Milan Knížák odhaluje největší problém Čechů

ROZHOVOR: „V dobách komunistického režimu panovala ve společnosti absolutní autocenzura. Lidé měli strach z problémů. Teď se lidé opět začínají bát. Společnost ztratila řád,“ řekl serveru PrahaIN.cz Milan Knížák.

Milan Knížák v dubnu oslavil 85 narozeniny. Na české umělecké scéně působí už od začátku šedesátých let a neustále pracuje. Sleduje oblast umění i aktuální vývoj společnosti. Často také komentuje posuny na české i evropské politické scéně.

Co vám nejvíc chybí v současné době ve společnosti, a to jak v politice, tak ve vztazích mezi lidmi i v kultuře?

Myslím, že se lidé opět začínají bát. To je velký problém. V období komunistického režimu ve společnosti fungovala absolutní autocenzura. Lidé se tak nemuseli chovat, ale dělali to, protože měli strach, aby neměli problémy. Dnes se znovu začínají bát. To je, myslím, velký problém.

Sledujete strach u mnoha lidí?

Ano. Debaty na toto téma moc nevedu, občas mi to ale někdo řekne. A také sleduji různé politické diskuse a z postojů, které tam zaznívají, to jasně vyplývá.

Z čeho jejich obavy pramení?

To je komplikované. Myslím si, že lidská společnost ztratila řád. Podívejte se kolem sebe, neexistují žádné pevné principy. Přestali jsme vnímat svoje dějiny. Principy, které tu byly zakořeněné po tisíciletí, najednou přestávají platit. A nové nenastupují. Výsledkem je, že ve společnosti vládne obecný názorový i praktický zmatek. To si myslím, že je základní problém. A lidé to cítí.

Tušíte, jakým směrem se bude ubírat další vývoj?

To si netroufnu odhadnout.

Z jakého důvodu?

Abych řekl pravdu, nemám představu o budoucnosti. Dnešní doba je taková, že mi představu o budoucnosti vzala. Dám jednoduchý příklad. Dříve třeba děda navozil z lesa dřevo a to opatroval. Syn dřevo ošetřoval a vnuk z něho vytvořil finální výrobek. Rodina budovala systém a také nějaké jmění. Jak už jsem říkal, platily určité principy. Dneska už neplatí nic. Navíc společnost se podivně rozkouskovala. Lidé chodí po ulici a nedívají se kolem sebe, ale do mobilu. Z Rijk muzea v Amsterodamu mně poslali zajímavou fotku. Před slavnou Rembrantovou „Noční hlídkou“ jsou umístěny lavice, na nich sedí asi dvacet dětí. Všichni čučí do mobilu. To je typický obraz dnešní doby. Dnes neznáte svého souseda. Nemáte s nikým žádný vztah, jste osamělý. Můžete se spojit s kýmkoli v Austrálii, Americe, Asii, ale tady, doma, v místě, kde bydlíte, žijete a pracujete, jste obklopen lhostejnými cizími lidmi. To je velký problém, který destabilizuje a ruší vnitřní soužití.

Má na tomto stavu podíl také politická reprezentace?

Určitě ano. A myslím, že to ale není jenom u nás. Tento stav panuje v celé Evropské unii a je to tragédie. My jsme ještě na tom možná o maličko lépe. I když si myslím, že naše vláda nemá šanci. Petr Fiala je naprosto špatný a je spokojený jenom sám se sebou. A Babiš? To je podvodník a bývalý spolupracovník StB. Stydím se za všechny, kteří ho podporují. Nemáme žádnou alternativu. Okamura? Tak to se stačí podívat na jeho barák. Mně Okamura úplně nevadí, japonský vlastenec je docela dobrá představa, ale připadá mi, že je poněkud neseriózní. Jinak názory, které prezentuje jeho strana, jsou většinou dobré.

Máte už představu o tom, koho na podzim budete volit?

Zatím nevím, jestli vůbec půjdu k volbám.

Je důvodem, že na české politické scéně nevidíte žádnou alternativu?

