Na Četnické humoresky se nedá zapomenout, říká herec Ivan Trojan

ROZHOVOR: „V listopadu máme premiéru filmu Neporazitelní, kde hraji trenéra parahokejistů. Velmi se těším. Zlomové pro mě byly Četnické humoresky. Často vzpomínám na pana Moskalyka i na všechny kluky a dámy, se kterými jsme točili,“ řekl serveru PrahaIN.cz herec Ivan Trojan.

Běží nová divadelní sezona, kde vás diváci mohou vidět, slyšet a potkat?

Z Dejvického divadla, ve kterém v současné době probíhá rekonstrukce, jsme se přestěhovali na Jižní Město na Háje do Galaxie, což bylo kdysi první multikino v Čechách. Nyní už nefunguje, a tak nám nabídli jeho prostory k užívání. Přizvali jsme tam ještě několik dalších divadelních uskupení, jako jsou Čtyři dny v pohybu, Divadlo Minor a DAMU. Tím jsme z Jižního Města udělali pražské kulturní centrum. Ve své produkci hraji monodrama Žáby od Petra Zelenky, které pro mě napsal, představení hraji v Praze, ve Studiu 2, a také po vlastech českých.

Hodně práce jste měl také na filmových placech. Zanedlouho také diváci uvidí film Neporazitelní.

Ano, práce před kamerou jsem měl a mám pořád hodně. Aktuálně natáčím třetí minisérii Docenta v režii Jiřího Stracha. Pro roli kriminalisty jsem si nechal opět narůst vousy. V listopadu máme premiéru filmu Neporazitelní, který režíroval Dan Pánek a námět napsal Jiří Šindler. Snímek vypráví příběh parahokejistů, kteří získali medaile na mistrovství světa. Je to příběh o trnité a velmi složité cestě k úspěchu, vítězství a o lidech kolem nich. Ve filmu hraji jejich trenéra. Jde o velmi zajímavý projekt. Před dvěma lety se zrodil námět a scénář, pak už to šlo velmi rychle. Točili jsme celý minulý rok a byla to mimořádně zajímavá práce. V kinech se film objeví 20. listopadu a přiznám se, že se na premiéru velmi těším.

Dejvické divadlo je velmi pracovité. Kolik nových představení uvidíme po novém roce?

Chystají se dvě premiéry. Inscenaci Facka režíruje Jiří Havelka, druhá hra Sluhové je v režii Wayne Jordana. V premiérách ale nehraji. Poprosil jsem divadlo, aby mi na tento rok dali volno, protože jsem si potřeboval trochu odpočinout. Moje poslední premiéra byly Krkavci režiséra Jana Friče. Premiéra představení byla na jaře ještě v Dejvickém divadle, nyní ji už hrajeme v Galaxii.

Mirek Krobot založil jednu z nejlepších divadelních scén v České republice. Do Dejvického divadla vzal celý svůj ročník. Vzpomínáte na začátky, kdy jste se dali dohromady a jak ta myšlenka Dejvického divadla vznikla?

Dejvické divadlo již fungovalo před námi. Byl tam se svým ročníkem Jan Borna z Alterny. Jeho soubor pak odešel do Divadla v Dlouhé. Tím se prostor uvolnil a Eva Měříčková, ředitelka Dejvického divadla, nabídla Mirkovi Krobotovi, zda by tam se svým ročníkem nechtěl hrát. Mirek, byl v té době v Národním divadle, si řekl, že jeho umělecká kariéra a tvorba ve velkých a klasických divadlech je už naplněná a že by chtěl vykročit jiným směrem, nabídku proto přijal, a tím vznikl druhý soubor v Dejvickém divadle. V tu samou dobu jsme se rozhodli s Lukášem Hlavicou, mým souputníkem, přítelem a spolužákem z DAMU, že odejdeme z Vinohradského divadla a že si založíme svůj soubor. Hledali jsme prostor a lidi, se kterými bychom to dělali. Dozvěděli jsme se, že Mirek dostal výše zmíněnou nabídku, oslovili jsme ho s dotazem, jestli by tam nemohly být soubory dva. On nám nabídl, že by chtěl soubor „postaršit“, aby tam nehráli jen studenti a zda bychom to nedělali dohromady. My jsme souhlasili. Tak vzniklo Dejvické divadlo.

Vstupenky do Dejvického divadla si dávají lidé jako dárky nebo jako pozornost. Dokonce jsem slyšel, že kdosi dostal celou sérii vstupenek jako svatební dar. To musí být pro umělce příjemný pocit.

Měli jsme kuriózní zážitek, když jsme hráli v Anglii. Z Česka za námi přijel mladý pár do Manchesteru, kde jsme vystupovali. Prý si řekli, že si udělají výlet a že tam ty lístky seženou snáz než k nám do Dejvického divadla. A tak z Prahy jeli do Manchesteru, kde strávili dva nebo tři dny, zároveň si k tomu dali i představení Dejvického divadla. Tuším, že hra, kterou jsme tam hráli, se jmenovala Dealer's Choice. Co k tomu říct. Je to krásné.

Vzpomínáte na dobu, kdy jste v Dejvicích začínali?

Je to cesta, kterou jsme ušli. Na začátku jsme se občas dívali skrz oponu do hlediště, jestli nás na jevišti nebude víc než v hledišti diváků. Všechno, co máme teď, jsme vlastníma rukama vybudovali. V té době jsem trochu točil v televizi, kolegové občas také, ale nebyli jsme moc známí prostřednictvím televize nebo filmu. Lidé k nám začali chodit kvůli divadlu, což je skvělé.

Vnímáte zájem publika jako ocenění vaší práce?

