foto: PrahaIN.cz/Milan Enčev
ROZHOVOR: „Herci by měli hrát, točit a samozřejmě se soukromě mohou vyjadřovat, jak chtějí. Jenže si nemyslím, že jako herci máme dostatečnou akreditaci a znalosti k tomu, abychom se vyjadřovali k těžkým politickým tématům,“ říká v rozhovoru pro server PrahaIN.cz herec Milan Enčev.
Na sociálních sítích jste se vyjadřoval ke konci Václava Moravce v České televizi. Uvedl jste, že vás to mrzí a že demokracie dostala smrtelnou ránu.
Pro mě to bylo hodně smutné. Pořád mám pocit, že částečně žiji ve svobodné zemi a mohu vyjádřit svůj názor na cokoliv. Vyjádřil jsem se tedy k tomu, že se mi pořad Václava Moravce líbí, líbil se mi odjakživa. Samozřejmě je tam otázka strannosti a nestrannosti, ale kdo je dnes nestranný? Každý má nějaký názor, někdo ho tají lépe, jiný hůře. Každopádně mi Václav Moravec vždy přišel jako velmi dobrý moderátor. Uměl politiky popíchnout a položit jim nepříjemnou otázku.
Co jsem však viděl v debatě místo něj, bylo velmi smutné. Přišlo mi, že si tam lidé mohli říkat, co chtějí.
Kvalita šla podle vás dolů?
Tam se nedá mluvit o žádné kvalitě. Dát to na chodbu s ozvěnou... Nevím, přišlo mi to jako smutný příběh. Televize mohla za Moravce víc bojovat. Na druhou stranu chápu, že spoustě lidem připadal neobjektivní ve smyslu toho, že nechtěl zvát Okamuru, s čímž já také souhlasím, myslím si, že ho zvát měl. Václav Moravec byl nicméně jedním z nejlepších politických moderátorů, jaké jsme tu kdy měli.
Příspěvek ohledně Václava Moravce jste na Facebooku nakonec smazal. Proč?
Chodily mi příšerné zprávy. Na Facebooku by mělo být zavedeno, že by člověk musel prokázat nějaké IQ a teprve potom by mohl přidávat komentáře. To jsou takové hnusy, že to ani nemohu vyslovit, jde o vulgarity nejhrubšího zrna. Jen proto, že řeknete: „Měl jsem rád Václava Moravce, líbil se mi jeho pořad. Byl dynamický, bylo to fajn.“ Lidé vás na základě jednoho názoru, aniž by znali jakýkoliv jiný, totálně odsoudí do horoucích pekel. Opravdu nechci popisovat, co píšou, ale každý si to dokáže představit.
Je právě politika to, co společnost rozděluje nejvíc?
Ano, je to peklo. Politika rozděluje úplně nejvíc. Vždy jsem měl jednu věc na paměti, a to, že žiji v demokratické zemi. Mám pocit, že když vyhraje volby jiná strana, než jakou bych si přál, měla by férově vládnout a hlídat by ji měla opozice. Nemělo by to ale být hysterické. Aby se okamžitě pořádaly obrovské demonstrace, nájezdy nebo aby divadla pořádala různé besedy. To samozřejmě dělat mohou, ale otázka je, proč. Mají čtyři roky, ať ukážou, jestli jsou dobří, nebo ne. Ať je hlídá opozice, ale tím to hasne. Nevidím důvod k hysterii, když vyhraje někdo, koho zrovna nemáme rádi. Proč ho hned musíme dehonestovat a říkat: „To bude komunismus! To bude zlé!“ Takhle to zkrátka nevidím.
Tudíž se nepřipojujete ke spoustě vašich kolegů z branže a jejich aktivitám spojeným s velkou kritikou současné vlády?
Vůbec ne. Naopak mi to přijde zvláštní, protože si myslím, že herci by měli dělat svoje řemeslo, měli by hrát, točit a samozřejmě se soukromě mohou vyjadřovat, jak chtějí. Jenže si nemyslím, že jako herci máme dostatečnou akreditaci a znalosti k tomu, abychom se vyjadřovali k těžkým politickým tématům. Tím neříkám, že někteří herci tu inteligenci nemají, ale třeba v mém případě není na takové úrovni, abych šel na schůzi debatovat s ministrem kultury. To si úplně nedokážu představit, i když s tím dnešním bych to možná dal (úsměv). Pořád si myslím, že je to řemeslo jako každé jiné. Řemeslo je politika, řemeslo je herectví a měli bychom se držet svého.
Psali jsme
Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) uvedl, že by si rád pozval umělce vystupující na nedělní demonstraci spolku Milion chvilek a vyříkal…
Velmi často jsem pokládal otázku, jestli se herci nebojí, že tím přijdou o fanoušky. Někdo má v televizi či filmu oblíbenou postavu, ale pak vidí, jak nadává jeho oblíbenému politikovi. Nemůžeme říct, že jsou někteří umělci vlastně odvážní?
Rozděluje se to asi na několik typů. Pokud jste herec, který má něco vyděláno, můžete si dovolit dělat takové akce. Ale když se tím člověk vyloženě živí a je na tom závislý, tak je to něco jiného. Občanskou aktivitu sice chápu, ale musí si to velmi dobře rozmyslet. Nabídky mohou ubývat, protože mnoho lidí s vámi nemusí souhlasit a váš názor jim může připadat špatný. Vezměte si Hynka Čermáka, který se nějakým způsobem vyjádřil, a kolik za to dostal hejtů? Od spousty lidí schytal fakt bídu, proto opakuji, že si člověk musí opravdu hodně rozmyslet, co říká a nejednat jen na základě emocí. My herci jsme emotivní, něco vykřikneme, ale následky pak mohou být fatální.
