„Nebudu držet **** jen kvůli penězům,“ vzkazuje Martin Hranáč, který kvůli LGBT přišel o některé spolupráce

ROZHOVOR: Celý život pracoval v gastru, dnes se svou show vyprodává sály po celé republice a sledují ho statisíce lidí. „To, že jsem známý a sledují mě miliony lidí, ze mě nedělá chytřejšího člověka. Proč bych měl lidem říkat, co si mají myslet nebo koho mají volit? Jarka z Lidlu toho ví stejně jako já a to, že jsem influencer, rozhodně neznamená, že vím víc,“ říká influencer Martin Hranáč v rozhovoru pro server PrahaIN.cz

Podle mnoha lidí je největším problémem gastronomie personál. Zaměstnanci odcházejí. Je to tak?

Je to pravda. Všichni dobří číšníci z gastra odcházejí.

Čím to je? A chápeš to?

Tady v Česku to chápu. Je totiž rozdíl mezi gastronomií v Česku a v Německu. V Německu je minimální mzda 14,50 eura na hodinu, plus k tomu si člověk vydělá na dýškách. Za ty peníze si může koupit mnohem víc než v Česku. Tady je gastronomie postavená tak, že dostaneš minimální plat, který je neadekvátní. Navíc my Češi nejsme zvyklí nechávat dýška ve výši deseti procent, spíš zaokrouhlujeme, zatímco v Německu se deset procent nechává běžně. Finanční motivace tady vůbec není, gastro je navíc strašně náročné, každý den jsi v kontaktu s lidmi, a za ty peníze přitom můžeš dělat něco lepšího.

Je to tedy hlavně otázka financí?

Především. Za komunismu si číšníci vydělávali tím, že kradli. Neříkám, že všichni, ale ve své podstatě sis mohl vydělat na dobrý život. Dnes dělat gastronomii s čistým štítem, být hrdý na to, co děláš, být milý k hostům a dělat gastronomii tak, jak jsem si ji kdysi vysnil, to prostě moc nejde.

Říkáš, že sis něco vysnil. Kdy a jak nastal první šok, tedy seznámení s realitou?

To bylo hned po čtrnácti dnech po nástupu na učiliště, když jsem šel na praxi. Byl jsem tam se servírkou, která byla v oboru dlouho, a já okamžitě pochopil, jakým způsobem se dá krást. Viděl jsem, jak přelévá minerálky od hostů, kteří je nedopili, a pak se prodávaly jako nové. Přinášela si vlastní kávu, odměrky panáků nenalévala přesně... A já se tohle všechno naučil měsíc poté, co jsem nastoupil na učiliště. Ukázalo se mi, že to není o tom, co jsem si vysnil, že to není o doporučování toho nejlepšího, co máš, ale toho, čeho se chceš zbavit. Byl to absolutní opak toho, proč jsem do gastra šel.

Oproti devadesátkám se ale takové nešvary už podařilo částečně vymýtit, ne?

V devadesátých letech otevírali restaurace především lidé, kteří tomu vůbec nerozuměli. Mysleli si, že otevřít restauraci je zárukou velkých výdělků. Když ji dnes otevírá někdo, je to většinou člověk, který ví, kolik to dá práce. A věnuje se tomu. Přístup se změnil.

Jak je možné, že jsi v gastru vydržel tak dlouho?

Protože jsem pil (smích). Měl jsem sklony k alkoholismu.

Je vás takových víc?

Určitě. Je to hrozné, protože ve své podstatě potřebuješ dostat stres ze svého těla ven. Je to neuvěřitelný nápor na psychiku. Když musíš 14 nebo 16 hodin pracovat, někdy to musíš vyventilovat. Stávalo se mi, že jsem přišel z práce a hučelo mi v hlavě… Čtrnáct hodin v kuse jsem na někoho mluvil nebo řešil něco v kuchyni. Nejlépe se toho zbavíš ve chvíli, kdy s nikým nekomunikuješ, nebo si vyčistíš hlavu panákem. Gastro je šílené.

