foto: Archív Natalie Kocábové, se svolením/Zpěvačka Natalie Kocábová s americkými vojáky
ROZHOVOR: Dcera slavného rockera, spisovatelka, scenáristka a zpěvačka kritizuje svoji generaci za to, že usnula v devadesátkách. Věří ale, že rozklad společnosti lze zastavit. „Občané se musí spojit a zastavit síly, které mají za úkol rozbít Evropu,“ říká Natalie Kocábová.
Máte pověst akčního člověka, jaký pro vás byl rok 2025?
Byl to zřejmě nejšílenější rok mého života. Ještě na začátku, v lednu, jsem netušila, že by tak mohl vypadat. Věděla jsem, co nás čeká. Že to ale bude mít takovou kadenci a že mě to tak vystřelí jinam, to jsem skutečně nečekala. Abych to shrnula, došlo u mě k velkým životním změnám a k novým přátelstvím. Byl to velmi intenzivní a nesmírně překvapivý rok.
Píšete básně, tvoříte scénáře na seriál, skládáte písničky, zpíváte. Na čem nyní pracujete a co plánujete na letošní rok?
Všechny ty turbulence, o kterých jsem hovořila, mě vyhodily do takového aktivistického, blogerského světa. Tam se budu tento rok převážně pohybovat a to budu dělat. Zanedlouho, 13. března, konečně startuje na One Play můj seriál Pád domu Kollerů. Je to sice s velkým zpožděním, asi o dva roky, ale startuje. Uvidím, jaké budou ohlasy, pak si rozmyslím, co dál. Psát mi momentálně nejde, ale chci se k psané tvorbě postupně vrátit.
Skutečně vám jako podklad k seriálovému scénáři posloužily zážitky a historky z hlubin vaší rodiny?
Ano, je to tak. Řekla bych, že víceméně všechno, co jsem do scénáře napsala, je pravda. A protože má seriál sedm dílů, tak to člověk musí nějak orámovat. Myslím, že divák nebude mít šanci poznat, co je a co není skutečnost. Celkově je onen rámec posazený tak, jak se odehrával. Spousta jevů se skutečně stala a ty nejšílenější scény jsou ve většině také pravdivé.
Psali jsme
ROZHOVOR: Tvrdí, že by potřeboval, aby den měl 48 hodin. Je známý svým optimismem, humorem a pozitivní energií. „Opory, které jsme vnímali jako…
Budou se diváci nořit do složitých úvah, nebo se spíš budou smát?
Myslím, že se zasmějí. Je to komedie, i když je občas místy smutná. Myslím, že se seriál povedl.
Budete případně připravovat nějakou další řadu, pokud bude mít seriál úspěch?
To nerozhoduji já. Zatím ale objednávka nepřišla.
Pád domu Kollerů popisuje soužití několika generací v jednom domě. Jak jste přišla na myšlenku vytvořit z vlastních zážitků seriál?
Nám se to s babičkou opravdu stalo a uvědomila jsem si, že bych si dobrovolně toto téma nikdy jako námět nezvolila. Důchodový věk, senioři, to moc nepřitahuje ostatní generace. Byla jsem ale donucená si touto zkušeností šest let projít. Došlo mi, že je to opravdu zásadní téma. Naše populace stárne a zároveň déle žije. Proto dochází k rodinným situacím, které nejsou úplně přirozené. Třeba že rodiče odmítají přestat vychovávat svoje už staré děti. Pak se do toho začne plést, kdo komu předává rozum, když pořád není předaný shora. Myslím, že tento fenomén má velký vliv na naši společnost. Pouze je to taková trochu neviditelná síla. Generace se prostě nevyměňují dost rychle.
Otec vašeho otce byl známý evangelický farář. Věříte v Boha a jak dalece se víra odráží ve vašem životě?
To bylo pro mě nejzásadnější téma na celý život. Ale nějakých deset let zpátky tam nastal obrovský, přirozený odklon. Teď si myslím, že si to celé představuji jako kombinaci křesťanství a buddhismu, což mi nepřijde, že je mimo, a mám to silně v sobě. Myslím, že paradoxně všechny ty hrůzy, co se dneska dějí, vrací opět do popředí slova jako hodnoty nebo být dobrý člověk. Domnívám se, že to zlo pomůže k nějakému návratu k duchovním věcem. Ovšem ne k onomu pověstnému „něcismu“, jak říká Tomáš Halík, ale ke skutečnému náboženství a k víře. Nevím, zda se to skutečně stane, ale domnívám se, že ano.
Proč podle vás ve společnosti došlo k ústupu od těch hodnot, od duchovního života? Ty otázky přece nikam nezmizely a existují pořád. Co se stalo?
Moje generace mileniálů měla prostě zaryto v hlavě z devadesátek, že už je všechno vyřešeno. Že tím, že padla železná opona a zmizel rozdělený svět, už trvale bude klid a mír, že jsme na to prostě přišli. A kdo by se nepoučil z války. Moje generace na tomto usnula. Teď se s rostoucím ohrožením hystericky probudila a vyděšeně se dívá na to, jakou budoucnost nechala připravit svým dětem. Myslím si, že právě s tím souvisí to dočasné oddálení od víry v Boha. Sama jsem cítila, že už není zapotřebí, protože člověk nebyl atakovaný primárním strachem o život. Nyní ale opět žijeme v nejistotě a ta nejistota nás opět vrací. Když je člověk blízko nebezpečí nebo má pocit trvalého ohrožení, vrací se k němu priority, které ve víře najde.
Při pohledu na současné dění u nás i ve světě čekáte tragický vývoj, nebo podle vás existuje naděje, že se svět vrátí do normálních kolejí?
Mezi lidmi na to není jednotný názor. To, co se nyní odehrává, se ve skutečnosti dělo už dlouho. Ale my na to teprve nyní přicházíme. A tato skutečnost vyvolává ve společnosti další chaos. Občas se zastavím a říkám si, že teď jsme přesně v polovině a na hranici toho, zda se západní Evropa dá, nebo nedá zlomit. Někdo si myslí, že ano, že to „trumpovci“ nemohou ustát. A jsou to ty stejné síly, které rozvracejí Evropu. S tím, co se stalo v USA, Trump musí nastavit buď nekonečný teror, nebo to vzdát. Ale teror je také těžko udržitelný. A do toho těžce krvácí Rusko. Přikláním se spíš k tomu, že existuje jistá naděje, ale bude to vyžadovat aktivitu všech svobodomyslných občanů. Každý ať pomáhá podle svých schopností a možností.
Nemáte obavy, že hodně lidí spíš dá přednost pohodlí a jako za komunistů budou dělat, že se nic neděje?
Myslím si, že už ne. Ve světě probíhají ohromná povstání generace Z, kdy svrhávají vlády svých rodičů a staré režimy. A bují to ve velkém. Určití lidé se spoléhali na to, že nás rozdělí, a částečně se jim to podařilo. Vedlo to ale k tomu, že nová generace, která přišla už po nás, si to nenechala líbit. Za pomoci sociálních sítí se sjednotili a začali měnit režimy. Vidím na svých dětech, že velmi dobře chápou, o co jde. My jsme udělali chybu v tom, že jsme byli líní něco s tím včas udělat. Ale ty mladší děti intenzivně cítí, že to je špatně, a budou tvrdě bojovat za svoji budoucnost.
Jaký odhadujete vývoj u nás v Česku na další čtyři roky?
Stejné síly, které nastavily současný stav v Americe, intenzivně operují i v Česku. Svoje záměry už vůbec neskrývají a jsou vidět. Mám na mysli ultrapravicová a ultralevicová hnutí, která mají za úkol rozbít Evropu. Nemají ale podporu většiny. V USA se to připravovalo celé dekády. V Evropě jsou ale na to lidé zvyklí a jejich mentalita je pro Evropany nepřirozená. V Česku je velké množství lidí, kteří si to nenechají líbit. Musí se ale sjednotit do jednoho šiku.
Říkala jste, že tento rok budete velmi aktivní. Znamená to, že se připravujete vstoupit do politiky, budete kandidovat do Parlamentu, nebo budete něco vytvářet po vlastní linii?
Kandidatura mi nabídnuta byla, ale odmítla jsem ji. Nechci jít do politiky bez dostatečných zkušeností. Teď se chci angažovat jinak. Před několika dny jsme s přáteli rozjeli vysílání Radio Free America. Fungujeme teprve pár dní a začínáme „pankáčsky“. Jede to takovým tempem, že nebudeme čekat měsíc nebo dva, až to bude komplet připravené. Takže to zatím „vypouštíme“ na Facebooku, doděláváme web a jedeme na Instagramu. Věnujeme se ruskému odboji, situaci na Slovensku, válce na Ukrajině a podobně.
Bude rádio fungovat jako starý dobrý Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa?
Ano, určitě. To je odpověď. Rádio Svobodná Amerika, Free America. Pracujeme společně s Alex Alvarovou. Obsah budeme tvořit za běhu a také podle toho, co si lidé sami vyžádají. Já píšu dlouhé články a analýzy, Alex píše věci kratší a údernější. Za chodu budeme vysílání zdokonalovat a nabírat lidi do základního týmu. I když naše stanice existuje velmi krátce, už máme první ohlasy. To nás nabíjí energií.