foto: Se svolením UFA/Lída Baarová jako Eva ve filmu režiséra Miroslava Cikána z rou 1937 Komediantská princezna
KDE ŽILI SLAVNÍ, FOTOGALERIE Z Nuslí přes Letnou a Libeň až na Hanspaulku… Při vyslovení jejího jména se zpravidla vybaví luxusní dvojvila na pražské Hanspaulce. Málokdo ale ví, že kontroverzní legenda československé kinematografie Lída Baarová kdysi bydlela také na Letné a v Libni.
Narodila se v Nuslích, na počátku první světové války se rodina přestěhovala na Letnou a nějaký čas bydlela Lída Baarová i v Libni. Ta kdysi bývala nejromantičtějším předměstím, kam Pražané vyráželi na nedělní rodinné pikniky. Už v první polovině devatenáctého století se ale začalo měnit v průmyslové, fabriky postupně přibývaly jako houby po dešti a v osmdesátých letech dokonce vznikla z její nejkrásnější usedlosti Kolčavky továrna na cementové roury. V roce 1901 byla zemským zákonem připojena k Praze jako osmá čtvrť.
V tomto domě v Libni bydlela Lída Baarová jako malá, foto Nikola Balcarová
Kontroverzní legenda československé kinematografie bydlela krátce na náměstí. Dr. Václava Holého č. 4. V té době ale ještě bylo Blanickou ulicí, v jejímž ohybu stál Libeňský pivovar, který ale za první republiky už mířil k zániku a dnes připomíná jeho zašlou slávu jen krásný komín. Především ale počátkem třicátých let vyrostl na nedaleké křižovatce Zenklovy ulice a Elsnicova náměstí další pražský architektonický skvost, konstruktivistický činžovní a obchodní dům, Palác Svět s kinosálem v suterénu a restaurací, kavárnou a hernou v prvním patře, který dobře známe z díla spisovatele Bohumila Hrabala.
Vila na Hanspaulce: streamline skvost
Všeobecně známým Lídiným bydlištěm je ale funkcionalistický skvost v Praze 6, Neherovské ulici č. 677/10, který měl vyvolávat dojem gigantického zaoceánského parníku. Ve stylu streamline architektury, což je odnož stylu art deco, ho navrhl v letech 1937-38 Ladislav Žák, který vystudoval pod vedením legendárního architekta, profesora Josefa Gočára.
V té době herečka, opojená úspěchem a nekriticky podporovaná matkou, dospěla k rozhodnutí, že její slávu musí na první pohled zdůrazňovat i sídlo, které obývá. Žila tenkrát v Berlíně, takže stavbu organizovali její rodiče. Ti se sice stali i spoluinvestory, přesto se kvůli ní Baarová velmi zadlužila. Původně zadali projekt Čestmíru Šlapetovi, pak ale hereččina matka shodou náhod navštívila vilu režiséra Martina Friče a byla tak okouzlena, že i za cenu velkých tahanic svěřila nakonec projekt Žákovi. Jeho čtyřpodlažní železobetonová zaoceánská loď s ‚kapitánským můstkem‘ skrývá dvě zcela samostatné bytové jednotky. Dvě třetiny byly pro rodiče a sestru Zorku, třetí nabízela panoramatický výhled na Prahu a Lída z ní mohla vyjít přímo na střešní sluneční terasu, na které se prý velmi ráda opalovala.
Rezidence Lídy Baarové na Hanspaulce dnes, foto Nikola Balcarová (stejně jako snímky ve fotogalerii, kde si můžete prohlédnout nynější podobu obou pražských sídel legendární filmové hvězdy první republiky)
Legendární vila ve čtvrti milionářů na Hanspaulce: konkurence od dětství
Ludmila Babková se narodila 7. září 1914, její otec Karel vzápětí narukovat na frontu a domů se vracíval jenom na krátké dovolenky. Po návratu v roce 1918 začal pracovat jako úředník pražského magistrátu a současně si přivydělával na sekretariátu národnědemokratické strany. Matka Ludmila kdysi snila o kariéře operní pěvkyně, rodina byla ale proti, takže občas zpívala alespoň ve sboru Národního divadla.