Jak to máš vlastně teď?

Pracuji na částečný úvazek. Cítil jsem, že to psychicky nezvládám. Pracoval jsem v Berlíně v rusko-židovské restauraci a teď časově moc nestíhám pendlovat mezi Českem a Berlínem, tudíž bych si chtěl najít jinou práci číšníka. Chybí mi to. Akorát se dost bojím, že mě majitelé restaurací budou zneužívat. Už to nebude tak, že jsem anonymní číšník, který si žije anonymní život. Vztah k hostům už bude jiný, tak teď přemýšlím, jak to udělám.

Neuvažoval jsi o vlastním podniku? S tvou popularitou bys přece nouzi o hosty neměl.

Ne. Právě proto, že jsem z gastra a moc dobře vím, jaký je to stres a psychický tlak. Restauraci bych si nikdy neotevřel. Když už něco, tak možná kavárnu, ale na to je ještě čas.

Už jsi zmiňoval, že nebudeš anonymní číšník s anonymním životem. Nechybí ti to trochu?

Když jsem pracoval v Německu, vzal jsem si to nejlepší z obou světů. Když jsem přejel hranice zpět do Čech, užíval jsem si v uvozovkách slávu a popularitu. Pak jsem se vrátil do Německa, kde jsem si užíval normální číšnický život. To bylo hrozně hezké. Dnes cítím, že mi chybí třeba to, že si můžu zanadávat na nějakou paní, která mi leze do restaurace deset minut před otevíračkou. To mi chybí.

Na druhou stranu stát na pódiu, když ti tleskají stovky lidí, to se asi neomrzí, že?

Je hrozně krásné, že jsem dělal práci číšníka, která mě nebavila, a teď na jevišti dělám něco, co mě baví a naplňuje. Gastronomie mě nenaplňovala a ubíjela. Myslím na to pokaždé, když mi lidé tleskají. V hlavě si vždy udělám takovou pauzu sám pro sebe, snažím se ten moment procítit a vstřebat, protože vím, že to není automatické. Ne každému se poštěstí žít život, kdy se mu plní vlastní sny. Uvědomuji si, jaké mám neuvěřitelné štěstí.

A co odvrácená stránka? Jsi veřejně známý, tudíž se najdou i tvoji odpůrci. Třeba když ses vyjadřoval k LGBTQ+ komunitě, mělo to miliony zhlédnutí a od určité části společnosti jsi schytal kritiku. Vnímáš to?

Obecně řeknu, že komentáře mě inspirují. Když mi někdo napíše, že jsem pytložvejk nebo ptákomlask, tak to použiji ve své show. Já vlastně toužím po tom, aby mi někdo psal hejty, protože mě motivují. Baví mě to. Když něco děláš dobře, vzbuzuješ v lidech emoce, a to špatné i dobré. Když tě lidé nehejtují, tak něco děláš špatně.

Paradoxně hejtů nemám tolik, většinou mě kritizují jen lidé z LGBT. Jak jsem už několikrát říkal, sexuální orientace nemá nic společného se sexuální identitou, to jsou dvě odlišné věci. Nemělo by se to plést dohromady. Zatímco já jsem si to nevybral a narodil jsem se jako gay, nemohu být v jedné skupině s někým, kdo se dnes rozhodne, že bude žába. To je moje poslání, které chci šířit do světa. Zjistil jsem ale, že se to spoustě lidem nelíbí. A kvůli svým názorům jsem označován za kontroverzního.

Myslíš, že tě lidé zařadili do škatulky „kontroverzní“ právě kvůli tomuhle postoji?

Ano, zjistil jsem, že ano. A nejen lidé, ale také spousta firem.

Ovlivnilo to nějak spolupráce?

Ano, hodně. Spousta velkých korporátních firem se mnou nyní nechce spolupracovat.

