Napadlo by mě, že já, Táňa Medvecká, která jezdí z divadla trolejbusem, pojedu na festival do Benátek?

16. 06. 202409:44
Napadlo by mě, že já, Táňa Medvecká, která jezdí z divadla trolejbusem, pojedu na festival do Benátek?
foto: Martin Špelda, Národní divadlo/Taťjana Medvecká ve hře Národního divadla Audience u královny hraje Margareth Thatcherovou

Je jednou z velkých dam českého divadla. Zastává názor, že by za ni měly mluvit její role a výkony, a proto bere poskytování rozhovorů téměř jako nezbytné zlo. Přiznává, že ji nudí stále se opakující otázky. Když už ji člověk nakonec k rozhovoru přemluví, tak cítí, že nerada mluví o sobě, ale když se objeví téma, které ji zajímá a které ji trápí, všechno je rázem jinak. Taťjana Medvecká je excelentní českou herečkou, s kterou je radost pár minut pobýt a její přítomnosti si užít.

Paní Medvecká, nevím, zda si na to pamatujete, ale naposledy jsme se osobně setkali před mnoha lety. Ve Stavovském divadle jsme seděli na schodech a natáčeli spolu pro Český rozhlas rozhovor. Pro mě to bylo před patnácti lety a dvaceti pěti kily. Vy v přízni hvězd se neměníte a zůstáváte stejně úspěšná. Jakých bylo těch posledních patnáct let?

(směje se) Děkuji za poklonu. (zvážní) Odešla maminka i tchýně, obě ve stejném roce, před deseti lety. A taky jsem se mezitím stala třikrát babičkou. Žiju a pořád hraju. Takže asi tak.

U vás se, víc než u jakékoliv jiné české herečky, projevuje zajímavý herecký paradox. Kdybychom oslovili vzorek české populace a zeptali se na jejich nejoblíbenější herečku, tak se vsadím, že v 99 procentech případů vaše jméno nezazní…

(skáče do řeči jako by udivená a pobavená tou představou) To vůbec, rozhodně nemám šanci…

…ale dám ruku do ohně, že kdybychom se stejného vzorku populace zeptali na deset nejlepších hereček, tak se v 99 procentech případů vašeho jména dočkáme.

Já jsem tak trochu fatalista, takže to beru tak, že se věci dějí tak, jak se dít mají. Jsem vděčná za to, že můžu celý život dělat to, co mám ráda a co mě baví.

Portrét Taťjany Medvecké. Foto: Richard Kocourek

A nemrzí vás trochu, že jste nikdy na ten pomyslný vrchol popularity nevystoupala?

Celý život jsem hrála divadlo, a to vlastně miluju ze všeho nejvíc. Těch filmových příležitostí ze začátku nebylo tolik, ale vybírala si mě často televize a starší generace si možná ještě pamatuje na ty různé princezny, kde vždycky já jsem byla ta zlá nebo zlobivá. Ono je to taky o štěstí, jakou člověk dostane příležitost a šanci. Jsem stejný ročník jako Dáša Veškrnová a Libuška Šafranková, tak je celkem pochopitelné, kdo se víc ze začátku prosadil. A právě třeba na Libušku Šafránkovou jsem nedávno vzpomínala, to je, myslím, zcela mimořádná situace a podaří se málokomu, být po zásluze milovaná všemi věkovými kategoriemi napříč celou společností. Libuška byla výjimečná.

Existují ale případy, že když člověk opravdu vystoupá na samotný vrchol, tak má někdy dost práce s tím, aby zůstal nohama na zemi.

Tak to jsem nikdy řešit nemusela. Hvězdné manýry mě minuly a měla jsem i to štěstí, že jsem mohla spolupracovat s mnoha lidmi, kteří i když se na ten vrchol dostali, tak zůstali těmi, v uvozovkách, normálními.

Naprosto unikátní jste v tom, že za celou svou dlouhou kariéru jste se upsala jedinému stálému angažmá v Národním divadle. Samozřejmě občas vás můžeme vidět na hostování na nějaké jiné scéně. Nemrzí vás to, že jste nezažila rukopis jiného divadla, jiných tvůrců?

To mně umožňují právě ta hostování. Tím jsem si spoustu věcí mohla vyzkoušet. Navíc i Národní divadlo se za ta léta mění. Nyní je daleko víc otevřené mladým tvůrcům, kteří přinášejí nové pohledy a postupy, takže ta změna je velká i na scéně Národního divadla. Svým založením jsem asi trochu víc konzervativní, takže mi vyhovuje být součástí určitého týmu. Když jsem byla mladá, byla jsem tu s mnoha inspirativními a úžasnými lidmi a teď, když jsem stará, mám zase kolem sebe spoustu originálních a skvělých mladých kolegů a herců. Takže dobrý, nestěžuju si!

