foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Milan Knížák
ROZHOVOR: „Po roce 1990 byla šance něco udělat. Vstoupit do problému, vyřešit to nebo něco prosadit. Pak to zmizelo. Místo toho máme jakousi polototalitu,“ řekl serveru PrahaIN.cz Milan Knížák, známý výtvarník, performer, exředitel Národní galerie a bývalý rektor Akademie výtvarných umění v Praze.
Na české umělecké scéně působí Milan Knížák už od začátku šedesátých let. Patří k osobnostem, které vždy odmítaly respektovat komunistický režim a jeho představy o umění, kultuře a životu. Opakovaně se proto dostával do střetu s totalitním režimem. Známé byly jeho veřejné akce, jako například Demonstrace jednoho. Založil hudební skupinu Aktual, která měla zákaz vystupování a složil slavnou písničku „Atentát na kulturu“. Knížák byl nesčetněkrát zadržen policií a byl vězněn v Ruzyni. Od roku 1966 byl evidován jako nepřítel státu. V roce 1972 poslal telegram generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru KSČ Gustávu Husákovi a vyzval ho, aby se mu omluvil za tvrzení, že si vydělává prodejem pornografických obrázků v zahraničí (Husák prý doslova řekl: maluje pornografické obrázky a prodává je v zahraničí). V roce 1990 byl zvolen rektorem Akademie výtvarného umění v Praze. Milan Knížák oslavil 19. dubna 85 narozeniny.
Váš přítel (známý) Mejla Hlavsa, spoluzakladatel legendární skupiny The Plastic People of the Universe, v rozhovorech vzpomínal na šedesátá léta. Byl také svědkem toho, jak vás estébáci zatýkali na koncertech a hudebních akcích. S jakými pocity vzpomínáte na tuto dobu?
Pro mě to bylo velmi plodné období, poněvadž jsem v šedesátých letech vlastně dospěl k názorům a principům, které vyznávám dodnes. Šedesátá léta byla pro mě ne úplný začátek, ale začátek zralého období. Všechny věci, o kterých jsem potom rozhodoval nebo je udělal, dotknul jsem se jich nebo jsem je prohloubil, začínaly v šedesátých letech. Zároveň jsem měl mnoho problémů s policií a se společností obecně. Policajti mě sebrali víc než 100krát.
Stokrát?
Ano. Minimálně.
A kolikrát jste byl u výslechu?
Výslechů jsem měl mnoho. Vždy, když mě sebrali, tak mě nějak zpovídali. Tresty jsem dostával různé. Odsoudili mě na dva roky nepodmíněně, pak mi to ale změnili na podmínku, poněvadž po mém odsouzení přišly protesty z celého světa. Ozvala se světová kulturní veřejnost, mimo jiné i Beatles. Potom byl nový soud, který mi trest změnil na podmínku. Ale půl roku v kriminále jsem v Ruzyni byl.
Vzpomínáte na vězení v Ruzyni?
Bylo to docela blbé, protože jsem nesměl nikoho vidět. Na celách jsme byli buď po jednom, nebo po dvou. Když nás někam vedli, tak po chodbách byly zástěny, nebo jsme se museli otočit ke zdi, abychom nikoho neviděli. Viděl jsem jenom toho bachaře a jednoho spoluvězně. Na vycházky se chodilo do zděných kójích. Byly to výseče kruhu a ve středu toho maxidortu stál policajt, vždycky jsme byli jenom tam, abychom nikoho neviděli. Jednou mě někam vedli. Nevím, co se stalo, ale strčili mě na záchod, abych tam přečkal, až se vyčistí chodba. Tam jsem se tehdy díval oknem na nějaké lidi na dvoře a byl jsem šťastný, že někoho vidím.
Číst jste mohli?
Pouze knížky, které půjčovali. Jednou za týden, nebo čtrnáct dní, už se nepamatuji, knížky vyměňovali. Dělali to tak, že je vzali z jednoho okna a dali je do druhého. Občas se tak stalo, že se mně zpátky vrátily stejné, takže jsem měl některé knížky několikrát za sebou. Byl jsem tehdy mladý, tak mi to moc nevadilo. Pouze přes Vánoce to bylo trošku kruté. Jinak problém občas byl v tom, že spoluvězeň nebyl takový, kterého bych si přál. Třeba jsem chtěl hrát šachy, ale ty nikdo nehrál. Tak jsme hráli aspoň dámu s papírky. Jeden spoluvězeň ale chtěl vyhrávat, nechtěl nikdy prohrát, takže jsem musel hrát tak, abych vždycky prohrál, což bylo při jeho „kvalitách“ docela obtížné. V cele jsem si vymodeloval z chleba malé sošky. Vždy mi je bachaři sebrali. Šachové figurky jsem nakreslil na papírky, protože se daly dobře schovat, ale stejně to nebylo k ničemu, jak jsem výše uvedl.
