„Na nedávnou jízdu vlakem nezapomenu.“ Miroslav Krobot vypráví

ROZHOVOR: Na divadelní a filmové scéně působí padesát let a patří mezi nejzajímavější české herce. Vytvořil také jedno z nejoblíbenějších divadel v Česku. „Divadlo je pro mě přirozený způsob určité existence i způsob života,” řekl serveru PrahaIN.cz Mirek Krobot, herec, dramatik a dlouholetý bývalý umělecký šéf Dejvického divadla.

V září vládne ve všech divadlech pracovní neklid. Kde vás mohou diváci aktuálně vidět?

V Dejvickém divadle jsem tak trošku skončil, protože moje herecké inscenace jsou už prakticky pryč. Dojely všechny starší a poslední byla hra Racek, kterou jsme hráli deset let a představení mělo na dvě stě repríz. Racek končil jako stream a promítal se v kinech. Hraji v naší divadelní kavárně v rodinné inscenaci s názvem Kuš, svině. To je zajímavé představení, které je sestaveno z dopisů rodičů mé manželky. Ona pochází ze Šumavy ze staré cirkusácké rodiny a je to vlastně vyprávění o jejích rodičích. V inscenaci hraje moje manželka Hana, dcera Lenka, syn Jan a vnukové Šimon a Eliáš.

Diváci mě také mohou vidět ve Studiu 2, kde společně s Marikou Šoposkou hrajeme inscenaci Štíři z února. S Klárou Melíškovou aktuálně připravujeme v našem Dejvickém divadle hru, která se bude jmenovat Vrahova hygiena, premiéru bude mít 24. října. Je to napínavý, téměř detektivní příběh spisovatele, nositele Nobelovy ceny, za kterým přijde novinářka, která zjistí, že v jednom jeho nedokončeném románu došlo k vraždě a chce zjistit jak to bylo doopravdy. S Lubošem Smékalem píšeme hru pro olomoucké divadlo, kde ji budu z jara i zkoušet jako režisér. Zároveň budeme v Olomouci spolupracovat a zkoušet novou inscenaci s ochotnickým divadelním souborem Spolek 23.

Proč jste vaše aktivity zaměřili na Olomouc?

Pocházím z blízkého okolí a Luboš Smékal také. A ochotnický spolek, který jsme tam založili, působí dál.

Návrat domů?

Ano. Vracím se domů.

Nechystáte se ale odejít z Prahy?

Pokusím se (smích). Ne. Mně se líbí, že můžu pracovat v Olomouci i v Praze.

Patříte k velmi obsazovaným filmovým hercům. Budete v dohledné době točit nový seriál, film?

Nebudu, teď ne. Naordinoval jsem si pauzu na zkoušení inscenace Vrahova hygiena. Nabídky dostávám, ale chci se teď věnovat divadlu.

Znamená to, že z filmové branže chcete úplně vycouvat?

To neříkám nijak kategoricky. Pouze v tuto chvíli je pro mě divadlo zajímavější. Pro mě je divadlo přitažlivější než film. Proti filmu dává mnohem víc tvůrčích možností, i když je třeba proti filmu méně atraktivní. Ale pro mě přirozenější pohybovat se v divadle. Skoro způsob existence a způsob života. Já jsem nikdy nedělal nic jiného. Tím, že to prostředí znám, tak se v něm cítím bezpečně a příjemně. Samozřejmě, všechno má svoje výhody a nevýhody. V tomto zaměstnání je nevýhodou nejistota, zda nějaká práce bude, nebo nebude, to je jedna věc. Ale na druhou stranu má spoustu výhod. Například v tom, že to není opakování, že to není stereotyp. Jde o práci zajímavou a pestrou.

Vraťme se na okamžik k filmu. Podle jakých měřítek si vybíráte filmové role?

Dokážu se rozhodnout, zda roli přijmout, nebo ne. Každou nabídku pečlivě zvážím, zda mi přinese něco nového a zajímavého. Především mě vždy zajímá samotná postava, kterou bych měl hrát. Podle scénáře se totiž nedá film hodnotit. To není záruka úspěchu.

Které filmy nebo seriály, ve kterých jste hrál, pokládáte za stěžejní?

Mám velmi rád animovaný film Alois Nebel, který režíroval Tomáš Luňák. Ten je mi hodně blízký, ale vlastně mám rád i postavu Pepíka Hnátka z Okresního přeboru. (Miroslav Krobot ve filmu Alois Nebel hrál hlavní roli. Film měl v roce 2011 světovou premiéru na festivalu v Benátkách. Snímek získal Evropskou filmovou cenu v kategorii animovaných filmů, pozn. red.)

Několikrát jste hrál kriminalistu. Jaký je váš vztah k detektivnímu žánru?

Řekl bych, že role detektiva obvykle bývá méně náročná než role jiné. Je to dáno tím, že v roli vyšetřovatele nebo kriminalisty kladete sedmdesát procent otázek. Teprve to, co zůstane, je o vztazích nebo charakteru té postavy.

Každý herec má svůj způsob, kterým se připravuje na novou roli. Prozradíte nám váš postup?

Na každou roli potřebuji čas. Potřebuji se dopředu naučit text, pokud možno s velkým předstihem. Teprve potom začnu přemýšlet například o rysech té postavy, o jejím rytmu nebo o jejím vnějším projevu. Já se nejlépe nové role učím ve vaně. To je moje oblíbené místo na přípravu. Učím se jenom text a představuji si jednotlivé momenty a přeříkávám si jej. Zkoušky trvají obvykle šest až osm týdnů. V divadle, jako je třeba právě Dejvické, je pak příprava delší.