V té době se rodina přestěhovala do Ovenecké ulice na Letné a na tuto dobu herečka později vzpomínala jako na nejšťastnější období svého života. V červenci 1921 přibyla do rodiny ještě mladší dcera Zora, rodiče vedli obě dívky k literatuře a hudbě, často chodili společně do divadla, doma se u Babkových mluvilo několika jazyky. V roce 1924 byla Lída přijata na klasické gymnázium, začala s taneční průpravou a v druhém ročníku se přihlásila na divadelní konzervatoř. První pokus jí nevyšel, a tak celý další rok na sobě pracovala pod vedením členky činohry Národního divadla Anny Mlynářové - Suchánkové. Píle a cílevědomost se jí vyplatila a příští rok byla na konzervatoř přijata. Doma to ale nikdo neocenil, zvítězit nad miláčkem rodičů, křehkou Zorkou, neměla šanci.
S Pavlem Borským ve svém prvním filmu Kariéra Pavla Čamrdy; foto se svolením CS film
Kopačky pro Buriana
Během studia si začala přivydělávat jako statistka ve filmu a v roce 1931 si jí konečně filmaři všimli. Režisér Miroslav J. Krňanský jí nabídl roli Viktorky v komedii Kariéra Karla Čamrdy a právě kvůli ní se zrodil pseudonym Lída Baarová. Účinkování ve filmu totiž školní řád konzervatoře zakazoval, takže si zvolila příjmení podle otcova přítele, spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Po premiéře o Vánocích 1931 se Lída ve škole přiznala a dobrovolně odešla. Mohla si to dovolit, protože obratem začala dostávat další nabídky. Sice ve filmech nevalné úrovně, v nichž uplatňovala místo hereckého talentu spíš svoji krásu, na startu kariéry se ale vyplatily. Díky ní si v roce 1932 v nepříliš povedeném dílku Šenkýřka U divoké krásy poprvé zahrála ve filmu i její matka Ludmila a vzápětí se díky komedii Lelíček ve službách Sherlocka Holmese po uši zamiloval populární komik Vlasta Burian. Nabídl jí angažmá v divadle, a dokonce se chtěl kvůli ní rozvést se svou Ninou, přesto ale dostal košem, protože se Lída stala milenkou režiséra projektu Karla Lamače, kterého velmi obdivovala.
Vám, jen vám, svou lásku dám (s Hugo Haasem ve filmu Okénko):
Brána do Berlína otevřena
Vzápětí ji pro své filmy objevil Vladimír Slavínský. Obsadil ji ve své komedii Okénko, prvním českém zvukovém filmu tehdy největší německé produkční společnosti, berlínské UFA. Úspěch filmu odstartoval jeho skvělou kariéru a současně v něm proměnil do té doby strnulou Baarovou v živou hereckou bytost.
S nabídkami jako by se roztrhl pytel, z té doby si pamětníci nejspíš vybaví její Madlu z cihelny, Irenu z komedie Jsem děvče s čertem v těle či Lucy z Grandhotelu Nevada. V roce 1934 úspěšně zvládla v pražské pobočce UFA kamerové zkoušky pro drama režiséra Gerharda Lamprechta Barcarole a získala hlavní roli nejkrásnější ženy Benátek. Odjela v matčině doprovodu do Berlína, kde na ni čekal tvrdý dril. Nejenže se musela zbavit přebytečných kilogramů, ale především tvrdého přízvuku pražské školní němčiny. A také další velká láska. Jejím filmovým partnerem byl nejpopulárnější německý milovník Gustav Frölich, kterého už dříve zbožňovala, takže mu snadno podlehla.
