foto: Česká televize, se svolením/Aleš Zbořil
ROZHOVOR: Považuje se Aleš Zbořil za celebritu? A jaké je vlastně zákulisí AZ-kvízu? Populární moderátor, dabér a herec v obsáhlém rozhovoru pro server PrahaIN.cz hovoří také o generačních proměnách či kriticích. „Na kritiku jsem narazil v médiích, nějaký pán z Reflexu byl na letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde jsme dělali AZ-kvíz pro filmové fandy a jemu se zdálo, že jsem byl neuctivý ke dvěma soutěžícím,“ popisuje.
Je to možná jen můj názor, ale myslím si, že když se řekne Aleš Zbořil, každý si jako první vybaví AZ-kvíz. Vnímáte, že je to významná část vašeho života?
Je pravda, že je to asi to nejviditelnější. Je nasnadě, že se to takto spojuje. Na druhou stranu vždy říkám, že jsou to jen dva dny v měsíci, které strávím natáčením. Pro mě to tak úplně podstatná část života není, ačkoli to tak vypadá vizuálně, jsem často na obrazovce a je to hodně sledovaný pořad.
Sám jsem viděl na festivalu Rock For People, že při živém AZ-kvízu lidé skandovali vaše jméno. Jako na fotbale, hokeji nebo šipkách.
Pamatuji si, když jsme tam byli úplně poprvé, a pamatuji si to úplně přesně. Jeli jsme tam docela s obavami, co budeme dělat na rockovém festivalu zrovna my. AZ-kvíz na cestách jezdíme s Láďou Cmíralem, což je režisér i televizní verze. Připravili jsme si scénu a na vedlejší stage zrovna vystupovala nějaká kapela, lidi skandovali, tak mi říkal: „To bych chtěl někdy zažít.“ O dvacet minut později jsme to tam měli taky. Koukali jsme na sebe, jestli je to vůbec možné. A je. Jak jsem zjistil, této pocty se tam dostává i kapelám, kvůli kterým tam přitom lidé vůbec nechodí. Od lidí je hezké, že dokáží ocenit něco, kvůli čemu tam nepřišli.
Máte vystudované herectví. Vám to dělá dobře? Někteří lidé se v tomhle vyžívají.
Asi ne. Kdybych hrál v divadle, tak se mi to nejspíš nestane (smích). Jestli existuje něco jako showbyznys, tak já se nad tím většinou jen usmívám, protože nevím, že bych do něčeho takového patřil a necítím se být nějakou celebritou. Nebo někým takovým, jehož jméno by se muselo skandovat.
Na to jsem se chtěl zeptat, jestli se považujete za celebritu. Vyloženě aktivní nejste ani na sociálních sítích, byť vím, že Instagram i Facebook máte.
Facebook jsem si založil před lety, když jsme rozjížděli AZ-kvíz na cestách. A původně jsem plánoval, že to bude sloužit k reklamě, kam pojedeme, a jak to tam vypadalo. Nakonec se z toho po letech vyvinulo, že si to vedu spíš jako kroniku. Snažím si tam dávat vzpomínky z toho, co se mi stalo, tak to používám. Instagram jsem si zase založil proto, že když máme nějaké hosty v Dobrém ránu, tak často máme v rešerších odkaz na jejich instagramový profil, tak abych se na toho hosta mohl podívat a něco si o něm zjistit. V uvozovkách jsem tam činný, ale ne že bych tam dával příspěvky, natož abych měl nějakou placenou spolupráci.
Rešerše přes sociální sítě. Zvykl jste si už na tuto dobu?
Abych pravdu řekl, klidně bych se bez toho obešel. Ale vím, že se to sleduje a už jsem se párkrát potkal s tím, že mi někdo řekl: „No, jo, vy a reklama, to asi ne. Vy nemáte žádné ta followery...“ Já jsem přeci jenom už jiná generace. My se většinu života obešli bez toho, tak se to asi hůř mění.
Říkáte jiná generace. Jaké změny pozorujete nejvíc?
Shodou okolností sleduji dokumentární seriál České televize o různých generacích a my jsme generace, která, kdybych ji měl vyzdvihnout v pozitivním smyslu, tak za nás slovo vždy platilo. Neměli jsme mobilní telefony, tak jsme se nemohli někomu z minuty na minutu omluvit, že někam nepřijdeme. Když jsme řekli, že budeme na telefonu, znamenalo to být doma u té pevné linky. Taky bych zmínil něco, co nám chybí, nedávno to pěkně popsal Matěj Ruppert, shodli jsme se na pocitech, že v sobě máme z dětství a mládí zakódovanou takovou lekavost a napětí, když se řekne policie, armáda či zákon. Z dětství to v nás zůstalo.