Litoval jste někdy toho, že vás pronásledovali za vaši činnost, že jste se opakovaně dostal do vězení?
Ne, že bych byl nějak zvlášť nadšený, ale bral jsem to jako součást svého života. Neměl jsem dojem, že dělám něco kriminálního. Naopak jsem měl pocit, že to dělám správně a že oni se mýlí. A řekl jsem jim to, dával jsem jim to najevo. Jednou mě vzali na výslech a tam byl nějaký mladý estébák, který mě v mezičase hlídal. Zeptal jsem se ho, jak to může dělat a zda se nestydí. On byl potom úplně zběsilý, úplně bez sebe.
Co to bylo za lidi, kteří u Státní bezpečnosti pracovali?
Většina příslušníků StB byla velmi primitivní. Mě dali k nějakému klukovi právníkovi, který tam sloužil asi za trest, to nevím, ale vedl moje výslechy. Ten byl docela inteligentní. Dokonce odnesl nějaké dopisy bez cenzury mojí ženě. Choval se docela slušně.
Byli podle vás příslušníci StB přesvědčení komunisté?
Myslím si, že tam byli, aby měli moc a peníze. Ale třeba někdo z nich komunistické ideologii skutečně věřil, to nemohu vyloučit. Na mě ale spíš působili jako kariéristé.
S jakými pocity se s odstupem těch 36 let podíváte na období totalitního režimu? V čem jsme tehdy vlastně žili?
Samozřejmě jsem o tom i po listopadu hodně přemýšlel. Myslím, že nejhorší bylo to, že člověk žijící v komunistickém režimu ztrácel důstojnost. To bych považoval za nejhorší. Že nebyl vnímaný jako jedinec. Člověk jako jedinec neměl žádnou hodnotu. Komunistický teror je totiž o masách, o třídách, nikoliv o jednotlivcích. Člověk jako jednotlivec vlastně v takovém systému nemá žádnou šanci, musel se podvolit něčemu, co bylo kolem něho. To mi připadalo strašné, nechtěl jsem to, a ani jsem to nedělal. Odmítal jsem se podvolit.
Komunisté mluvili o komunismu, ale přitom v Izraeli už od začátku dvacátého století existovaly kibucy, a tedy tam fungovalo něco založené na podobných principech. Nezdá se vám to poněkud absurdní?
To nebyl jejich komunismus, to byl jiný komunismus, ten samozřejmě odsoudili. Komunisté si totiž vzali právo mít pravdu ve všem. Oni si to usurpovali. Měli pocit, že ta teorie, aspoň ti, co v ní věřili, je správná a že se musí naplnit. Myslím si ale, že po roce sedmdesát už to bylo trochu jiné. A v osmdesátých letech už tomu nevěřil nikdo.
Koncem 80. let jste měl velkou výstavu v Brně. Tehdy to byl pro mnoho lidí absolutní šok. Jak se vám tehdy podařilo tento projekt uskutečnit?
Ano, a byla to velmi dobrá výstava v Domě pánů z Kunštátu. Podařilo se ji uskutečnit, poněvadž tam tehdy pracoval jako kurátor Jiří Valoch. Bohužel se zapletl s StB, ale výstavu tam udělal. Brno bylo zřejmě méně kontrolované než Praha. Na zahájení byl koncert. Výstava měla velký úspěch. Vím, že na ni přišla spousta lidí. Já jsem to ale nezažil, to vím jenom z vyprávění. S manželkou jsme byli pouze na přípravě a zahájení. Jezdili na ni dokonce autobusy až z Prahy. To byla dobrá výstava. Už jsme ale pak neměli možnost ji prodloužit. Valocha si totiž zavolali estébáci a musel ji skončit. My jsme tehdy s přáteli čekali, že ji zavřou a zruší, to se kupodivu nestalo, jen ji nedovolili prodloužit. Myslím, že bolševici byli zaskočení tím návalem, to asi neočekávali.
Kolik vašich podobných výstav proběhlo v té době v Československu?
Ani jedna. Možná snad někde bylo ještě něco malého. Ale výstava takového rozsahu se uskutečnila pouze v Brně. Bylo zajímavé, že v Brně to tehdy šlo.
Měl jste tam tehdy obrovské množství exponátů. Kde jste v té době skladoval svoje umělecká díla?