Švadlenka:
Hitler dostal košem
Už během natáčení Barcaroly si Lídy všiml Hitler a dvakrát ji pozval na čaj, byl ale odmítnut. S faktem, že je Frölich ženatý, si Lída hlavu nelámala a matka ji v tom podporovala. Koneckonců jeho manželka a matka dcery Juliky Gitta Alpár, maďarská herečka, zpěvačka a tanečnice židovského původu, musela po nástupu Hitlera Německo opustit. V roce 1935 bylo Frölichovo manželství s Židovkou prohlášeno za neplatné, mezitím ale začal chladnout vztah s Lídou. Tvrdou ránu mu zasadilo její mimoděložní těhotenství, po němž pak už nemohla mít děti a říkávala, že šlo o interupci, která byla provedena bez jejího vědomí.
Stala se hvězdou, byla mimořádně fotogenická a charismatická a říkalo se, že ve skutečnosti je ještě krásnější než na filmovém plátně. Fanoušci i kolegové jí leželi u nohou, jejímu kouzlu podlehli mimo jiné i Karel Höger či Hugo Haas, v Berlíně prožila milostný románek s další německou hvězdou Heinzem Rühmannem. Až do roku 1939 natáčela souběžně v Praze i Berlíně a v té době byl také realizován projekt její famózní vily na pražské Hanspaulce.
Pruský příběh lásky:
Láska, nebo zločin?
V roce 1936 se setkala na berlínské olympiádě s mužem, jehož láska předznamenala její další osud. Stejně jako davy jiných se do ní zbláznil i říšský ministr propagandy Joseph Goebbles. Jeho zájem jí imponoval, podvědomě cítila, že po jeho boku by mohla být ještě úspěšnější. Nejprve říkala, že se ho bála, pak tvrdila, že se zamilovala do jeho lásky. Vynucoval si další a další schůzky, časem jeho citu a naléhání podlehla a spadla do vztahu, před nímž ji kdekdo varoval, především kolegyně Adina Mandlová a tatínek.
Když se ale chtěl Goebbles kvůli ní rozvést, a především opustit manželku Magdu a šest dětí, což bylo v přímém rozporu s hlásanou nacistickou morálkou, Hitler mu vztah s Lídou prostě zakázal. „Milovala jsem zločince, je to snad zločin?“ říkávala pak s oblibou. V roce 1938 nesměla dál filmovat v Německu a byla vypovězena z Berlína, takže se vrátila do Prahy, kde se najednou cítila jako cizinka.
Brzy ji ale znovu vyhledali filmaři a natočila řadu dalších filmů, především ty nejslavnější, jako Dívka v modrém, Za tichých nocí, Maskovaná milenka či Turbina. V roce 1944 jí italský režisér Enrico Guazzoni nabídl hlavní roli v historickém dramatu Pekařka, takže odjela do Itálie, kde pak natočila ještě několik dalších filmů. Po obsazení Říma se ale filmovat přestalo a vrátila se do Prahy.
Dívka v modrém:
Platila celá rodina
S blížícím se koncem války dostala strach z účtování za svoji spolupráci s Němci a veřejně známým vztahem s Goebbelsem, takže přijala nabídku kolegy a přítele Hanse Alberse přečkat první poválečné týdny v jeho vile u Starnberského jezera v Bavorsku. V dubnu 1945 se vydala na cestu, krátce před cílem ale byla zajata Američany a převezena do věznice v Mnichově. Pak byla krátce zavřena v ústavu pro choromyslné, odkud byla převezena do Prahy, na proslulou ‚čtyřku‘ v Bartolomějské.
Nekonečné výslechy čekaly nejen ji, ale také rodiče a během jednoho její matka Ludmila zemřela v důsledku srdečního záchvatu. Vzápětí vážně nemocný otec Karel podstoupil amputaci nohy. Sestra ‚nacistické děvky‘ Zorka nezvládla psychický tlak a zákaz veřejného vystupování, který ji čekal v Divadle na Vinohradech, a 26. března 1946 spáchala sebevraždu skokem z okna vily na Hanspaulce.