Nevidím. Neznám ani jednoho člověka, kterého bych volil. A to není jen o člověku, to je o straně nebo nějaké skupině lidí. Zatím si ale nedovedu představit, že bych nějaké politické formaci měl vyjádřit důvěru. Dřív jsem k volbám zásadně chodíval, protože jsem to cítil jako povinnost. Dnes se ze mě ten pocit povinnosti vytrácí. Dokonce jsem dříve přesvědčoval lidi, aby k volbám chodili, aby u nás byla pestrost stran a názorů.

Proč je dnes politická scéna v České republice a v Evropě v současném stavu? Co se podle vás stalo?

Myslím si, že Evropa podléhá velké diverzifikaci a přestávají tu fungovat klasické stereotypy. Ty zatím ještě přežívají ve Spojených státech, neboť Amerika je daleko tradičnější zemí, než je Evropa. Což je teď docela dobře vidět, poněvadž Trump by v Evropě neměl šanci. Když jsem slyšel jeho prezidentskou řeč, tak jsem se musel smát. Myslím, že dobře zamíchal světem, což je potřeba, aby lidé konečně začali přemýšlet jinak. Jeho prezidentská řeč mi ale připadá směšná. Například jeho výrok o tom, že se teď všechno změní, protože přišel on, ten by v Evropě pronést nemohl, protože by se mu Evropa vysmála. Jinak mu fandím a myslím, že je dobře, že zamíchal světem. V Americe jsou ještě stále velké masy straníků a mají tam stále váhu takové trochu primitivní myšlenky. Je ale zvláštní, že právě ta směšnost nebo návrat nějakých diktátorů tak trochu připomíná situaci před druhou světovou válkou.

Myslíte si, že Trump uskuteční svůj program?

Myslím, že úplně ne. To ani nejde. Ale mně se líbí, že věci pojmenovává jasně, nebál se je říct a opravdu zamíchal světem. Možná to bude mít i nějaké negativní důsledky, ale vcelku očekávám pozitivní výsledek.

Jak hodnotíte činnost politické reprezentace Evropské unie?

Myslím, že se zpronevěřila tomu, čím měla původně být. Spojenectví nezávislých států, které budou maximálně spolupracovat a společně diskutovat o problémech, které Evropa má. Nic z toho se neděje. Místo toho vznikají spojené státy evropské, jsou tam politici na penzi, kteří se chtějí zviditelnit. Myslím, že Evropská unie (bohužel, což je mi líto, protože já si přeji Evropu svobodnou a bez hranic) by se měla vrátit do podoby svazku nezávislých států a ne budovat Spojené státy Evropské. 

Myslíte si tedy, že se nemělo měnit prapůvodní Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) z roku 1952, které lze považovat za základ dnešní Evropské unie?

Nešlo pouze o uhlí a ocel. Především měly zůstat zachovány základní principy, že jde o nezávislé státy, které se spolu radí, jednají, jsou si vědomi toho, že jsou z jedné kultury a že mají spojené dějiny. Evropa je přece jakýsi kulturní azyl. Nikde jinde neexistuje tak velký kus světa, kde je určitá kultura několik tisíc let, která se pomalu a evolučně vyvíjela. Myslím, že to je něco, co nikde jinde není. Hustota osídlení, úžasná architektura, fascinující společenské vědy. Jsem přesvědčen o tom, že Evropa je něco výjimečného. Ale přestává být. Bohužel.

Aktuálním problémem je migrační vlna. Lze ji v současném okamžiku ještě vyřešit?

Bohužel asi ne. Dovedu si představit, že svět se musí promíchat. To si myslím, že je pravda. Ale rozhodně to nejde tímto tempem, které vidíme. Naše společnost na tuto situaci není připravená. Vždycky se všechny změny děly pomalu, evolučně, nějakým prorůstáním. Když přišla revoluce, tak se přesunuly prostředky z jedné strany na druhou, ale v podstatě nic nezměnila. Myšlení lidí zůstává stejné. Pokud tedy neproběhne migrační změna evolučně, to znamená třeba během dvou set let a podobně, tak to povede k problémům, které lidstvo nemusí vydržet.

