foto: Pavlína Patková, PrahaIN.cz/Petr Fiala, frontman kapely Mňága a Žďorp
ROZHOVOR: Čtyřicet let na scéně, stovky koncertů, mraky zážitků – a pořád chuť psát, hrát a dělat věci po svém. Mňága a Žďorp vydává nové album Hoříš? Hořím!, ke kterému přistupuje s pro ni typickou lehkostí i ironií. V rozhovoru frontman Petr Fiala vzpomíná na začátky, na bizarní zážitky, mluví o tom, proč nepoužívají ohromující efekty nebo třeba o tom, proč je někdy nejlepší odejít z kapely rovnou na benzínce.
U příležitosti vydání nového alba jedete turné po celé České republice. Kdybyste měl vytesat na nádraží ve Valašském Meziříčí jednu větu o tomto albu — jaká by to byla?
Je to album stejně dobré jako Made in Valmez, jen jiným způsobem.
Co vás inspirovalo při psaní písniček pro album Hoříš? Hořím!
Písničky píšu pořád, průběžně. Některé skladby jsem vybíral ze starších nápadů, jiné jsou nové. Například Všechno, co vím je nová, stejně jako třeba Podivné rybičky. A co mě vedlo? Touha popsat svět kolem sebe. A napsat konečně lepší song než Beatles (smích).
Když se ohlédnete zpět na své úplně první písně, cítíte pýchu, nostalgii, nebo byste si dnes sám sobě poslal třeba ironickou poznámku?
Asi všechno dohromady. Ale upřímně, já jsem rád, že jsme vůbec začali. Tehdy bylo neuvěřitelnou představou, že nám to vydrží, že se tím budeme živit, a přesto jsme s tím propluli životem. Navíc zábavně, a přesně tak, jak jsme si přáli. Dnes slyšíte, jak lidi říkají: „Dělej to, co miluješ, budeš mít úspěch.“ A ono se nám to povedlo. Jasně, hodně věcí, které jsme udělali před třiceti lety, bychom dneska možná udělali jinak, kdybychom si dali víc času. Ale to patří k životu, to zjistíte až později.
Mňága nepoužívá žádné bombastické efekty. Prostě přijdete na pódium a jste sví…
My máme teorii, že musíme přežít i v tělocvičně s jednou zásuvkou a s jednou žárovkou. Tam musíme umět udělat dobrý koncert. Je fajn, že jsou kapely, které mají vymakanou produkci, výbuchy, projekce, všechna světla. Je fajn, když je to na patřičném místě. Ale představte si, a my si z toho děláme v kapele srandu, že by Hodinový hotel začal třemi výbuchy (smích). Když jdu na Kiss, tak tam efekty musí být, ale my s nimi přijdeme až ve chvíli, kdy budeme cítit, že je to potřeba. A zatím to fakt necítíme.
Zdá se, že dáváte přednost menším scénám. Proč?
Jezdíme i po různých festivalech, které střídáme. Ale my máme rádi všechno. Nicméně na malých událostech, třeba v malé obci, kde hrajeme na fotbalovém hřišti, kde je celá obec, má naše hraní své kouzlo. Je to tu propojené s normálním životem. Velké festivaly, třeba Rock for People, jsou fajn pro ego a taky jsou dobré pro růst kapely. Ale je to na nich trochu jako hudební „shopping park“: kapely přijdou, odejdou, místo hudby je tam někdy víc show než opravdovosti. My jsme si za 40 let prošli vším a těch menších akcí si vážíme nejvíc.
Říká se, že kapely spojuje buď humor, nebo krize. Co spojuje vás?
Krize? To mi nepřijde. Krize spojí vždycky jenom určitý počet lidí v kapele. Aby to byla krize, musí tam být aspoň dvě skupiny, že.
Úspěch spojuje nejvíc, to je nejjednodušší. My jsme prošli hodně krizemi, ponorkami, protože jsme spolu dlouho, takže nám nic jiného nezbývalo. Ale vždycky jsme byli nejvíc loajální ke kapele. Kapela byla vždy na prvním místě, jinak by to nešlo. A to bylo taky často to jediné, co jsme měli společné. A kdo nestíhal, nebo se stal přívěsným vozíkem, ten musel po čase odejít. Někdy i po krátkém čase.