Samozřejmě. Je to ocenění cesty, kterou jsme se kdysi vydali. Velkou zásluhu na tom má především Mirek Krobot. Styl Dejvického divadla tvořil, piloval a budoval. Přišel také s tím, že jsme v malém prostoru, a tak jsme byli vedeni k určité civilnosti a niterní pravdivosti. A v té době se to začalo líbit mladým filmařům, jako byl David Ondříček, Petr Zelenka nebo Jan Hřebejk. Začali chodit na naše představení a postupně nás pak začali obsazovat ve svých filmech.

Není trochu svazující, když máte na jevišti bezprostřední kontakt s divákem?

Ono to více to vede k tomu, že si vůči divákům nemůžeme dovolit žádnou faleš, stupidní a přehnaný patos nebo sentiment. Musí to být skutečně pravdivé, protože diváci to okamžitě poznají. Na rozdíl od velkých divadel, kde je řemeslo velice důležité pro to, abyste byli vidět, slyšet a aby diváci chápali, o co tam jde až na druhý balkon. To je přece jen jiný způsob hraní. A samozřejmě, jak velké, tak malé divadlo má svoje výhody i nevýhody.

Jste už dlouho součástí české umělecké scény, máte za sebou množství rolí ve filmech, v seriálech i v divadle. Máte po odehraných letech pořád stejně rád svoji profesi, nebo si občas dáváte odstup?

Je to všechno dohromady. Samozřejmě, že motivovat herce v našem věku už není jednoduché, protože jsme už spoustu věcí udělali. Také proto, když jsem chtěl motivovat sám sebe, tak jsem se rozhodl, že divadlo jednoho herce je disciplína, kterou jsem nikdy nedělal. Říká se, že pro herce je to královská disciplína, proto jsem se rozhodl, že si ji zkusím. Mám svoji profesi pořád rád. Rád hraji a funguje nám společné sdílení s diváky. To je velmi silný a kladný náboj, proč děláme herectví. A že to je vyčerpávající a do jisté míry ubíjející, je přiměřeně věku, ve kterém jsem, tak to opravdu někdy je. Proto jsem divadlo poprosil, abych tuhle sezonu nezkoušel a abych si trošku odpočinul.

Diváci si oblíbili kultovní seriál Četnické humoresky. Hrajete v něm výraznou postavu a mnoho odborných hlasů říká, že jste tehdy odvedl vynikající práci. Vzpomínáte na okamžiky, kdy seriál vznikal?

Samozřejmě. Na pana režiséra Moskalyka i na všechny kluky a dámy, se kterými jsme tehdy točili. I na dobu, ve které četníci žili. To byli skuteční vlastenci a službě obětovali svůj život. Jejich práce byla velice namáhavá. V každém příběhu byl vážnější případ, ale i veselé příběhy. Bylo to skvěle vytvořené. Diváky zajímal detektivní příběh a zároveň i osudy četníků a jejich nejbližších. Ta vyváženost a tak poctivě udělaná dobovka z Četníků udělala seriál, na který se lidé pořád rádi dívají.

Jste velmi exponovaný herec. Přiblížíte nám váš klasický pracovní den?

To je různé. Když točím, tak natáčecí den má dvanáct hodin a věnuji se filmové práci. Večer jdu hrát do divadla. Četnické humoresky se točily v Brně. Uvádím je jako příklad toho, aby si lidé představili, že občas je naše řemeslo těžká práce. S Tomášem Töpferem jsme točili v Luhačovicích, což jsou čtyři hodiny od Prahy a bylo to v zimě. Ze sedmi natáčecích dnů jsme hráli pětkrát v Praze. Takže jsme skončili ve dvě hodiny, jeli jsme do Prahy, večer jsme odehráli představení a dvě, tři hodiny jsme se vyspali. Pak jsme znovu točili a znovu jsme jeli do Prahy. Dalo nám to tehdy hodně zabrat. Když mám práce hodně, je to občas tvrdá práce. Ale pozor, nestěžuji si, pouze konstatuji. Na naší profesi je úžasné to, že vlastně nikdy nevíte, jak dopadne to, na čem zrovna děláte. Je to krásná, tvůrčí práce.

Vaše životní role?

Štěstí bylo, že vznikly Četnické humoresky a zároveň Samotáři. Začal jsem točit až v 35 letech a najednou jsem pak dostával nabídky z filmu i televizí. Byla to jedna se zlomových věcí. Zlomový byl také můj odchod z Vinohradského do Dejvického divadla. Tam na nás začali chodit režiséři, začali nás obsazovat, vznikla přátelství a z toho vzešly další role.

Přátelé o vás říkají, že jste velmi přemýšlivý člověk, občas trochu uzavřený do sebe, ale že se i rád bavíte. Co vám dělá radost v normálním životě?

Děti. Nejstarší František je redaktorem v Respektu, což bych řekl, že je nejvyšší novinářská liga. Pepa je herec. Mladší syn studuje gymnázium a další je na základní škole. Cítím z nich nelhostejnost a zájem o to, co se kolem nich děje. A že se jim v profesi daří a že jdou kupředu. To mi dělá velkou radost. Radost mi dělá také můj sportovní život. Máme basketbalovou partu, se kterou se pořád ještě scházíme, a tak mám dost kontaktů i mimo uměleckou sféru. Začal jsem cvičit tchaj-ťi, které jsem využil ve filmu Neporazitelní, kde hraji trenéra.

Těšíte se na vnoučata?

Tím, že mám čtyři kluky a že od nějakých šestadvaceti let děti vychovávám, tak mám zatím pořád co dělat se svými dětmi (smích).