foto: Archív Kateřiny Macháčkové, se svolením/Petr Svojtka a Kateřina Macháčková
ROZHOVOR: Od roku 1972 patří k nejvýraznějším českým umělcům. Žije naplno, hraje, učí budoucí herce a miluje svoji rodinu. „Při vší práci, kterou dělám, jsou pro mě největším štěstím moje děti a vnoučata. To je krása podobná kvetoucí přírodě,“ řekla serveru PrahaIN.cz herečka Kateřina Macháčková.
Hrajete v několika hrách, učíte na konzervatoři, jezdíte za publikem. Jaký byl pro vás letošní rok?
Nemohu si stěžovat. Přestože mi letos bylo 76, tak mám pořád hodně zajímavé a krásné práce. Netočím, ale raději hraji v divadle, vlastně bych ani na natáčení neměla čas. Už pět let hrajeme monodrama Jeden německý život a začátkem prosince jsme měli v Divadle v Řeznické premiéru hry Monstrum s režisérem Lukášem Pečenkou. Ta práce mě opravdu nadchla. Ve vršovickém divadle MANA hraji v představení Lajf, jehož autorem je Marek Epstein a režíroval jej Peter Gábor. A v Agentuře Michaly Dolinové hraji ve hře Nejstarší řemeslo. K tomu všemu učím dvakrát týdně na Pražské konzervatoři. Je to náročné a únavné, ale baví mě to, protože mám v hlavě spoustu věcí, které chci mým studentům předat. Navíc jsem praktikující herečka, takže nevzpomínám pouze na dávné časy (smích).
Jaká je dnešní mladá herecká generace?
Naše doba byla úplně jiná. Maturovala jsem na jaře v roce 1968, byla to doba, kdy v kultuře ve světě i u nás vznikaly skvělé a kreativní věci. Pak to bylo postupně omezováno, víme, jakým způsobem. Nejkvalitnější režiséři a tvůrci nesměli nic dělat a vlastně to, co měli předat další generaci, se nestalo. Ve vývoji nastal skok a myslím si, že je to znát. Studenti mi ale dělají radost už mnoho ročníků. A dokonce se mnou i někteří hrají. Například Janek, syn Vladimíra Dlouhého, hraje mého vnuka ve hře Monstrum. Potěšili mě studenti, které jsem učila za covidu. Sami si nazkoušeli muzikál Probuzení jara. Je na nich znát, že nemohli pracovat, ale mají v sobě obrovskou duševní a morální sílu. A z toho mám velkou radost.
Psali jsme
ROZHOVOR: „Na mém absolventském představení byl Josef Abrhám a všichni z Činoherního klubu. Táta mi pak řekl: Vlastě Chramostové ses líbila. To…
Nedávno jste měla premiéru, jaké máte nové pracovní plány?
Snažím se omezovat představení, se kterými jezdím na zájezdy. Už se moc necítím na to třeba vyrazit na otočku do Ostravy. Moje děti mi už brání, přestože někteří lékaři říkají, ať hraji, že je to dobře, možná to říkají proto, že je neinformuji o všem, co dělám. Pro herce je ale hraní život. Něco nového se po novém roce rýsuje, ale všechno je zatím na začátku.
Mluvíte o budoucí nové hře?
Ano. Ale chtěla bych, aby to představení bylo alternované. Zatím ale o podrobnostech nesmím mluvit. Doteď o tom neví ani moje děti. To jsou největší ochránci mého zdraví (smích).
Držíte na svátky rodinné tradice a připravujete vlastní speciality?
Scházíme se vždy celá rodina u syna. Jsme zvyklí na klasiku – kapra, řízky, bramborový salát. Každý něco připraví, já jsem třeba specialista na bramborový salát. Moje maminka vždy pekla dvacet druhů cukroví. Problém je ale v tom, že na podzim bývají premiéry a k tomu jsem byla nemocná. Na cukroví letos už nemám síly. Mám báječné recepty, ale formičky někde rezivějí.
Máte na salát vlastní recept?
Salát připravuji každý rok podle receptu po mojí mamince. Je ale upravený podle našich představ. Postupně jsem si ho různě obohacovala. Je bramborový, ale přidávám do něj i uzené. Vždy podle toho, jakou mám ten den chuť.
Nadělujete si knihy pod stromeček?
Pro každého člena rodiny mám jako dárek knížku. Dnes děti bohužel moc nečtou, u nás to naštěstí neplatí. Dříve byly pro nás knihy doslova poklady a ve čtvrtek jsem stávala u knihkupectví fronty. Všichni máme bohatě vybavené knihovny, takže i naše dorůstající děti mají z čeho čerpat.
Těšíte se v období svátků na návštěvy, nebo preferujete klid v rodinném kruhu?
Vždycky jsme se postupně scházeli, ale teď jsem o svátcích víceméně doma sama. Na Štědrý den máme společnou večeři, pak budeme mít ještě jednu oslavu, ale na silvestra rodiny dětí jedou na hory a já budu mít nějaké svoje akce. 27. prosince budu hrát v inscenaci Nejstarší řemeslo, pak během svátků v divadle nehrajeme. Hraji v samých morbidních titulech, kdy se třeba skupina lidí domluví a jede autem spáchat sebevraždu. Nebo hru Monstrum, což je příběh o nezvladatelném chlapci. Na takovou hru bych na Štěpána také nešla (smích).
Jaký byl vztah vašeho tatínka k vánočním svátkům?
Nejživější vzpomínky na Vánoce mám spojené s tatínkem (Miroslav Macháček, pozn. red.). Když mi bylo asi pět let, tak si vzpomínám, že sám vždy zdobil stromek. V Budějovicích byla na návštěvě babička a táta byl zamčený v pokoji, kde všechno připravoval na večer. Já jsem tam tajně nakukovala a babička mi za zády řekla: „Káťo, přijde Ježíšek.“ A v tom okamžiku se táta do babičky pustil s tím, že všichni už dávno víme, že „ježíšci“ nejsou. Táta miloval překvapení. V posledních letech svého života jezdil na svátky a na silvestra na chalupu do Chodské Lhoty. Vím, že si s sebou bral kinder vajíčko, které jsme mu dávali. A to si pak slavnostně večer rozbalil a uvnitř bylo překvapení. Jako vzpomínku na dědu od té doby dávám jako jeden z dárků vajíčka s překvapením na Vánoce i svým dětem.
Vaše přání na příští rok?
Aby se společnost uklidnila a utlumila se nenávist, řevnivost a zloba mezi lidmi. Zní to třeba banálně, ale přeji si, aby byl mír, pohoda, aby se lidé nějakým způsobem vzpamatovali. Nežijeme v bojové hře, nežijeme virtuální životy. Žijeme teď a tady. Pro mě jsou největším štěstím při vší práci, kterou dělám, moje děti a vnoučata. To je krása podobná kvetoucí přírodě. Prostě se ráda vracím k prazákladům života. Lidi dnes bohužel víc zajímá mamon a společnost ovládly povrchní věci. Měli by se občas zastavit, sednout a třeba si přečíst krásnou knížku.