Milena Steinmasslová: Inspiruje mě dávné ženské poslání

foto: Archiv Mileny Steinmasslové/Milena Steimasslová, česká herečka, představitelka mnoha televizních a filmových rolí.

ROZHOVOR Se známou a oblíbenou herečkou, představitelkou mnoha televizních a filmových rolí, jsme se setkali v kouzelném prostředí vyhlášeného Rio´s restaurantu na Vyšehradě. V odlesku zlatých benátských zrcadel a zavěšených hodin, které zde jakoby zastavují čas v toku staletí, naproti úchvatnému vchodu do vyšehradské kapituly sv. Petra a Pavla. A právě tady jsme si vyprávěli o filmových i životních rolích a vydali se zpět po ose času.

Čtenáři vás znají především jako herečku z pohádek a i z rolí v TV seriálech. Vzhledem k tomu, že se náhodou spolu setkáváme v den, kdy slaví svátek Zdislava (i když zřejmě nic není náhodou), tedy nemůžeme nezačít u vaší velké role svaté Zdislavy – výjimečné ženy v české historii. V devadesátých letech jste natočila film „V erbu lvice“(o Zdislavě z Lemberka)…

Byl to v mé herecké dráze zcela mimořádný dar. Ten film byl z mnoha hledisek ojedinělý. Ludvík Ráža napsal jedenáct verzí scénáře, byl tím tématem zcela pohlcený. A já ani nemohla uvěřit, že jsem opravdu tu roli dostala.

Mé kolegyně, se kterými jsem se potkala při konkurzu, byly všechny před kamerou daleko zkušenější. Ale opravdu jsem se mohla na dobu natáčení stát hradní paní na Lemberku, šlechtičnou z 13. století, ženou jejíž velikost jsem si uvědomovala a samozřejmě nikdy nemohla dosáhnout.

Film „V erbu lvice“ je český historický snímek natočený podle stejnojmenného románu režiséra Ludvíka Ráži. Děj filmu tvoří příběh paní Zdislavy z Lemberka, o níž vypovídají legendy jako o hluboce věřící ženě s léčitelským darem, která se v polovině 13. století plně obětovala službě nemocným a trpícím bližním. Zdislavu během zhruba jejích posledních sedmi let života jsem ztvárnila nejen jako skvělou matku a laskavou hradní paní svých poddaných, ale i jako oduševnělou a milující ženu.

Jak jste se do role tak výjimečné ženy, o které se bohužel dochovalo jen velmi málo informací, vžila?

 S osobností sv. Zdislavy jsem se více seznámila až díky roli a filmu. A bylo to setkání, za které jsem velmi vděčná. Paní Zdislavu obdivuji a cítím k ní lásku i vděk. A tak jsem sbírala střípky z literatury a spolu s režisérem, poradci, ale i s výtvarnicí kostýmů Evženií Rážovou i hlavní maskérkou Nevenou Thielovou hledala její vnitřní i vnější podobu.

Roku 1995 byla Zdislava papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou. Stalo se tak v podstatě ihned po dokončení filmu. Při svatořečení jsme měli možnost papeži Janu Pavlovi II. film předat. Zajímalo by mě, zda ho viděl. Svatých je tolik, nikdo ani sám papež nemůže mít vztah ke každému z nich. Avšak svatořečení sv. Zdislavy byl pro věřící v Československu velmi významný krok.

Co vás zaujalo na té středověké ženě, jejíž síla ducha a touha pomáhat bližním vryla do našich dějin stopu?

Pro mne bylo nejcennějším vjemem to, že to byla Paní Zdislava. Dříve totiž slovo „Paní“ znamenal ženský protějšek slova Rytíř – Zdislava byla tedy rytířská paní. Paní, ctnostně stojící vždy vedle svého muže rytíře, paní jako rovnoprávný partner v péči o majetek, o hospodářství a o lidi v něm. Paní byla i matkou rodu, ochránkyní svých dětí i svého muže…

Role Paní – pojící se zejména se sv. Zdislavou –  mne dojímá. Zejména její lidský úděl, který ona naplnila beze zbytku tím, že dala svému muži čtyři děti a i tím, že vládla jeho panstvím a starala se o hospodářství, když on byl na dlouhých cestách nebo bojoval po boku svého krále.