Dejvické divadlo, jehož jste členem a ve kterém jste mnoho let byl uměleckým šéfem, patří k nejpopulárnějším scénám v České republice. V čem spočívá kouzlo tohoto úspěchu?

Myslím, že je to v hercích. Je to v určité herecké poetice a také v tom, že naše divadlo je malé. Herci tady mají velmi blízko k divákům. Tady opravdu vidíte každé mrknutí oka, návštěva Dejvického divadle je vlastně svým způsobem takový trošku intimní večírek. Lidi tu mají k sobě svým způsobem blízko. Kontakt mezi herci a diváky je velmi úzký.

Vzpomínáte na vaše divadelní začátky, jak jste se dostal k divadlu?

To bylo ještě v době, kdy jsem chodil na gymnázium. S kamarády jsme tam měli takový spíš „sranda“ divadelní spolek. Dělali jsme si tam legraci z různých věcí, občas jsme něco psali a také jsme měli bigbeat, jako každý v té době. Ve třetím ročníku gymnázia jsem nevěděl, kam jít po škole. Rodiče chtěli, abych studoval klasiku, tedy medicínu, práva. Já jsem se v lednu, kdy byly přijímačky na JAMU v Brně, rozhodl, že to zkusím. Přijímací zkoušky na jiné školy byly až v březnu nebo v dubnu. Říkal jsem si, že nic neztratím, přihlásil jsem se na zkoušky a oni mě na JAMU přijali, v herecké branži jsem proto už strašně dlouho. Začínal jsem kdysi v Chebu v roce 1975, to je už padesát let. Stejně dlouhé je i moje manželství.

Jste výborný herec, navíc jste velmi výrazný typ. Lidé si vás hodně pamatují nejen z divadla, ale i z filmů. Kdekoli se objevíte, tak vaše přítomnost vzbudí pozornost. Už jste si zvykl na tuto skutečnost?

Ano. Zvykl jsem si na to, ale pořád mi to není příjemné. Přiznám se, že tuto pozornost nemám moc rád. Ale je to prostě profesionální záležitost a musím se s tím nějak vyrovnat.

Musel jste někdy kvůli popularitě utíkat, nebo se dokonce schovávat?

To už jsem také zažil. Mám jednu takovou dobrou historku. Někdy v zimě jsem jel z Bratislavy do Prahy. Přišel jsem do úplně prázdného vagónu, což jsem velmi ocenil, a těšil jsem se, že budu mít absolutní klid. Přijeli jsme ale do Brna a celý vagón naplnili fanoušci hokejové Komety Brno, kteří jeli na utkání do Prahy. Bylo to těsně po vysílání filmu Poslední zápas Pepíka Hnátka, takže můj obličej byl všemožně profláknutý. Zalomil jsem rukama, fanoušci, a ještě sport, šup a schoval jsem se pod kabát. Chvilku mi to vycházelo, ale najednou slyším: „Ty vole, není to Pepa Hnátek?” A už to jelo. A teď vydržet dvě stě kilometrů z Brna až do Prahy s opilými fanoušky Komety (smích). To člověk musí prostě absolvovat.

Jak se k vám chovali?

Ale dobře, jenom nemáte náladu pít dvě stě kilometrů slivovici. A pak ještě následovalo focení na Hlavním nádraží v Praze.

Zmínil jste se o psaní. Připravujete další knihu?

Chtěl bych, ale o tom se ještě nedá mluvit. Jsem velký fanoušek fantasy. Mám rád tento žánr a chtěl bych zkusit něco v tomto duchu. Víc ale o tom zatím říct nemůžu.

A co nyní čtete ?

Čtu právě knihu z oblasti fantasy. A samozřejmě profesní literaturu, texty her a tak podobně, kromě toho se pořád zajímám o divadelní literaturu, ale u fantasy odpočívám.

Hovořil jste o ochotnících z Olomouce. Jste profesionál, co vám dává spolupráce s ochotníky?

Je to výborné, a proto se k tomu vracím. Pro mě to je taková hodně čistá forma divadla. Ta původní. Nejste za nic placený, nic nedostáváte a všechno si musíte udělat a připravit sám. To mi přijde fér. A také to, že to ti lidé dělají opravdu s láskou a sami pro sebe.

Pokud někdo shazuje ochotnické divadlo, dělá chybu.

Samozřejmě. S tím naprosto nesouhlasím.

Máte čas na odpočinek, kde trávíte volné dny?

Pětačtyřicet let na chalupě v Jeseníkách. Taková česká klasika. K místu mám velmi silný vztah a moje rodina, včetně dětí, také. Ale je to opravdu tím, že si tam člověk udělá všechno sám. Kvůli chalupě jsem se naučil všechny možné profese. Samozřejmě ne úplně dokonale, ale mám pocit, že na rozdíl od divadla, které skončí, člověk odejde a nic po něm nezůstane, tak najednou na té chalupě máte pořád na očích to, co uděláte.

Pobýváte na chalupě i v zimě?

Máme pravidelný rodinný rituál a trávíme zde celé Vánoce. Uděláme si volno a sejdeme se tam u stolu jako celá rodina. U stolu se nás vždy schází okolo deseti. I když je září, tak se už teď těším, až se tam všichni sejdeme i štědrovečerního stolu.