Už jste zmínil herce, kteří mají vyděláno. Možná si někteří lidé stále myslí, že každý herec je milionář. Tak to není, že?
Ježíšmarja, to je strašný omyl. Když jsem koukal na Českého lva, říkal jsem si, kolik tam je kolegů, kteří přicházejí v krásných šatech a v pozlátku, ale většina z nich nemá ani vlastní bydlení. Není to zkrátka Hollywood, kde za roli dostanete miliony. To tady neexistuje. Člověk musí dělat reklamy a všechno možné, aby se nějak zajistil. Jak lidé často píšou, že herci mají spoustu peněz, to je opravdu velký omyl. Většina herců k herectví ještě něco dělá, aby se uživila, takže podobná tvrzení jsou vůči nim velmi nespravedlivá.
Ta práce je extrémně těžká. Brzy ráno musíte vstát na zkoušku, do toho odehrát třeba nějaké školní představení, pak dabing, večerní představení a hned další ráno třeba točíte někde tři obrazy. Pořád se učíte, pořád jedete dál. Děláte to jen proto, že to milujete. Odměna za to ale často není adekvátní.
Co se týká odměny, nejhůře jsou na tom určitě divadla. Je pro vás divadlo přesto největší láskou?
Divadlo pro mě vždy bylo největší láskou. V určitém momentu, konkrétně asi po třiadvaceti letech, jsem ale došel do bodu, kdy jsem si řekl: „Už nemůžu, potřebuji pauzu.“ Dal jsem si tedy roční pauzu. Myslel jsem si, že mi to nebude tolik chybět, ale samozřejmě chybí. K divadlu se tedy vracím. S režisérkou Pavlínou Moskalíkovou budeme dělat hru Jiřího Hubače Generálka Jejího Veličenstva, což bude můj návrat na jeviště.
Během té doby jste pracoval ve zdravotnictví.
Ano.
Ještě bych se vrátil k tomu, co všemu předcházelo, bylo to vyhoření?
Určitě to bylo vyhoření. Jednak jsme se v divadle za ta léta v podstatě už nesnášeli. Myslím vedení a mě. Byl to takový ten přechozený vztah, dva lidé, kteří spolu žijí a už tam není žádná vášeň. Bylo tedy logické, že jsme se jednou potkali na půl chodby, když mi paní ředitelka šla dát výpověď, potkala mě s mojí výpovědí. Tak jsme se takhle sešli.
Šel jsem tedy do zmiňovaného zdravotnictví, protože jsem si říkal, že to bude dobrá služba veřejnosti. Zároveň mi tolik nešlo o peníze a šel jsem to dělat s velkým entuziasmem a láskou. Dopadlo to ale spíš hrůzostrašně.
Psala o tom i média. Prý jste zažil hrůzné zacházení s pacienty.
Je to tak. Od fackování pacientů, kteří se nemohou hýbat, až po jejich uvazování nebo sprosté nadávky. Díky tomu, že za sebou mám některá média, jsem pomohl k tomu, že se situace začala řešit. Na konkrétním místě se problém vyřešil, instalovaly se tam kamery a něco takového už by se tam stát nemělo. Považuji to za svoji zásluhu. Mým cílem ale je, aby každý člověk, který tam pracuje a nemá za sebou média, dokázal udělat totéž. Pokud něco takového uvidí, aby se nebál a šel to nahlásit a nebral to jako nějaké práskačství, jak se občas někdo snaží namluvit. Právě proto se společností, kde jsem pracoval, vznikne edukační program na toto téma. Budeme s ním jezdit po republice a prezentovat ho v nemocnicích.
Na ministerstvu zdravotnictví jste zažil dobrý přístup?
Samozřejmě nikdo nejásal radostí, že tam jdu s takovou věcí, to určitě ne. Ale věcně mi oznámili, že by tu věc podpořili, dali jí záštitu a jsou rádi, že se něco takového řeší. Já nikomu nevěřím, že je rád, když se něco takového řeší, protože každá společnost, stát nebo instituce by byli nejraději, kdyby bylo ticho a všechno se zametlo pod koberec. Tady se to ale úplně nepovedlo, za což jsem rád, hlavně kvůli lidem, kteří tam prožili něco hrozného, ale také kvůli zaměstnancům, kteří se musí naučit mít odvahu a nebát se.
Nemáte autorské choutky, třeba zkusit inscenaci na téma vašich osobních zkušeností?
Napadlo mě to. Říkal jsem si, že by to bylo skvělé, ale já nepíšu, takže by to asi neklaplo, musel by to udělat někdo jiný. Jinak mě ale tohle téma začalo hodně zajímat a udělal jsem si amatérský podcast, kam se snažím zvát hosty ze zdravotnictví a rozebírat to s nimi. Snažíme se tam probírat problémy, které se běžně v médiích neřeší, a ptát se přímo lidí, co jim vadí. Můj cíl je, aby mi třeba časem někdo nabídl prostor, kde by se to dalo dělat pořádně.
Co dál?
Nedávno jsem utekl na Srí Lanku, kde jsem pobýval dva měsíce, a ještě se chystám na odpočinek do Barcelony. Pracovně mě čeká zkoušení už zmíněné hry. S paní režisérkou se intenzivně scházíme a premiéra by měla být někdy v září. A s příchodem jara se klasicky ozvou televizní produkce, takže tam bude nějaký ten seriál. Nejvíc se ale asi věnuji tomu podcastu, byl bych rád, kdyby byl víc vidět.