Inspirace rolí ženy tehdy a rolí ženy dnes?

Ano, a velká. Zdislavu jako „Paní“ cítím srdcem. A jako „Paní“ je tu stálou inspirací tady a teď i pro nás, ženy moderního a emancipovaného světa.

Psali jsme

Velký rozhovor s velkým člověkem. Otvíráme duši Jaroslava Duška

Vynikající improvizátor a herec Jaroslav Dušek se stává jedním ze symbolů transformace naší doby. Nejen svými představeními čtvrté a páté dohody,…

09. 04. 202212:15

Kultura

Jak vnímáte Zdislaviny léčitelské schopnosti a službu nemocným a chudým?

Hlavou i srdcem. Tyto schopnosti tak zcela neumím „žít“, jelikož je sama nemám, ale na hlubší pochopení jsme při natáčení měli jako poradkyni paní Gabrielu Tova Horvátovou, známou lidovou léčitelku, která se léčitelství posléze velmi úspěšně věnovala i daleko za mořem. A právě paní Tova nám všem u natáčení nějakým zvláštním způsobem zprostředkovávala ten zázračný zážitek předávání energie jednoho člověka druhému.

A viděli jsme ji, jak držela pana Josefa Kemra, který byl již v nemocnici, kde jsme natáčeli jednu z jeho posledních hereckých scén. Byla to role posedlého mnicha ve středověkém lazaretu, který v poslední scéně opouští tento svět. A protože jemu už nebylo opravdu dobře, paní Tova stála  v rohu a byla mu podporou. A on byl fascinující. V dlouhých „špalcích“ textu neudělal jedinou chybu! Ta kázeň, ta profesionalita. A ona tam stála, a když jsme skončili, tak v tu chvíli se zdála jakoby o deset let starší.

K mému pochopení působení léčitelských schopností mi sdělila mnohé, avšak v paměti mi utkvělo zejména sdělení, že Zdislava zřejmě neumřela na chorobu. Je dokázáno z jejích pozůstatků, že to byla zdravá a silná žena. Nikdo jí však neřekl, že když vydává síly na léčení, tak je musí i obnovovat. Když část své energie a svého já vezme a předá ji lidské bytosti, tak i ona pak musí věnovat pozornost sobě, svému odpočinku, své energetické očistě a obnově sil. Ale ona to zřejmě kvůli svým povinnostem, starostem o panství a o děti nedělala. Prostě se vyčerpala. Ctím ji  jako velmi silnou osobnost a mám ji opravdu moc ráda...

Připomeňme, že k roli herečky jste teď přidala i roli osvěty o další výjimečné a rovněž historické osobnosti – světici Hildegardy z Bingen, abatyše, bylinářky a léčitelky, básnířky a hudební skladatelky.

Ano, ale pozor. Já nemám „u Hildegardy“ vypínací čudlík… Zajímá mne 12. st. – výjimečná křižovatka evropských dějin. Pokud by se něco z tehdejší teologie, vztahů k církvi a druhu myšlení přehouplo i do dalších staletí a dále se rozvíjelo, tak by byla katolická církev a západní evropská společnost možná úplně jiná. To se ale nestalo.

A Hildegarda, kdyby se narodila o století později, tak by nikdy nemohla vykvést v tak úžasnou osobu, protože by jí okolnosti nikdy nedopřály se rozvinout tak, jako se stalo v 12. století. Hildegarda na rozdíl od naší Zdislávky, která neuměla ani číst ani psát,  byla od útlého mládí v klášteře. Veškeré své síly do doby, než se stala abatyší a věnovala se chodu konventu a později i klášternímu komplexu, mohla věnovat sobě, vzdělávání a životosprávě.

