foto: Ilona Sochorová, se svolením/Adam Plachetka
ROZHOVOR: „Každá hudba má právo na existenci a najde si svoje publikum,“ říká v rozhovoru pro server PrahaIN.cz náš nejznámější operní zpěvák Adam Plachetka. Hovoří mimo jiné o četných cestách do zahraničí kvůli práci, hudbě, ale také o proměně hlavního města.
Milánská La Scala, Vídeňská státní opera, vystupoval jste ale také v New Yorku, to je hodně cestování, jak vlastně vypadá takový běžný den v cizí zemi?
Čím je člověk mladší, tím cestuje radši. Teď už bych raději byl víc doma, mám tady závazky a mám se za kým vracet. Když člověk vyjížděl za svobodna, tak si spíš užíval, že je v jiném prostředí a může poznávat nová místa. Teď už to má i svojí negativní stránku.
Běžný den? To se těžko řekne. Program se vždy odvíjí od toho, v jaké konstelaci tam člověk letí. Většinou cestuji tak, abych dorazil co nejakurátněji na začátek zkoušky. Málokdy se stane, že bych přiletěl a neměl dva dny co dělat. Když je to v rámci Evropy a zkouší se odpoledne, tak často přiletím a jdu rovnou do práce. Když se zkouší ráno, tak zase co nejpozději večer den před.
Takže takový hotelový život?
Záleží na tom, co člověk zrovna dělá. Když jedu někam na operu, trávím tam většinou čas v řádu týdnů až měsíců, pak mezi představeními mám čas na sebe, mohu se procházet a objevovat město, ve kterém se nacházím. Na koncerty ale jedete na tři dny až týden, záleží, kolik jich je, tam je to spíš o tom sedět na hotelu, stihnout si rychle něco proběhnout a věnovat se práci, zvládnout ji tak, jak se má.
Adam Plachetka jako Leporello v opeře Don Giovanni v Metropolitní opeře v New Yorku. Zdroj: Archiv A. Plachetky, se svolením
Jaké místo, kam jste se dostal kvůli práci, vypíchnete?
Moc rád mám Vídeň a New York, tam se vracím nejčastěji, tam už se vracím napůl jako domů a vím, kam zajít, to nevím, jestli do toho ještě mohu počítat. Co mě ale nadchlo a dostal jsem se tam kvůli práci, je Omán. Byl jsem tam asi před deseti lety na týden s Vídní. Země mě hrozně překvapila, když nás vzali za hranice města na výlet, tak to opravdu předčilo má očekávání.
Říkáte, že ve Vídni jste jako doma. Porovnejte tedy, co čtenáři nevidí, a to zákulisí vídeňské opery a Národního divadla v Praze.
Je to komplikované, Národní divadlo obsluhuje víc složek, Vídeň nemá činohru, jedny dílny obsluhují Státní operu, Národní divadlo i Stavovské divadlo a z části Novou scénu, tak je tady pozornost mnohem roztříštěnější, a tak se mnohem častěji stane, že zůstanete trčet ve frontě za někým, když něco potřebujete, hasí se hodně požárů najednou. Ve Vídni to funguje trochu jinak, když přijedete, tak víte, že co se týká produkce, máte víceméně všechno hotové. Tady je to často dobrodružnější, ale je to dáno kontextem a tím, že plánování bohužel probíhá v mnoha kancelářích, ne v jedné. Lidem se to pak dává obtížněji dohromady.
Dočetl jsem se, že ve Vídni jste vystupoval tři týdny v kuse.
Člověk najde svoje limity. Ještě řeknu, že to nebylo vystupování vyloženě tři týdny v kuse, tři týdny v kuse jsem ovšem neměl den volna. Buď jsem měl představení nebo zkoušky. Představení tři týdny v kuse, to by asi nešlo, ale když po tuto dobu musíte být každý den v divadle, často dvoufázově a do toho podávat výkony večer, dokáže i to být vyčerpávající. Myslím, že dlouhodobě určitě není dobré takhle fungovat, ač někdy je to potřeba. Zároveň jsem Vídni vděčný, že jsem si na začátku mohl sáhnout na dno, když jsem na tento způsob práce nebyl zvyklý a naučil jsem se pracovat hospodárněji s energií a hlasem.
Vídeňská státní opera. Zdroj: PrahaIN.cz
Vysvětlete laikům, jak vlastně vypadá taková únava po třítýdenním vystupování a zkoušení. Kdyby takhle bez odpočinku trénoval fotbalista, bolí ho nohy, jak to vypadá u vás?
Je to přesně tak. Cítíte, že se hlasu už nechce. A kdybyste měl vyběhnout za balonem, co je trochu dál, tak tělo vám už bude odmítat a bude si vyklusávat. Ale je tam i mentální únava. Na zkoušce vám trvá déle opravit nějakou chybu, protože mozek v tu chvíli nefunguje tak rychle, jako normálně. Sám z toho pak můžete mít frustraci, že chcete něco zlepšit a trvá vám to dlouho. Myslím, že je to jako se vším ostatním. Když bude mít doktor příliš dlouhou službu, tak ví, že nesmí nic přehlédnout, ale zároveň se na to musí soustředit dvakrát tolik než za běžných okolností. Kopáč ve výkopu si zase bude muset dát pauzu a bude vědět, že to nejde donekonečna.
