„Mimozemšťan!“ zařval myslivec a místo divočáka zastřelil pštrosa. Opekli si ho

ROZHOVOR: Zdeněk Machař obětoval celý život záchraně raněných zvířat, především ptáků. Vstává ve dvě nebo ve čtyři ráno, spát chodí takzvaně se slepicemi. Bez jediného dne volna či dovolené takto funguje nepřetržitě už 35 let. Pomohl padesáti tisícům zvířat. Ta jsou v jeho náručí na videích ze sociálních sítí nezvykle klidná. „Asi chápou, že je mám od malička rád,“ říká v rozhovoru pro PrahaIN.cz pětašedesátiletý Machař.

Evidujete, kolika zvířatům v brněnském Ptačím centru ročně pomůžete a kolik telefonátů denně vyřídíte?

V loňském roce jsme přebírali 1 447 zvířat a obsloužili jsme kolem 9 500 telefonátů.

To jste na telefonu pořád?

Ano, já mám v sezóně denně kolem 140 telefonátů, teď beru telefon jen tak padesátkrát za den. Až zase budou mláďata, se kterými je nejvíce starostí, začne ten počet znovu narůstat.

Jakou máte pracovní dobu?

Chodím spát se slepicemi. Po setmění mi volají spíše už jen ti podnapilí, kteří viděli někde něco běžet nebo letět. Ke zvířátkům chodím podle roční doby. Teď třeba na tu čtvrtou ranní a v létě už ve dvě. Ale mě to nezatěžuje, protože chodím brzy spát. Mám tady tibetské dogy, jelikož areál je mimo město. Kdyby sem přišel nezvaný host, tak ony by si s ním pohrály.

Kolik máte momentálně v péči zvířat?

Teď je tu kolem čtyř stovek zvířat. Od nejmenších ptáčků až po ty největší.

Jaký je podíl ptáků?

Ptáci tvoří vždycky většinu. Netopýrů, ježků, lišek nebo jezevců bývá vždycky méně. Zásadní roli hraje to, že hlavní nástrahou jsou prosklené stěny, bariéry a okna, do nichž ptáci narážejí. My je tu pak křísíme. Jde většinou o krátkodobé ponárazové stavy. Pak musíme jet na místo, kde ptáček boural, a vypustíme ho tam, protože to tam zná, má to tam nalétané. Kdybychom je všechny vypouštěli odsud, byl by pták zmatený a musel by hledat nová místa ke krmení. To ho vyčerpá v rekonvalescenčním období. Takže když narazí někomu do balkonu, musí se tam vrátit. Dáme ho do krabičky s dýchacími otvory, přidáme pití s cukrem nebo medem a po nějakých třech hodinách si ptáček sám zažadoní, že už je mu lépe. Pouští se tak, že se krabice otevře přímo do stromu, aby si mohl hned sednout a zorientovat se. Když je náraz čelní a udělá se i otisk těla, pták zpravidla hyne.

Jakého jste měli v péči exota nebo nějakou zajímavost?

Měli jsme tu pštrosa. Toho honili policisté po poli, protože hlídali nějakou černou skládku tady v Židlochovicích. Chytili ho a odvezli na hájovnu. Volal mi dispečer, že je tam. Původně z odchovny utekli tři. A jeden z pštrosů vlezl do kukuřičného lánu, který měli zrovna obstoupený myslivci, protože měli právě hon na černou zvěř. Ten pštros vykoukl na jednoho staršího myslivce, který zařval: „Mimozemšťan!” Začal pálit do té kukuřice, ten pták vyběhl druhou stranou pole a padl. Myslivci si ho pak opekli při brigádě. Ten třetí se také nenašel.

To by nesepsal ani Jaroslav Dietl. A jaké zajímavé druhy jste tu tedy měli?

Měli jsme tu například sovici sněžní nebo výrečka malého. Z vodních ptáků jsme tu chovali lžičáka pestrého, slípku zelenonohou, lysku černou, morčáka malého nebo jikavce, dále sokola, káni rousnou a zimního návštěvníka brkoslava severního. Teď tu mám orla královského s poraněným křídlem.

Jak dlouho v kuse tuto práci děláte? Kdy jste byl naposledy na dovolené?

Dělám to od roku 1991 nepřetržitě v tom režimu, který jsem vám popsal. Na dovolené v Bulharsku jsem byl naposledy s rodiči v roce 1976. Pak jsem šel na vojnu, kde jsem si odpočinul. Jsem vyučený chovatel hospodářských zvířat, takže už před vojnou jsem krmil třeba 450 býků. Úplně sám. Můj otec byl na Akademii věd, takže nějaké léčebné procedury jsem pochytil už v mládí. Už otec s dědem mě brali do přírody a učili mě, jak se dostat ke zvířeti, aby o mně nevědělo. Dělal jsem také čtyři roky na veterině. A pak už jsem se dostal k odchytům toulavých zvířat. Založil jsem Nadaci Zayferus a potom už tuto záchrannou stanici.