Měla dobrou lékařskou péči, neriskovala život při porodech a byla v centru  dění. Měla tedy zcela odlišné podmínky, než měla Zdislava z končin severních Čech. Vzdělaná Hildegarda, známá převážně svým věhlasným dílem Scívias, diktovala své texty příteli Volmarovi k latinskému zápisu. Diktovala vše to, co jí říkalo „Živé světlo“. Díky překladateli Jakubovi Demlovi je prvních šest proroctví ze Scívias přeloženo přímo z latiny. Stejně tak jako třicet Hildegardiných dopisů, které přeložil z latiny dominikán Bedřich Konařík. Hildegardino dílo se jinak překládá téměř výlučně z německých překladů.

Máte neobvyklý projekt, který se právě Hildegardy týká…

Ano, již několik let večer nazvaný „Láska je nikdy nehasnoucí oheň“ provede diváky 12. stoletím, životem Hildegardy, jejími texty a hudbou. Slovo je můj díl a hudba a zpěv  zní díky paní Haně Blochové, která jako jedna z mála umí Hildegardu zpívat a zvládá skvěle nádherné hudební nástroje středověku. Rozsah tvorby této výjimečné ženy mnohokrát přesahuje možnosti jednoho večera. Ale každá kapka z moře její tvorby je poklad, který s Hanou lidem s láskou přinášíme.

Co je posláním projektu?

Sdílet s lidmi naše okouzlení a hlubokou úctu ke všemu, čím život a dílo Hildegardy z Bingenu přesahuje přes 9. století až do našich dnů.

Proč zrovna Hildegarda?

Řekla bych náhoda. Avšak náhody neexistují. Narazila jsem na ni v krátké zmínce v jedné knize. Začala jsem po ní pátrat a hledat si ji i její hudbu na youtube.  Když byla abatyší a měla svůj klášter, napsala k církevním slavnostem hudbu a scénář. Její dívky pěly v řízách, ozdobené korunkami s třemi hroty a byly krásné. Jiné abatyše jí to vyčítaly, avšak ona, jak se vše dochovalo z dopisů, jim prý sdělila, že „její dívky se z lásky ke Kristu vzdaly mnoha věcí, ale nemusí se vzdávat své krásy“.  Hildegarda napsala  první muzikál Ordo virtutum Řád ctností. Knihu souhrného lékařství, Knihu božího díla, 70 chorálů  a to zdaleka není všechno.

Ona byla vroucně věřící člověk. Zaujalo mne však nejvíce to, že ona cítila, odkud kam je víra, odkud kam sahá náboženství a odkud kam sahá církev. A domnívám se, že do tohoto bodu jsme my dosud nedospěli. Byla věrnou dcerou církve, ale viděla její chyby a uměla je vyslovit, když přednášela v kostelích po Německu. Po své šedesátce podnikla 4 velké kazatelské cesty: Kolín, Trevír, Mety, Bamberk, Ebersbach, Maulbronn a další kláštery a města

Jako by vám role Zdislavy a Hildegardy vracela paměť?
To ne, byla bych s tím opatrnější, ale líbilo by se mi to… Nejsem ten, kdo by si uvědomoval minulé životy, ale bavilo by mne, kdyby byly. A protože ten zážitek nemám, tak nepotvrzuji je to, či není to. Vím ale, že lidé tomu věří. Já však nemám potřebu k tomu zaujímat stanovisko. Ale jestli jsem tam byla, tak doufám, že jsem si to užila a moc netrpěla.

Celé 12. století je zajímavé. Poprvé se tam vedle víry v Boha, Krista a Ducha svatého, která byla tehdy téměř součást dýchání, objevují i otázky začínající slovem PROČ. První principy vědy jsou tu a jsou i součástí Hildegardina myšlení.

Ona píše své knihy o léčení a nemocích a uvádí i příčiny chorob, včetně toho, jak se jich zbavit. Léčení bylo spojené s tehdejšími způsoby medikace, to jest čistotou, bylinkami a kameny. Hildegarda již ve svém díle o „Lékařství“ pojala vědeckým způsobem myšlení.

Ve 12. století vidíme i první pokusy o očistu církve, vznikají cirterciáci, premonstráti a jiné teologické směry a proudy, vyžadující mezi sebou diskuzi a pátrání po tom, co chtělo od lidí prvotní křesťanství. Opravdu prvotní křesťanství počítalo s mocenskou silou? Chtěl Kristus, aby se církev stala jedním z nejsilnějších hráčů mocenského pole Evropy a světa?