Je pravda, že když se každoročně podíváme na seznam partnerů Prague Pride, je tam obrovské množství společností a firem.

Je to tak. A právě proto mě má dnes spousta nadnárodních korporací na blacklistu.

Vrátil bys něco zpátky? Nevyjadřoval by ses k tomu?

Ne, ani náhodou. Já to dělám pro normální obyčejné lidi, jako jsem já. Nebudu si dávat pozor na pusu jen kvůli tomu, abych vydělával peníze. Budu říkat věci tak, jak je cítím. Proto mě mají lidé rádi. Spolupráce nepotřebuji, nepotřebuji držet hubu, abych je měl. Mám svoje show po celé republice, všechny jsou vyprodané. Lidé na mě chodí, mají mě rádi a jsou schopní vstát z gauče a přijít. To je moje síla.

Měl jsi někdy pocit, že jsi řekl něco, co už bylo za hranou. Litoval jsi něčeho?

Většinou to mám takhle po každém rozhovoru a říkám si: „Ježíši, to jsem říkat neměl.“ Ale pak si na druhou stranu říkám: „Co mi můžou?“ Mám svoje fanoušky, kteří mě mají rádi kvůli tomu, jaký jsem. Vědí, že občas něco plácnu, ale nemyslím to zle.

Nejvíc příkopů hloubí politika. Tu, vyjma LGBT, neřešíš, je to tak?

Máš pravdu. Neřešit politiku je pro mě priorita, mám to tak odjakživa. Myslím, že humor by měl především spojovat, což dělám. U mě na profilu se baví lidé, kteří by si jinak neměli co říct. To je podle mě velká přidaná hodnota. To, že jsem známý a sledují mě miliony lidí, ze mě nedělá chytřejšího člověka. Proč bych měl lidem říkat, co si mají myslet nebo koho mají volit? Jarka z Lidlu toho ví stejně jako já a to, že jsem influencer, rozhodně neznamená, že vím víc.

Herectví tě znovu neláká?

Hrál jsem v Ulici a ve filmu Czech Made Man. Hrozně bych rád, ale to, co dělám, je lidové umění, show pro lidi. Nehledám v tom intelektuální hodnotu, snažím se hlavně, aby se lidé bavili a vypnuli, protože stresu je kolem nás strašně moc. Spousta lidí ze showbyznysu a divadelní obce bere lidové umění jako něco podřadného, jako plebs, něco bez hodnoty. Existuje přitom spousta divadelních her, kde je mnoho vulgarismů.

Cítím z toho, že chceš říct, že tě divadelní obec a herci moc neberou mezi sebe?

Samozřejmě. Spousta divadel, která dostávají dotace od měst, aby přežila sezonu, odmítá moji show. Někteří berou dotace tak, že jim to dává možnost určovat, koho na scénu pustí, což je špatně. Divadlo by se mělo chovat jako dobrý hospodář a hledat možnosti výdělku. Nejsem jediný z oblasti lidového umění, kdo má problém v dotovaných divadlech. Mnozí ředitelé si stěžují, že nemohou přilákat diváky, ale když jim nabídneš pronájem, odmítnou tě. Mají jistotu dotací a mohou si vybírat. V tomhle to mám komplikované a nikdy nebudu pro část divadelní obce dost dobrý.

Plánuješ něco většího?

Už jsem říkal, že dělám lidové umění, které podle mě stojí na kontaktu s lidmi. Naši Crazy Show vidělo víc než 100 tisíc lidí. Byly mi nabízeny velké sály, ale já si jako bývalý číšník nechci vzít 1.600 korun od někoho, kdo na to musel dlouho pracovat. 498 korun za lístek mi přijde jako adekvátní cena pro běžné lidi. Chci, aby si to mohli dovolit. Když má Jarka dvě děti a chce jim zaplatit třeba lyžařský výcvik, nebudu jí prodávat lístek za 2.000 korun. Proto objíždím republiku a jezdím po sálech, chci to těm lidem dát.