Myslíte si, že se evropským zemím podaří ve větším počtu deportovat nazpátek nelegální migranty po vzoru Trumpa v USA?

Obávám se, že se to nepovede. Podívejte se například, jaká situace je ve Francii, kolik je tam Arabů. Francouzi kdysi měli arabské kolonie a po jejich skončení se velké množství obyvatel přestěhovalo do Francie. Většinou se neasimilovali, a naopak nutí francouzské prostředí, aby se jim přizpůsobilo. Zakládají politické strany a vnucují francouzské společnosti své systémy. V Německu mají obrovské problémy ve školách. Podobné problémy už začínají i u nás, protože je v nich velké množství cizinců. Jak chcete učit Čechy češtině, když je ve škole zároveň někdo, kdo neumí ani jazyk, ani nezná naše dějiny? To nejde. Kdyby byl ve třídě jeden, dva, čtyři žáci z řad cizinců, tak to zvládnout lze. Ale když jich je tam víc než polovina, tak je to tragédie pro obě strany.

Jak hodnotíte současné výtvarné umění v České republice?

Řekl bych, že výtvarné umění je v Česku stejné jako kdekoliv jinde. Dneska totiž nepoznáte, zda to které dílo vzniklo v Pekingu, New Yorku, Moskvě nebo v Praze. Kdyby tam nebyly nějaké místní detaily, třeba jazyk nebo něco podobného, tak to je úplně stejné. A to je problém. Myslím si, že obecně je umění moc. Úlohu umění v současné době vidím jako negativní. 

Jakou úlohu má umění ve společnosti? Má ji sloužit?

Vůbec ne, umění není sluha. Umění je něco, co upozorňuje, co nám dává nějakou šanci. K něčemu ponouká, vnáší určitý neklid do naší duše. Když začneme zneužívat umění k ovládání mas, což nyní v podstatě děláme, a když se stane součástí mocenského aparátu, tak je všechno špatně.

Hodně odborníků ocenilo vaši práci v Národní galerii. V poslední době se ale zdá, že se v této instituci mnoho neděje.

Naopak. Národní galerie změnila jedno patro veletržního paláce v hernu, což mně připadá absurdní. Národní galerie měla 350 tisíc uměleckých děl, které místo toho, aby se prezentovala a aby se ukázalo, co se opravdu udělalo, tak v paláci zřídili hernu, ve které si hrají děti. Proti dětem nic nemám, je to bezvadné, ale děti si mohou chodit hrát třeba na Matějskou pouť, k tomu nepotřebují galerii.

Na některých aukcích se objevují obrazy českých klasiků ze zahraničních sbírek. Některé se vracejí „domů“ třeba po devadesáti letech. Je pro Českou republiku významné, když se obrazy českých malířů vrací zpátky?

To má i další důvody. Trh s českými díly je konečně v Česku větší než v zahraničí. To mimo jiné svědčí o zbohatnutí naší společnosti. 

V ČR vzniklo několik velmi zajímavých soukromých sbírek výtvarného umění. Hodně se hovoří o sbírce Vladimíra Železného. Kterou z nich pokládáte za zásadní, která má přínos pro české výtvarné umění?

Tak rozhodně sbírka Vladimíra Železného to není. Tam je několik velmi dobrých věcí, ale většinou jsou to díla průměrná. Kopíruje to obecný názor české společnosti a českých teoretiků. Čili, není tam nic objevného. Je to pěkná sbírka, je tam řada hezkých věcí, ale není to vzrušující. Nesleduji příliš sběratelskou scénu, myslím, že je ještě brzy na to, aby v Čechách vznikla velká a zásadní sbírka. Musí se ještě chvilku zrát.

Na hodnocení v této oblasti je tedy ještě brzo?