Vidíte provázanosti v roli ženy středověké a roli ženy soudobé, moderní a emancipované?

Provázanosti vidím i v počáteční „rovnoprávnosti“ muže a ženy během počátků křesťanství, kdy ženy a muži v duchovní sféře byli jeden celek. Duchovní život mužů a duchovní život žen nestály proti sobě ani jeden výš a jeden níž, ale byly v harmonii a vzájemně se doplňovaly. Ve 12. století panna Maria byla často zobrazována s knihou – jako myslící a vzdělaná bytost. Kněží ještě nepodléhali celibátu, to až poté museli volit mezi rodinou a kněžským zasvěcením. Později však vítězný teologický proud církve nastolil podřadnou roli ženy a v dalších stoletích z Marie udělal plačící ženu a z Marie Magdaleny plačící hříšnici.

Avšak alarmující jsou i dnešní vyhraněná genderová a feministická nebo maskulinní témata. Proč by nějaký muž měl být jako já a já jako nějaký muž? Je to nesmyslná ztráta sil. Nejlépe přece jako žena a muž fungujeme, když se doplňujeme, dokážeme zaskočit jeden za druhého a umíme si pomoci, a to třebas i během mateřské dovolené. Ale není to o tom, že jsme ten druhý.

Inspiruje vás život těchto žen z minulosti? Berete si vzory?

Kdyby mě to neinspirovalo a něco mi to nedávalo, tak s tím nestrávím dva roky práce a nebudu to tak milovat. Je to potrava pro mou duši, pro mé srdce a pro mé myšlení. A ano, je to pro mne takový zážitek a přijde mi to tak důležité, že to jako informaci nabízím lidem, kteří ať si s tím ve výsledku udělají, co chtějí. Slovo vzor však nemám ráda, ale slovo inspirace ano.

Inspiraci i sílu dostávám přes ta slova, ale musím ji i odpracovat. Inspiraci, podněty a návrhy, to vše jsem od Hildegardy z Bingen dostala vrchovatě. Té inspirace by bylo daleko více, kdyby Zdislava uměla psát, což však tehdy málokterý šlechtic dovedl. Hildegarda a Anežka – šlechtičny, z nějakého důvodu se vyhnuly údělu matek a žily duchovní život, avšak Zdislava? Ta to svým způsobem dokázala žít obojí. Žena dnešní západní společnosti má svobodu volby, volí si svou roli.

Dnes už není společností a okolím souzena za to, že neporodila dítě, za to, že je pro sňatek stará nebo za to, že vstoupila do společensky nepřijatelného sňatku. Dnes je osobnost ženy vším, má svá práva poznat svět a společnost ji nenutí k povinnostem, jako dříve. Ale svoboda je složitý dar. Má svá nebezpečí. Víte, když zkoušíme složitou hru, nutně potřebujeme režiséra. Dá nám mantinely, ve kterých se budeme pohybovat.

Jsme-li u role matek, jak jste zvládala vy svou mateřskou roli?

No, to by měli posoudit mí synové. Ale matka roku jsem nebyla. Láska k povolání dělá to, že máte někde být a vy tam nejste. Ale zvládla jsem to, vyrostli z nich velmi dobří a pracovití lidé. A jestli bylo něco špatně, tak mi to už odpustili anebo odpustí anebo pochopí.

Myslíte, že moudrost (ženy) / radost / lehkost / zkušenost/ porozumění / síla ženy aj. …
přichází s časem či věkem?

…To je velká nabídka, co všechno může  nebo mělo by přijít s věkem. Ale taky umí přijít a i mužům malichernost, hloupost, nesnášenlivost, závist mládí, neschopnost přijmout změnu, hrubost, potřeba urážet. Naštěstí si můžeme vybrat, kudy se vydáme v poslední etapě našeho života. …Já bych si jako základ nechala humor a toleranci.

Autorka textu: Daniela Fuxová

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…