Dneska ty generace mají v tomhle širší prostor. Pro nás byl prostor jen Československo, případně s výjezdní doložkou nějaký jiný socialistický stát. Dnes jsou možnosti našich dětí neomezené. S tím ale souvisí i stoupající konkurence, se kterou se dnešní mládež musí vypořádat. Také se dnes mnohem hůře orientuje ve světě práce s informacemi. Dnes může kdokoliv a cokoliv zveřejnit, těch informací je spousta, nikdo je neověřuje. Konzumenti informací jsou náchylnější k tomu, aby se chytili nějaké dezinformace, tím pádem trochu klesá zodpovědnost těch, kteří informace poskytují a publikují.
V mých očích jste známá osobnost, která snad nemůže mít kritiky. Ale přeci jen mě jedna věc napadá. Asi před dvěma lety jste se stal tváří naučného seriálu Škoda Auto, kde jste bořil mýty ohledně elektromobility. To se i kvůli dnešním politickým bojům nemusí spoustě lidí líbit.
Hrozně rychle se to mění. Tohle je věc stará dva roky. Nebylo tady ještě tolik informací, a navíc to bylo ještě před tou v uvozovkách energetickou krizí. Pokud si to dobře pamatuji, tak zadavateli šlo především o to, aby informoval o něčem úplně novém, co je možné. A co si člověk nedokáže představit. Když si člověk pořídí elektroauto, musí změnit svoje chování a plánování cest a tak dále. To je jedna věc. Druhou věcí je, že v závislosti na tom se bude měnit infrastruktura, což bylo pro spoustu lidí nepředstavitelné. Ale asi nikdo dnes nedokáže říct, jak dlouho to bude trvat a jak to bude rychle. Teď se ukazuje, že daleko víc je to závislé na politických rozhodováních.
Když se bavíme o tom, jak se doba mění, jako dabéra se vás musím zeptat na budoucnost tohoto odvětví. Stále víc se tlačí na originální znění a studium jazyků.
To je další generační věc. Naše generace byla zvyklá mít všechno nadabované. Ta tradice je u nás od poloviny šedesátých let, kdy si to zvolili naši předchůdci, stejně jako je to ve Francii či německy mluvících zemích, ale jinak než třeba v Polsku, Rusku či skandinávských zemích. U nás byla jazyková vybavenost minimální. Já respektuji, že má někdo názor, že se kvůli tomu mění originál toho díla. Na druhou stranu, nedokážu si představit filmy jako Harry Potter nebo animované filmy pro děti, které by nebyly nadabované. To by, myslím, bylo k ničemu. A koneckonců praxe největších televizí je taková, že i když si vyzkoušely, ať už to byly skryté titulky či duální jazykové vysílání, na originál verze se nikdo nedíval, všichni to chtěli s dabingem. Pro starší lidi, lidi se zrakovými potížemi, nebo děti, je to služba velice dobrá a náš dabing má takovou tradici, že nic vyloženě špatného jsem dlouho neviděl.
Je pravda, že na dabingu se stále víc šetří a dělá se čím dál rychleji a trochu se z toho vytratilo to umění, je to spíš řemeslo, ale myslím, že jsme té tradici věrní. Co nás čeká, to zatím nikdo neví. V jak blízké budoucnosti je možné, že umělá inteligence a řečová syntéza dabéry nahradí. Zatím jsme v situaci, kdy je to možné jen částečně, dejme tomu v dokumentárních filmech, s čímž se experimentuje. Ale v uměleckých filmech, kde je potřeba hra s emocí, tam to zatím možné není. Nehledě na to, že nikdo ve světě, ať už je to Čína, USA, Evropská unie, se nedohodli na tom, jak zpracovat v tomto případě autorská práva.
V souvislosti s dabingem jste mluvil o televizním vysílání. Co vy v soukromí, vyhlížíte v programu, co dávají v televizi od osmi večer, nebo sledujete filmy a seriály na streamovacích platformách?
Aj, aj, jak by řekli Slováci. Mám to tak půl na půl. Většinou se podívám na první díl nového seriálu nebo i nové reality show. A někdy se dokonce stane, že to dokoukám do konce. Buďto v tom pokračuju, nebo toho nechám a záleží také, jak mám čas. Moc mi vyhovuje pokrok v televizi, že už nemusím spoléhat na lineární vysílání a mohu si to pustit ze záznamu v podstatě kdykoliv.
Ohrožují streamovací platformy televize?
No, určitě je to zase záležitost nastupující generace. Třeba mému synovi je pětadvacet a na televizi se téměř nedívá. U streamovacích platforem ale nějaký čas stráví. Střet generací jsem poznal třeba před Vánoci. Dělali jsme AZ-kvíz na cestách na večírku pro youtubery a lidi, kteří se živí spolupracemi na sociálních sítích. Přišla tam za mnou jedna slečna, jestli bychom se mohli vyfotit. Poté to dala na svůj instagramový profil a hned mi psal syn „Ježišmarja, ty ji znáš?“ Říkám, že nevím, je to nějaká holka, byla tam o ní řeč a chtěla se vyfotit. „To je nejslavnější youtuberka u nás!“ hned odvětil syn. Tady se ty dva světy míjí.