Pro mě ano. Možná to někdo může vidět jinak, ale já ne. Také je to tím, že ty sbírky neznám. Sbírku Vladimíra Železného jsem viděl, ale jak jsem už říkal, nevzrušila mě. Nepřináší žádný nový pohled. Na sbírkách je nejzajímavější, že ten sběratel vybírá nějaké věci podle svého názoru a vkusu. Sběratel nemusí být profesionál, je právě zajímavé, když si vybírá podle své subjektivní představy. Říkám, líbit se, to je dobrá hodnotící kategorie. Líbení. To bohatě stačí. Umění nemusíte rozumět. Musíte si k němu najít cestu, musíte ho přijmout do svého vlastního života. „Mně se to líbí“ je dobrý základ pro sbírku. Sbírat to, co se vám líbí a učit se za pochodu. Co si nechat, co vyměnit, kam postoupit. Tak se může vytvořit velice zajímavá sbírka, která pak má i nějakou osobní příchuť.

Oslavil jste 85. narozeniny a máte za sebou obrovské umělecké dílo. Podařilo se vám splnit to, co jste si plánoval? Jste spokojen?

Věnoval jsem se skoro všemu, to je na tom to nejhorší. I hudbě. Té jsem se věnoval hodně. Pracuji v ateliéru jenom jednou týdně a jsem z toho už unavený. Takže hodně píšu, třeba teď jsem napsal dlouhou báseň Květy na sněhu. Nevím, jestli jsem udělal všechno. I v mém věku si dovolím přemýšlet o budoucnosti. Ale když se podívám zpátky na vlastní práci, což se mi někdy stane, tak jsem udivený, že toho je tolik. Jsou tam místa, která mám rád, ale i která jsou méně známá. Třeba jsem pod tlakem situace, která tady za totality vládla, vytvořil kategorii věcí, které jsou určeny pro prostor mysli. Procesy pro mysl. Nemohl jsem veřejně nic dělat, komunisté strašně tlačili. Hlavně v sedmdesátých letech, kdy jsem přijel z Ameriky, kdy mě zavírali a kdy se mě báli. Připadá mi, že ty procesy pro mysl jako princip jsou hrozně důležité. Prostor mysli je daleko svobodnější, daleko míň konfliktní než jakýkoli jiný prostor. To jsou věci, které mě na mé práci nejvíc uspokojují. A ty věci jsou neprodejné i těžko představitelné. Pro mne znamenají něco zásadního.

Natáčíte nové CD, kdy se objeví v prodeji?

Je to zvláštní deska a je trochu mimo můj zájem. Kolem roku 1990 jsem napsal písničky pro holky. Udělal jsem demosnímek a pak upadly v zapomnění kvůli mé jiné práci. Teď ty písničky objevil spřátelený manažer a deska se už nahrává. Pracovní název je Ženská deska, zpívají tam čtyři zpěvačky v čele s fenomenální Lenkou Szabo Hrůzovou z Ostravy a měla by být k dostání ještě v letošním roce. 

Pamatuji si, že jste na vaší chalupě pekli vlastní chleba. K chlebu jako takovému máte, pokud vím, velmi silný vztah.

Letos se na chalupu opět chystáme. Pečeme také koláče. Moje žena má v srpnu narozeniny, tak jsme vždy napekli koláče pro celou vesnici. Máme na chalupě obrovskou pec, do které se vejde až dvacet bochníků chleba. Teď už ale chleba nepečeme, protože je s tím spojeno množství práce. Na upečení jedné várky je na vyhřátí pece potřeba půl kubíku dřeva. Pak se musí nechat hodinu odpočívat a teprve potom tam lze dávat pecny. Je pravda, že chleba si velmi vážím. Protože v krajině, ve které se pěstuje obilí a peče chleba, je mír. Tam, kde se zabíjí zvěř, je válka. Chleba je totiž proces. Nejdřív musíte vypěstovat obilí. Pak sklidit, umlít mouku a upéct chleba. A to nemůžete dělat za války. Proto si tak vážím každého kousku chleba.