Pojďme do Prahy, odkud pocházíte. Kde můžete říct, že hrajete doma?
Doma, jako instituce, jsem asi v Národním divadle, kde toho mám za sebou nejvíc.
Národní divadlo tedy považujete za svůj domov?
Zároveň bych se na to nechtěl úplně omezovat, protože máme dlouhou historii s Českou filharmonií, Rudolfinem, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, se kterým máme natočených několik cédéček a často se k nim vracím, byl jsem tam i rezidenční umělec, institucí je víc a jsem rád, že Praha má tak bohatý kulturní život a může si dovolit nabídnou čtyři plnohodnotné orchestry. To si myslím, že je na město našeho rozměru rozhodně nadstandardní. Je to úžasné a je skvělé, že člověk může mít hned několik domovů a spoustu přátel a kamarádů na různých adresách.
A v životě jste doma kde?
Vyrůstal jsem na Vinohradech. Z těch dětských adolescentních let tedy okolí Jiřáku a v centru pak okolo konzervatoře. Od nějakých patnácti let migruju po všech koutech Prahy 5, teď jsem spíš dále na jih.
Adam Plachetka. Zdroj: Veronika Havlová, se svolením
Jak se podle vás změnila Praha? Zase se zeptám nejdřív na práci, pak na život.
Z hlediska kultury (přemýšlí), těžko říct. Mám pocit, že jsem nastupoval v kvalitní době, dělalo se dobré umění na mnoha místech, ale samozřejmě se trochu mění pořadí a vedení institucí, některé se chytne lépe, některé hůře. Nemáme se ale za co stydět. Dá se tady jít na pěkný koncert i na pěkné představení. Vždy je to kus od kusu, nikdy nebude sto procent výkonů na špičkové úrovni. Ale co do pozic šéfdirigentů a hudebních ředitelů máme silné obsazení na naprosté většině front. Mám radost, že se tak daří.
Co se strašlivě změnilo v Praze, teď už to vnímám zpovzdálí, je okolí právě Jiřího z Poděbrad. Za mého mládi to byla taková, řekl bych, konzervativní čtvrť, kde se toho příliš nedělo. Teď tady máte spoustu malých obchůdků, farmářské trhy, kavárničky, dá se tam zajít ledaskam posedět, Vinohrady opravdu žijí. Mám pocit, že je to jeden z mnoha případů. Zmíním ještě Karlín, ten se po záplavách totálně změnil, využil následnou rekonstrukci k převratné změně. Asi se dá říct, že z podprůměrné čtvrti se dostal na velkou špičku zájmu. Náplavky, Holešovice, těch míst je spousta. Člověk toho příliš nečekal a teď nachází takovou spontánní pouliční kulturu, festivaly, které často ani nevybírají vstupné, jdete okolo a můžete si poslechnout hudbu a všechno možné. Tohle se daří moc pěkně.
U Plachetků doma frčí Ivan Mládek
Zmiňujete festivaly, co tedy v soukromí posloucháte za hudbu?
U mě to jde strašně ve vlnách. Vždy si na něco vzpomenu, najdu si to a pak to vyloženě poslouchám do chvíle, než mi to leze ušima. Úplně přesně vám neupřesním žánr, protože se pohybuji napříč téměř vším. Často to jsou pozůstatky z let na základce, kapely z devadesátek, často ještě starší. Teď zrovna jedeme ve velkém v Ivanovi Mládkovi, protože děcka si něco poslechnou, pak to vyžadují. Takhle jsme si už prošli Pokáčem a vším možným. Je toho opravdu hodně. Často ale poslouchám také něco, co potřebuji do práce. Víceméně hudbu si cíleně pouštím pouze v autě, a to ještě tak půl na půl s rádiem, že na sebe nechám chrlit něco, co tam zrovna hraje.
Na to jsem se právě chtěl zeptat, co v autě, nevadí vám popové hity, co jsou v trendech a hrají je mainstreamová rádia?
Ne, vůbec. Já bych řekl, že máloco mi vyloženě vadí, něco, co by mě iritovalo snad není. Řekl bych, že téměř každá hudba, ač zároveň vznikají dílka, co bych za hudbu nepovažoval, má právo na existenci a najde si svoje publikum. Akorát nedávno mi jeden kolega říkal: „My potřebujeme, aby nás někdo neměl rád, protože kdyby všichni měli rádi všechno, tak nikdo nechodí nikam“, takže si myslím, že široká nabídka je důležitá a vnímám to tak i s klasikou, snažím se ji dělat přístupnou a pro lidi, kteří by se k ní jinak nedostali a nenapadlo by je si ji poslechnout. Zároveň si myslím, že se nemusí líbit každému a každý si musí najít svůj žánr a není potřeba se do něčeho nutit jen proto, abych měl status, že chodím na operu. Když k ní budete přistupovat bez předsudků, tak máte šanci, že se vám něco zalíbí a najdete si správné představení pro svoji náladu a svůj vkus, nelze se do toho ale nutit, to budou dlouhé tři hodiny a případný odpor si budete prohlubovat.
Adam Plachetka ale sleduje také sport, o některých historkách se dozvíte v druhé části rozhovoru.