Mám nedaleko Tachova chalupu na venkově, kde jsem od roku 1971 bydlel. Všechny exponáty jsem měl tehdy uložené právě tady. A tam jsem měl i ateliér. Pak mě zavřeli a chalupu mi chtěli sebrat. Mé ženě nařizovali, aby vydala klíče a chtěli mi chalupu vzít. Ona jim je ale nevydala. V Tachově byl v čele státního statku ředitel, podle jehož života natočila ČT seriál Nejmladší z rodu Hamrů. Když mě pak z vězení pustili, šel jsem za ním a řekl jsem mu: „Vy tady ze sebe děláte hrdinu. Podle vás natočili seriál a mně chtějí sebrat barák, do kterého jsem investoval.” Nevím, kdo to nakonec zařídil, že mi barák nesebrali. Ovšem zdvojnásobili cenu. Abych o něj nepřišel, tak jsme si museli půjčit peníze od rodiny.
A kdy jste měl po revoluci první výstavu?
Tuším, že v Praze v Holešovicích na jatkách. Vystavoval jsem také v Mánesu, ale to bylo až později. Výstava na jatkách byla podobná jako předtím v Brně. Nějaké výstavy jsem tedy měl, ale mě to moc „nebralo”. Měl jsem v té době už jiné zaměstnání a s tím spojené určité povinnosti. S chutí jsem se zapojil do budování nové společnosti, poněvadž jsem to považoval za povinnost.
Po listopadu jste nastoupil jako rektor na Akademii výtvarných umění. Potkal jste se profesory, kteří tam působili za komunistického režimu?
Žádní tam nebyli, všechny jsem je vyhodil. Jako rektor jsem směl vyhodit pedagogy pouze do docenta. Ti, co byli výš, měl pravomoc vyhodit pouze ministr. Tak jsem ho donutil, aby jim dal výpovědi a při nástupu na akademii jsem je prakticky vůbec nepotkal. Bylo jich hodně. Přes třicet.
A jak jste tehdy doplnil stavy pedagogů?
Vyhlásili jsme výběrové řízení. Do komise jsem dal lidi, kterým jsem věřil a kteří byli odborníci v oboru. Nikdy v třísetleté historii školy nebyl tak kvalitní pedagogický sbor jako v devadesátkách. Tam byli nejlepší umělci té doby, například Stanislav Kolíbal, Karel Malich, Karel Nepraš, Jiří Sopko, Zdeněk Beran a další. To byla skutečně obrovsky silná posádka. Jako rektor jsem na akademii působil sedm let (1990 až 1997). Déle to nešlo. Prošel jsem třemi volbami. Nejdřív v roce 1990 a vzápětí v roce 1991. Mezi rektory vysokých škol se totiž tehdy dostali lidé, kteří byli spjati s minulým režimem. A ministerstvo nařídilo pro všechny školy mimořádné volby rektorů. Tak jsem byl zvolen v roce 1990, 1991 a ještě pak jednou. Na AVU jsem učil až do roku 2015, vedl jsem Intermediální školu, kterou jsem založil. V roce 1990 jsem vypracoval nový program AVU, který obsahoval rozšíření výuky do všech stran. K tradici i k avantgardě. Mimo jiné jsem připravil i doktorské studium, které se v té podobě nedochovalo a dnes je z toho paskvil.
Na Akademii výtvarného umění jste nechal silnou stopu. Jak ji hodnotíte teď?
Myslím si, že nejen naše Akademie výtvarného umění, ale celé světové školství je problematické. Nejen umělecké. Je moc škol a vzdělání je velký problém. Aktivisticky se změnil přísun informací. Myslím si, že umění se moc podporuje. To by mělo přestat. Možná trochu totalitního „pronásledování“ by mu neuškodilo (smích).
Myslíte si, že akademie je teď ve špatném stavu?
Ona není v žádném stavu. Tam se prostě nic neděje. Já bych akademii zrušil.
Říkal jste mi, že devadesátá léta představují jedno z nejlepších období, které jsme zažili. Jak hodnotíte období od roku 1990 do roku 2000?
Toto období bylo velmi problematické. Objevovaly se podivné názory, lidé nevěděli, co mají dělat. Mně ale připadá, že po roce 1990 už byla šance něco udělat. Například vstoupit do problému, vyřešit to nebo něco prosadit. Byla opravdová svoboda. Mohl jste říkat třeba i nesmysly a byly brány stejně svobodně jako vážné věci. To mi připadalo, že je důstojné člověka. Pak to zmizelo. A dnes máme místo toho jakousi polototalitu.
Od kterého roku se podle vás začal v naší zemi drolit demokratický systém?
Nemohu samozřejmě říct přesné datum. Ta změna ale přišla kolem roku 2000, na přelomu tisíciletí. Je to zvláštní, člověk by řekl, že je to jen číslo. Když se ale podíváte, co všechno se stalo, jak se změnil svět, k čemu to spěje a které věci začaly fungovat, tak je zřejmé, že to všechno začalo kolem roku 2000. Tento rok jako symbol změny mi připadá pravdivý.