S Ivou Janžurovou se setkává na jevišti Národního divadla i ve hře Kytice. Foto: Petr Hejný pro činohru Národního divadla

Ještě pořád se tak špatně platí na divadle? Ptám se proto, protože před těmi patnácti lety jsme této otázce věnovali docela velkou část rozhovoru.

Obávám se, že se za tu dobu zas tolik nezměnilo. Humanitní obory jsou silně podfinancované obecně. Nemám moc přehled o tom, jak se platí na jiných scénách a v jiných divadlech, ale určitě to není žádná sláva. A myslím si, že pro mladého herce v oblastním divadle, vzdáleném od možností přivýdělku ve formě filmování, dabingu a tak podobně, který chce založit rodinu a splácet hypotéku, je možnost vyžít pouze z divadelního platu prakticky nereálná.

Vraťme se zpět k vaší filmové kariéře. Zpočátku vám film nebyl příliš nakloněn, ale tak někdy kolem roku 2000 se to zlomilo a nyní patříte k poměrně obsazovaným herečkám. Dá se odtušit, proč začali mít filmaři o vás zájem?

Jak už jsem říkala, věci se dějí tak, jak se dějí, a tak to i beru. Asi tím zvratem byla nabídka na film Dům, kterou jsem dostala od slovenské režisérky Zuzany Liové. Byl to velmi dobrý scénář a křehká a jemná mladá režisérka nás velice citlivě vedla. Vlivem těchto šťastných událostí jsem jaksi vyplavala na povrch a začali si mě všímat i jiní. Moc ráda vzpomínám na spolupráci s režisérem Zdeňkem Tycem na filmu Jako nikdy nebo s Beátou Parkanovou na filmech Chvilky a Slovo i na spolupráci s rumunskou režisérkou Cristinou Grosan ve filmu Běžná selhání. Ten film se dostal dokonce až do Benátek a Cristina tam dostala ,stejně tak jako Beata v Karlových Varech, cenu za režii. No napadlo by mě někdy, že já Táňa Medvecká z Liboce, která jezdí celý život autobusem 119, teda teď už trolejbusem 59 s batohem na zádech, že budu někdy na filmovém festivalu v Benátkách?

Když vám někdo nabídne filmový scénář, co je pro vás nejdůležitější? Je to kvalita scénáře, výběr lidí, s kterými budete spolupracovat, nebo osobnost režiséra?

Asi všechno, co jste vyjmenoval, a dokonce i v tomto pořadí. Myslím si, že pokud vás ten scénář nezasáhne nebo neosloví, tak nemá smysl vůbec do toho chodit, protože čas je vzácný. A pak je důležité, s kým se tam člověk setká, ale v tomto směru jsem docela otevřený člověk, takže se pouštím i do dobrodružství, že jdu spolupracovat s někým, koho vůbec neznám.

Foto: Petr Hejný pro činohru Národního divadla

Hodně se u nás točí. Vzniká ale dost kvalitních a dobrých scénářů?

(dlouze přemýšlí a je vidět, že pečlivě zvažuje slova) To je problém. Film se stal do jisté míry spotřebním zbožím a je na něj v poslední době i tak nahlíženo. Nevím, jak přesně to chodí v producentské branži, ale myslím si, že na artový film si asi producent musí vydělat na nenáročných, divácky oblíbených titulech. A ty se mnohdy šijou horkou jehlou… Když si v duchu promítnu scénáře, které jsem v poslední době četla, tak ten podle mne nejzajímavější ještě stále čeká na realizaci, zatímco ty jiné, z mého pohledu podstatně méně barevné a méně originální, už jsou dávno natočeny…

Producenti chtějí ale svoje vklady zvýhodnit a chtějí, aby se film vyplatil.  

Nemám ráda věty typu „lidi to chtěj, musí se to lidem líbit“. Za totáče dokonce byli lidi schopní sledovat Nedělní chvilku poezie. Aspoň si třeba uvědomili, že nějaká poezie vůbec existuje. Tvůrci by za svá díla měli cítit zodpovědnost, je jen na nich, jakou úroveň zábavy nebo zamyšlení divákům předkládají.

Rozumím tomu, že ve vší slušnosti člověk odmítne filmový scénář, který mu nějakým způsobem nevyhovuje. Jde to ale i na divadle, zvlášť když je člověk ve stálém angažmá?

Tak o tom se odjakživa vedou velké diskuze a pamatuji si slova pana profesora Radovana Lukavského, který říkal, že herec má právo odmítnout scénář, pokud není v souladu s jeho světovým názorem. Pro něj, jako pro silně věřícího katolíka, tento světový názor by se s největší pravděpodobností dostal do střetu s nějakou perzifláží víry.

Vy jste sama odmítla někdy roli na divadle?

