foto: Georgi Bidenko, PrahaIN.cz/Robert Mikluš
ROZHOVOR: „Film je fakt řehole. To není vůbec legrace. A je jedno, jestli točíte hodně, nebo málo. Vždy vám to sebere hrozně moc času. Vyžaduje to disciplínu, flexibilitu a nějaké mentální nastavení,“ říká v rozhovoru pro server PrahaIN.cz herec Robert Mikluš.
Pokud se nepletu, před kamery jste se dostal trochu později než většina vašich kolegů.
Je to tak.
Čím to bylo?
To je tím Brnem... Když vozí do Prahy herce a jsou z Brna, tak musí zaplatit nějaké peníze, aby je převezli. Tolik se toho v Brně netočí, a když už ano, tak si převezou herce z Prahy. Na to peníze mají (úsměv). Ale pak je samozřejmě někdo brilantní talent jako já a začnou ho vozit i z toho Brna. Pak už to je jedno.
Jak vzpomínáte na první zkušenost před kamerou?
Strašné! Natáčel jsem s panem Moskalykem Četnické humoresky, měl jsem oblečený kostým na čerta, vybral jsem si nějakou mikulášskou nadílku, hrál jsem totiž padoucha. Utíkali jsme z nějakého plesu. Bylo tam staré auto, mělo strašně složité startování, do toho tam bylo 200 lidí, čumilů, venku a já měl asi tři vteřiny na to, abych to staré auto nastartoval. Do toho jsem měl u obličeje kameru, v tom kostýmu čerta jsem se hrozně potil, bylo mi opravdu zle a byl jsem nervózní. Povedlo se to nakonec asi až na pátý pokus.
Po první zkušenosti jste tedy nechtěl zůstat už jen u filmu?
Ne, to vůbec. Film je fakt řehole. To není vůbec legrace. A je jedno, jestli točíte hodně, nebo málo. Vždy vám to sebere hrozně moc času. Vyžaduje to disciplínu, flexibilitu a nějaké mentální nastavení.
Divadlo tedy zůstává vaším čísle jedna. Jak to máte s trémou na jevišti?
Spíš takovou aktivizační trému. Vždy to souvisí s tím, že dlouho nehraji, jsou třeba prázdniny a přijdu na jeviště a cítím se jako tučňák, nevím, co s rukama a mám pocit, že jsem na tom jevišti nikdy nestál a že jsem všechno zapomněl. A občas před premiérou, když je to nové. Lidé se uklidňují různými způsoby, já ale žádný předpremiérový rituál nemám. Vím, že třeba Vojta Vodochodský si před premiérou dává mezi půlky tužku. A když to skončí, tak je ostrouhaná, to je úplný zázrak.
Spousta herců říká, že v divadelních souborech se tvoří přátelství na celý život. Platí to i ve vašem případě? V Praze jste totiž působil na mnoha místech, z hlavy mě napadá Divadlo pod Palmovkou a Divadlo Na zábradlí.
Záleží od člověka. Kamaráda můžete najít, i když venčíte psa. Že do nějakého divadla chodíte, neznamená, že tam potkáte přítele na celý život. Akorát jak je to ještě práce, tak s těmi lidmi přicházíte velmi často do kontaktu. To ano. Třeba v Národním divadle je to ale jiné, ten soubor je tak obrovský, že s někým se nepotkáte za čtyři roky.
Pamatuji si začátky v Divadle Husa na provázku, tam byla skvělá parta. Opravdu musím říct, že je to výjimečné divadlo. Pak když jsem přišel do Prahy a byl jsem osm let na volné noze, to je právě ten důvod, jak jste zmiňoval, proč jsem spolupracoval s mnoha divadly. To jste externě třeba najatý pouze na jedno představení, to mi ta parta začala scházet.
Obecně vám Brno nechybí?
Chybí. Ale původem jsem z Ostravy. Ostrava mi taky chybí, ale nevrátím se tam. Člověk to bere spíš jako krok zpátky. Ostrava je pro mě nostalgická a mám pocit, že ji něco trochu dlužím. Lidé odsud vždy někam vylítnou, často do Prahy, a nikdo tam moc nezůstane. Brno je zase podle mě nejlepší město pro život.
Do Ostravy vlastně pojedete s Othellem a Letními shakespearovskými slavnostmi, že? Tak aspoň něco jim vrátíte.
Konečně! Konečně! Přesně tak.
Ještě tedy k Brnu, proč je podle vás nejlepší městem pro život?
To je velice komunitní záležitost, která začala zhruba před deseti, dvanácti lety, kdy jsem Brno opouštěl. To bylo mrtvé město, ale pak se najednou lidé začali shlukovat do kaváren, tím to začalo. Pak se to rozjelo v gastru, restaurace a tak dále. Pak se to rozšířilo i do skvělých pivnic a najednou to město žilo jako na Balkánu. Ale což o to, v Praze tyhle věci jsou taky, akorát jsou roztříštěné na velkém prostoru. Pokud někam jedete, za nějakou kvalitou, jedete půl hodiny dopravou a podobně. Ale v Brně? Tam máte všechno na pětníku, můžete chodit celou noc a nebolí vás nohy, protože jdete jen o pár ulic dál. Všude někoho potkáte, všude někoho najdete. Ulice žijí, jsou narvané lidmi. Cizinci to milují. V tomhle je to podle mě skvělé.
Vrátím se ještě k divadlu, máte po těch letech ještě nějaké nesplněné sny?
Nemám. Já nemám žádné sny. Chci, aby mě to bavilo a dávalo mi to nějaký smysl. Abych se zabýval zajímavou látkou se zajímavými lidmi. A taky aby to dávalo smysl lidem, kteří na to přijdou a měli pocit, že jsem se s nimi pustil jako herec do dialogu, možná je něčím inspiroval, něco jim přinesl. Tohle když tam bude, tak mi to stačí. Ale že bych si chtěl zahrát nějakého lovce Pampalini a podobně, to ne.
Před kameru se chystáte?
Rád bych se podílel na nějakém dobrém filmu. Není to jednoduché. Točí se málo, málo dobrých filmů. Zároveň člověk musí být něčím živ. Musí dělat nějakou seriálovou tvorbu, člověk se snaží vychytat nějaký seriálový projekt, který bude něčím zajímavý, bude to třeba dobovka, jako to bylo u Zlaté labutě. Nebo nějaká minisérie, děláme druhou řadu Metody Markovič: Hojer, kde hraji tatínka od Straky, to je zajímavý projekt. Člověk si ale většinou nemůže úplně vybírat.
Máte u filmu nějaký oblíbený žánr?
Mám rád horory a rád bych natočil horor, který by se jmenoval Lenochodi. Je to z prostředí domova důchodců (smích).