Máte ještě nějaké historky ve spojitosti s AZ-kvízem?
Většinou to, co je nejvtipnější, tak se rozšíří po sítích a stane se z toho virál. Mám jeden tip, o kterém jsem dokonce řekl autorce, zveřejněný ještě nebyl, půjde to na konci března, tak ho nechci prozrazovat. Ale myslím, že autorka odpovědi bude stejně slavná jako Petr s opičkami na gumě nebo pěstební dělnice. To bude takové, já jí to říkal, prostě je to kouzlo nechtěného.
Daleko víc příležitostí přináší ten AZ-kvíz na cestách, protože jednak je to třeba na festivalech, a především tam nejsme omezení časem. Třeba na podzim loňského roku jsme měli speciální kolo v Brně v rámci festivalu Serial Killer. To kolo hrál Michal Suchánek s Dano Danglem. Jedno kolo, které v televizi trvá maximálně sedm minut třicet vteřin, oni hráli čtyřicet tři minut. A strašně jsme se u toho všichni nasmáli.
Když nepočítám AZ-kvíz s Michalem Suchánkem, jaké se ve vás v neobvyklých situacích mísí pocity? Neměl jste někdy potřebu se smát, případně říct nějakou vtipnou, až rýpavou připomínku?
Já se většinou snažím soustředit na to, abych dodržel pravidla, a aby všechno proběhlo, jak má. A abychom dodrželi časový limit, který je na to určený. Musím říct, že mi to kolikrát unikne. Zmíním svého syna, který mě upozornil na to, že po sítích se šíří nějaké škrrr. Já vůbec nevěděl, co to je. Musel jsem si to od něj nechat vysvětlit. Je to zase generační věc, zjistil jsem, že škrrr je nějaká věc, co hýbe mladou populací, a když mi tam soutěžící řekl škrrr a udělal u toho nějaký pohyb rukama, nepovažoval jsem to za nic zvláštního a vtipného. Někdy to tak zkrátka ani neberu.
Jak jste mluvil o tom, že nemám žádného kritika, tak na kritiku jsem narazil v médiích, nějaký pán z Reflexu byl na letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde jsme dělali AZ-kvíz pro filmové fandy a jemu se zdálo, že jsem byl neuctivý ke dvěma soutěžícím. Že jsem si z nich trochu utahoval. Zpětně si toho nejsem vědom. Možná, jestli jsem měl nějakou poznámku, tak se týkala toho, že se někdo přihlásil do speciálu filmového kvízu, ale o filmu nevěděl nic.
A musíte si často dávat pozor na jazyk?
Když AZ-kvíz začínal, tak jsme měli velmi přísnou dramaturgyni, která, když jsem se dopustil nějakého vtípku, mě upozorňovala, že jsme vzdělávací pořad. Takže možná ve mně vyvolala trochu takovou autokorekturu či autocenzuru. Ale cítil jsem, že je tam na něco místo. My jsme opravdu velmi nekompromisně držení tím, jak ten pořad může být dlouhý, a navíc, co se natočí, to se odvysílá. AZ-kvíz už pak nejde do střižny. Musíme dodržet pětadvacetiminutovou stopáž a chceme, aby maximální plochu z těch pětadvaceti minut zaujaly otázky a odpovědi, protože víme, že kvůli tomu se na to lidé koukají. Oni hrají s námi. Tím pádem se snažím neubírat prostor pro nějakou svou exhibici. Když mě něco napadne, ať je to hlavně stručné.
AZ-kvíz se natáčí v Brně, vy jste se narodil v Brně. Jaký tedy máte vztah k Praze?
Já Prahu miluji. Je to nádherné město. Říkal jsem už několikrát, že Praha je nádherné město k návštěvám, pro turistiku, objevování, ale žít bych tady nechtěl. Když jsem v Praze párkrát strávil delší dobu, tak kromě té nádherné architektury jsem také začínal vnímat ten shon či dopravní komplikace, které každé ráno a den vznikají. Když jsem v Praze učil, tak jsem nevěřícně zíral, že zábavou lidí z korporátu je bavit se o tom, kdo dosáhl jakého rekordu, za jak dlouho přijel do práce. Jestli jel třeba 29 minut… Nebo to stihl za 34 minut. Tohle mi nechybí.
A neplánujete odchod z města?
Já mám štěstí, že bydlím na jihovýchodním okraji Brna, jsme poslední městská část, navíc taková malá, která byla připojená k Brnu teprve v sedmdesátých letech v rámci zvětšování našeho města. Tady pořád vládne trochu venkovská atmosféra a dodnes tady narazíme na starousedlíky, kteří řeknou: „Jedu do Brna.“ Přitom padesát let už v Brně jsou. To mi naprosto vyhovuje.