Za svoji kariéru v Národním divadle jen jednou. Byl to text německé autorky Katji Brunnerové s českým názvem Duchové jsou taky jenom lidi. Šlo o příběhy lidí mezi umíráním a smrtí. Po přečtení scénáře jsem napsala uměleckému šéfovi Národního divadla, tehdy Danielu Špinarovi, že text je natolik vzdálen mé představě o tom, co a jak bych chtěla na divadle hrát, že ho prosím, abych v té inscenaci nehrála. A on byl velkorysý a vyhověl mi. Vlastně bych měla říct vyhověl nám, protože nás bylo víc, co jsme ten text odmítli. Nakonec do toho tehdy ještě vstoupil covid, takže se představení nehrálo před lidmi, ale jen se natočilo a pak streamovalo.

Vaše herecké zkušenosti jsou obrovské, neláká vás stoupnout si někdy na druhou stranu barikády a pokusit se o režii?

Panebože, to ne. Být režisérem, to obnáší mimořádné nadání, to je dar, vloha, kterou musíte mít. Jsou herci, kteří k tomu mají blíž, protože mají například analytické myšlení a jsou schopni odhlédnout od sebe a vnímat celek. Ale na to já neměla a nemám ani jedinou buňku.

S Igorem Orozovičem a Ondřejem Pavelkou na prknech Národního divadla ve hře Williama Shakespeara Hamlet. Foto: Petr Hejný pro činohru Národního divadla

A co angažovanost herců v ekologických a charitativních projektech?

V zemích, kde nebyla přerušena kontinuálnost svobody projevu a kde i charita je jakousi nedílnou součástí života společnosti, je samozřejmostí, že řada významných herců svým jménem zaštiťuje nějaký projekt. Známý herec svým jménem a obličejem dá celému projektu váhu, připoutá k němu pozornost. Myslím, že se to i u nás učíme a že to umíme. Vemte si, co třeba dokázala Chantal Poullain se svou nadací Archa. Nebo filantropické akce Nikol Leitgeb. To je velká radost, vidět, že lidé mají srdce otevřená. Jen se asi ještě musíme víc naučit vést dialog. To, že mám jiný názor přece ještě neznamená, že jsem blb a nepřítel. Nemám ani facebook ani X, jen si všímám, jak se třeba rozšířilo slovo hejt …ano psáno takhle hnusně foneticky…lidi se patrně na těch sítích zasypávají nenávistí ...ale proč? Myslím si, že fakt žijeme v době, kdyby se možná ještě dalo leccos zachránit, ale mám pocit, že se rozmělňujeme v malicherných sporech.

Nezbývá s vámi než souhlasit.

Často si říkám, proč a na co si tady lidi stále stěžují. Předevčírem jsem se vracela ze zájezdu z Prachatic. Jedete nádhernou krajinou, vidíte malebné vesničky, v každé z nich je něco zbudované z evropských fondů a pak najednou čtete, že podle průzkumů se proti Evropské unii vymezuje výrazné procento lidí, tak to mi nedává smysl. A že jsme místo dálnic za peníze Evropské unie budovali rozhledny, tak to je ale náš problém. Za to si můžeme sami.

A jak z té nespokojenosti ven?

Vezmu to ze široka. Měla jsem tu čest načítat knihu anglické primatoložky Jane Goodallové, která tu shodou okolností byla před pár dny na návštěvě pražské zoologické zahrady. Je to úžasná devadesátiletá dáma a ta na stejnou otázku odpověděla, že člověk musí začít u sebe. Já vím, že se u nás mnohým lidem nevede dobře, ale ve srovnání se zbytkem světa, si myslím, nemáme až tak moc si na co stěžovat. Mě může čert vzít, když vidím v lifestylových časopisech titulek: Must have, což se dá přeložit jako: To musíte mít. Bez toho se neobejdete. To je přeci tak podpásová, hloupá a nebezpečná věc. Jediné, co člověk musí, je zemřít. Rozhodně ale nepotřebujeme každý rok nejnovější mobil, každý týden nové triko a každý měsíc dvoje nové boty. Vždyť ten textilní průmysl je tak obrovský znečišťovatel životního prostředí. A na výrobu nějakých nablblých bavlněných triček, které se pak vyhodí, je vynaloženo takové energie. A právě tady může každý začít u sebe. Ježišmarjá, proč si nemůžu koupit tričko v nějakém second handu? A budu ho nosit tak dlouho, dokud se nezničí a pak ho dám do kontejneru, aby se z něj ještě udělali koberce. A stejné je to s jídlem. Podívejte se do nákupních center, jak leckdo před sebou valí ty nacpané koše a pak zjistíte, kolik jídla se vyhazuje. Vždyť tu šanci spoustu věcí změnit všichni máme. Musíme ale začít u sebe.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných