejsem spokojený hned a chci, aby to bylo perfektní. Teď ale řešíme jiný problém. Doba klasických cédéček je nenávratně pryč. Teď už CD nosiče nemají ani lidé v autech, ještě možná v nějakých starých prototypech. Zatím nevím, jak to vlastně pojmout, protože vydávat CD už nemá smysl. Dříve bylo album s podpisem trofejí, ale teď nevím. Diskutujeme o tom i s mým vydavatelem a možnosti jsou různé. Možná to dopadne tak, že naše písničky necháme volně na internetu. Ostatně mně nejde o to, abych na tom zbohatl, ale aby se k lidem dostaly naše nové písničky.

Jak po letech na hudební scéně vnímáte vývoj „nové“ techniky a její zásah do hudby a co říkáte na názory, že dnešní moderní muzice chybí život ve srovnání s obdobím od 60. do 80. let?

To je, bohužel, určitě pravda. Muzikanství v tom původním slova smyslu, tedy skládání písniček, psaní textů a dlouhé hodiny strávené v nahrávacích studiích, dnes do značné míry mizí. Technologie pokročila natolik, že se samotný kumšt i osobitost muzikanta částečně vytrácejí. A s nástupem umělé inteligence je to ještě výraznější. Když dnes jezdím s kytarou po republice, vidím, že mnoho kapel vystupuje tak, že živou hru doplňuje předpřipravený podklad. Tím mizí spontánní tvorba přímo na pódiu. Hrají ještě zkušení „staří pardálové“, ale mladší generace často funguje jinak. V nových stylech se navíc už ani pořádně neorientuji, protože vycházím z harmonie, zatímco dnes mnozí ani nemusí ovládat hudební nástroj. Stačí si stáhnout levnou matrici, která nabídne smyčku, během půl hodiny ji doplnit hlasem a nahrávka je hotová. Oproti tomu my jsme řešili frekvence nástrojů, vrstvení smyček, ekvalizaci a další detaily. Právě tento přístup v současné moderní hudbě často ustupuje do pozadí.

To ale škodí i samotné muzice?

Samozřejmě. Chybí v ní umění, které hudbě dává lidskost. Poslouchal jsem několik skladeb vytvořených umělou inteligencí a musím říct, že kdybych nevěděl, jak vznikly, klidně bych si myslel, že je nahráli skvělí muzikanti ve studiu. Ve skutečnosti to ale vytvořil počítač. Je ale pravda, že to všechno zní dost podobně a chybí tomu osobitost. Je to samozřejmě podvod na posluchače, ale s tím nemůžeme nic dělat. Jsem stará škola. A protože vím, že už to jiné nebude, tak mě to samozřejmě mrzí a trpím tím. Ten odér, který se vznášel nad kapelami a nad tím vším, je už nenávratně pryč. Ale co nám zbývá, je mi pětašedesát a starého psa novým kouskům nenaučíte.

Žijete sám, anebo bude za čas svatba na obzoru?

Žiju jako svobodný starý mládenec a musím říct, že mi tato role vyhovuje. Pořídil jsem si dva kocoury a jednu kočku, takže doma sám nejsem a cítím se skvěle. Ani v budoucnu určitě svatba nehrozí, z toho jsem se vyléčil už před pětačtyřiceti lety, kdy jsem se rozvedl. Poprvé a naposledy. Měl jsem o něco později dlouhodobější vztah s bývalou přítelkyní, se kterou mám dvě děti. Bohužel ani to nedopadlo dobře. Nehádali jsme se, nic takového, ale prostě jsme se dohodli, že náš vztah ukončíme. Já jsem se ale nikdy s nikým nerozcházel ve zlém. Se svými dětmi jsem v absolutní pohodě a s bývalými partnerkami si dobře rozumím. Holky mě navštěvují, posedíme u kafíčka a za dětmi pravidelně jezdím do Litvínova. Navíc tam v domově žije moje maminka.

Často slýchám, že žijeme v době, kdy se hroutí tradiční hodnoty a hodně lidí prožívá pocity jistého rozčarování. Daří se vám udržet si optimismus a nadhled?

Upřímně řečeno, i já propadám určité skepsi. Možná to tak navenek nepůsobí, ale nová doba mi příliš radosti nepřináší. Když se na ni podívám zblízka, mám pocit, že svět nesměřuje k lepšímu, spíše naopak. A obávám se, že se v tom nemýlím. Společnost je čím dál konzumnější, lidé jsou podrážděnější a komunikace už není taková jako dřív. Doba si vybrala svou daň – západní způsob života naučil lidi žít na dluh, pak přichází stres z jeho splácení. Ve společnosti je hodně napětí, které občas vyplouvá na povrch, a lidé jsou k sobě zbytečně nepříjemní. V mezilidských vztazích je to znatelně horší. Přitom kolem nás stále existuje spousta krás, třeba poezie. Ale upřímně, znáte dnes někoho, kdo ji ještě čte? Já už ani ne.

Začátkem devadesátých let to ale vypadalo velmi optimisticky. V čem vidíte největší příčinu úpadku?

To je pravda. Devadesátá léta jsem si užíval a žil naplno. Patřil jsem mezi ty, kteří hned v začátcích chodili na náměstí, když to v listopadu 1989 začínalo. Těšili jsme se na svobodu a všichni jsme tehdy prožívali obrovskou euforii. Dnes už ale nežijeme v devadesátkách a hodně se změnilo. Společnost často posuzuje úspěch člověka podle toho, kolik vydělá peněz, a zapomíná, že skutečné hodnoty leží úplně jinde.

Svítí a hřeje slunce, do toho občas sněží, ale jaro se už nedá zastavit. Máte rád toto období?

Jaro miluji, to je pro mě nejkrásnější období. I když mám rád samozřejmě i léto, jsem zkrátka klasický sluneční typ. Jakmile se objeví první jarní slunce, okamžitě se mi zlepší nálada a dokážu si to naplno užít. Podzimní a zimní deprese najednou začnou mizet a mnohem lépe se s nimi vyrovnávám. Od malička tím trpím a podzim i zima mi v tomhle směru příliš nepomáhají. Proto se upřímně raduji, že jaro už je tady.