Noční motýl:
Ctitel ze slavného rodu
Na podzim roku 1946 stanula před soudem, většina svědků ale vypovídala v její prospěch včetně příslušníka gestapa, který potvrdil, že byla za války na seznamu ‚politicky nepřátelských živlů‘. Když byla o Vánocích 1946 propuštěna, zjistila, že jí byl zabaven veškerý majetek a polovina vily. V červenci 1947 se provdala za svého ctitele Jana Kopeckého, pocházejícího ze slavného loutkářského rodu, který ji začal navštěvovat už během věznění na Pankráci. Hráli spolu loutkové divadlo na poutích, i to jí ale úřady brzy zakázaly.
Blížil se únor 1948 a kdosi ji na poslední chvíli varoval před zatčením. Stačila se nakrátko ukrýt v hotelu Esplanade, a pak na druhý pokus úspěšně emigrovala s Kopeckým do rakouského Salcburku. Odtud chtěli pokračovat do Argentiny, jenže Lída onemocněla, takže Kopecký odjel sám. Lída byla přijata do sanatoria Kurta Lundwalla, do kterého se zamilovala. Sice později do Argentiny odjela, jenže se jí tam nelíbilo. V zajetí další lásky si přestala rozumět i s manželem, takže se vrátila do Evropy, kde se později rozvedli.
V roce 1953 v melodramatu Federika Felliniho Darmošlapové; foto se svolením Ente Nazionale Industrie Cinematografiche
Poslední láska
Naštěstí na ni nezapomněli Italové, takže vzápětí dostala nové nabídky a spolupracovala s tak slavnými režiséry, jako Robert Rossellini, Vittorio de Sica či Federico Fellini. Filmovou kariéru oficiálně ukončila válečným dramatem režiséra Giuseppe Masiniho Nebe v plamenech, dál ale hrála v divadle a vystupovala snad ve všech větších rakouských, německých a švýcarských městech.
Nemocný otec Karel byl mezitím vystěhován do pohraničí, takže mu psala pod jménem Jarmila Gandiani, jako údajná Lídina přítelkyně, a posílala mu oblečení a léky. S lékařem Kurtem Lundwallem se dál scházela na půl cesty mezi Itálií a Rakouskem a po smrti jeho manželky se v roce 1969 vzali. Už v roce 1972 Lundwall zemřel. V ten den si přestala barvit vlasy a zešedivěla.
Milujem to, co ztrácíme (Rosa v lyrickém dramatu Františka Čápa a Václava Kršky Ohnivé léto. Na klavír ji doprovází Svatopluk Beneš, tajně je pozoruje její mladší sestra Zorka Janů):
V absolutní samotě
Ke konci života přiznávala, že byla v čase své hvězdné kariéry doslova opilá slávou. Jenže zatímco se jí dvořili nejmocnější muži doby, tisíce lidí mizely do neznáma nebo končily v táborech smrti. Říkávalo se, že je hloupá, to ale rozhodně nebyla. Byla to velmi vzdělaná žena s abnormálním talentem na jazyky, například italsky a španělsky mluvila stejně plynule jako svou mateřštinou, o němčině ani nemluvě. Snad žádný z našich herců nebyl tak úspěšný v zahraničních filmech jako ona.
Po manželově smrti žila sama v Salcburku a domů se vrátila počátkem devadesátých let pouze jednou a jenom na pár dnů. Zúčastnila se autogramiády a naposledy prošla místa svých vzpomínek. Pak už se stále víc uzavírala do sebe, trápily ji různé neduhy, stupňovala se závislost na alkoholu a lécích. Tu a tam ji navštívil některý z bývalých kolegů, novináři nebo filmaři. Nejkontroverznější hvězda československé kinematografie Lída Baarová zemřela 27. října 2000 ve svém salcburském bytě.
„Můj základní pocit z ní byl soucit. Soucit s člověkem, který je po tom všem, po kariéře a pádu, po neskutečných výkyvech nahoru a dolů, naprosto a zcela sám. Tak absolutní samota se vidí opravdu málokdy,“ prohlásila režisérka Helena Třeštíková, která s ní natočila dokument Zkáza krásou.