Jaký je rozdíl mezi klasickými odchytovými stanicemi a vaší záchrannou stanicí?

Odchytové stanice jsou ve městech zaměřené spíše na domácí mazlíčky nebo králíky či slepice, které lidem utečou. Naše stanice se zaměřuje spíše na volně žijící druhy. A tam je to už odborné. Každé zvíře se chová jinak, jinak vede život. Každé má jinou odstupovou vzdálenost. Musíte vědět, jak ho co nejšetrněji zabezpečit. Přednáším třeba policistům nebo strážníkům, aby například věděli, jak správně vzít labuť. Může vám snadno zlomit ruku. Mám také zkušenost z drůbežárny, kde jsem denně chytal 160 moráků, tedy krocanů. Jeden váží kolem třiceti kilogramů. Ty chvaty mám nacvičené odtud. U ptáků musíte držet zobák. Volavka, bukáček nebo čáp okamžitě útočí na oči.

Spolupracujete na poli osvěty s nějakými dalšími institucemi?

Spolupracujeme s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, třeba v oblasti pavouků nebo plazů s panem Romanem Zajíčkem z odborné skupiny pro invazní a nepůvodní druhy. Děláme přednášky v mateřských školách. Oni mě z té školky ani nechtějí pustit. Vezmu s sebou vždycky veverku, selátko nebo liščátko. Vypouštíme třeba s dětmi ptáky. Já se jednou loučím, že zase někdy ahoj, a paní ředitelka na to, že na jaře určitě. To mi dělá radost.

Kolik vlastně máte na stanici zaměstnanců?

Já, dva synové a přítelkyně. Takže jsme ve čtyřech. Zvládáme to, už je to rutina. Zvířata se díky tomu, že tu nemáme žádný provoz, cítí dobře. Znají ty samé obličeje, stejné hlasy. Když sem někdo přijde, tak si kolikrát myslí, že zvířata jsou nadrogovaná. Nic nám neutíká ani nevydává varovné zvuky.

Na videu to vypadá, že se zvířata ve vašem náručí chovají velmi klidně. Čím si to vysvětlujete?

Třeba včera jsem dovezl divokou vydru a ona mi žere z ruky. To není normální. Byla po otřesu, bylo vidět, že se cuká, tak jsem ji hladil táhlým pohybem přes celé tělo a mluvil klidným hlasem. Ona se uvolnila, očichala si mě a byla moje. Mám tu lišku a srnečka. Chovají se, jako by byli ochočení. Lidé to nechápou. Ta zvířata asi rozumějí tomu, že je mám od malička rád. Já jsem už v kolíbce trylkoval jako stehlík. Měl jsem ho doma v kleci a spal v jeslích pod ním. Naučil jsem se napodobovat jeho zvuky.

Na Facebooku máte přes 40 tisíc sledujících. Baví vás i natáčení, že?

Je to součást osvěty. Myslím si, že lidi v dnešní době vracím zpět do doby, kdy lidé o přírodě věděli víc než dnes. Teď se googlí a vyhledává s pomocí umělé inteligence, ale dřív to lidé věděli.

Jak si na sebe vaše neziskovka vydělá? Stačí vám příspěvky?

Přispívá Krajský úřad, ochránci přírody, ale zimní období už překleneme i díky drobným dárcům, tedy fyzickým osobám. Všechno, co je potřeba, z toho zaplatíme. Jsem ohromně spokojený. Našel jsem ty spřízněné duše. Já sám jsem spíš samotář a do lesa, ale paní mě dotlačila, ať dávám videa, že pořád mluvím o zvířátkách, tak to budeme dávat na internet. No a jedno video mělo sledovanost 670 tisíc lidí. Myslel jsem, že se jim splašilo počítadlo.

Dostal jste ještě nějaký další nápad v tom nadšení?

Uvažuji, že bychom dělali večerníčky. Volají mi lidé, že už doma s dětmi čekají na další příspěvek. Mluvil bych k dětem o tom, jak se krmí ptáčci, jak se pohybovat v lese a podobně. To je v podstatě nevyčerpatelné. U dětí, hlavně malých, je určitá jiskřička naděje.

Zdeněk Machař (*20. srpna 1960) z Brna se považuje především za sokolníka. Na farmě má přes čtyřicet sokolů, které cvičí a zdokonaluje jejich i své schopnosti. Zvířatům zasvětil prakticky celý život. Pomohl nebo zachránil již kolem padesáti tisíc zvířat, především ptáků. Sepsal knihu Strážce Noemovy archy – Okřídlený svět společně s brněnským dobrodruhem a milovníkem psů Jaroslavem Monte Kvasnicou, který svého času žil na Aljašce s vlky. Mimo běžnou distribuci, přímo lidem nebo poštou, prodal během sedmi měsíců už 1 600 výtisků. Machař provozuje záchrannou stanici pro volně žijící zvířata Pomáháme zvířátkům – Ptačí centrum.