Máte před koncertem nějaký rituál?
Teď si vždycky všichni plácneme, i se zvukařem a se všemi, co jsou s námi na šňůře. Dřív jsme měli rituál, že jsme si nechali donést na stříbrném tácku malé fernety. Když jsme ještě pili. Já už ale třeba osm let nepiju vůbec. Ale ani dříve to nebylo to proto, abychom se ožrali, ale aby nás to trochu uvolnilo.
Kdybyste mohl nahrát duet s někým úplně mimo váš žánr, kdo by to byl?
(smích) Třeba s Bruce Willisem. Ale mám zdravý rozum.
Zažili jste někdy opravdu bizarní situaci na koncertu nebo cestě?
Těch bylo spousta. Třeba když jsme jeli na koncert do Prahy a po cestě jsme zastavili na benzínce v Olomouci. A kytarista řekl: „Já už dál nejedu. Já tam dneska nechci jet.“ A fakt nejel. Vystoupil a šel stopem na druhou stranu.
Nene… Co jste dělali?
Odehráli jsme koncert bez něj. Taky to ale byly jeho poslední okamžiky v kapele.
Nebo třeba jsme kdysi na Slovensku chystali koncert v obrovském kulturáku a přišel zvukař a říká mi: „Hele, nevyšel mi na tebe mikrofon, nevadí?“ Já říkám: „Nevadí, ale možná lidem v sále to bude vadit.“ Tak mi dal mikrofon od bicích… Jako fakt se nám každý den dějí mraky věcí.
A člověk by řekl, že už ti zvukaři budou zkušení…
To bylo ze začátku, v devadesátkách. Bylo to období velké nezkušenosti. Ale jinak tohle pořád plyne. Jakože věci nejsou v pořádku. Celý svět je v nepořádku. A mohl by být v pořádku. Tak není divu, že i obyčejné kapely jsou v nepořádku, nebo zvukaři.
Kolik lidí vlastně kapelou za ta léta prošlo?
To jsem nikdy nepočítal. Nechce se mi to počítat, protože bych na někoho zapomněl. I když – basáci byli tři. Zpěvák je furt ten samý. Saxofonisti byli tři. Kytarista byl nejdřív jeden, teď jsou dva, a těch kytaristů bylo víc. Bubeníci byli čtyři. Tak ale na čtyřicet let to není tak moc. A musím říct, že se všemi, s nimiž jsme se rozešli, jsme v pohodě. I když se s někým rozejdete za dramatických okolností, čas to většinou nějak srovná. Se všemi se teď bavíme normálně, budeme hrát i našemu prvnímu bubeníkovi na jeho pozdní svatbě.
A všechny nás mrzí, že museli z kapely odejít, ale všichni chápou, že to jinak nešlo. Byli v nějaké životní situaci, která si to žádala. Třeba ten, co vystoupil na benzínce. Představte si jiné zaměstnání, jedete tramvají nebo metrem do práce a jeden člověk řekne: „Já tady vystupuju. Už tam nikdy nejdu.“ To si nemůžete dovolit.
Kdybyste měl vybrat jednu písničku, která charakterizuje kapelu pro člověka, který vás vůbec nezná, která to bude?
Asi Nejlíp jim bylo, nebo 17B, to patří k nám. A z novějších třeba Poslední večeře Páně nebo něco, co snad přežije.
Víte o nějakém songu, který lidé interpretují jinak, než jak jste ho myslel?
Byl jsem překvapený, když už dávno, když jsme byli známí, lidi říkali, že je strašně inspirovala písnička Výhledově, že je taková optimistická.
A já jsem ji přitom myslel jako konec, jako ze všech sil co nejvíc ironicky. Jak bychom na tom světě mohli být výhledově všichni šťastní, když tam jsou vrazi, Putinovci, všichni ti šmejdi… To je celé nesmysl.
A oni: „Jé, to je optimismus, to je fakt dobrý…“
A která písnička je vaše srdcovka, tu, kterou hrajete nejraději?
Asi taky Nejlíp jim bylo. Ale je jich samozřejmě víc.
Skvěle. Díky moc za rozhovor!