foto: Marie Knížáková, se svolením/Marie Knížáková s Milanem Knížákem na chalupě u Tachova
ROZHOVOR: Po boku svého manžela zažila jeho zatýkání, odsouzení, později i jeho společenskou rehabilitaci. „Letos jsme měli zlatou svatbu, ale to není podstatné. Důležitý je každý den, kdy můžeme být spolu,“ řekla redakci PrahaIN.cz Marie Knížáková, manželka bývalého rektora Akademie výtvarných umění a exředitele Národní galerie.
S manželem se Marie Knížáková seznámila v roce 1972. Od počátku jejich vztahu s ním prožívala dramatické okamžiky. Dva týdny po seznámení byl odsouzen na dva roky nepodmíněně za údajné poškozování tehdejšího Československa v zahraničí. Svatbu měli o tři roky později, v březnu 1975. I jejich sňatek provázely okolnosti, které v normální zemi člověk nezažije. Milan Knížák byl začátkem roku 1975, jako už mnohokrát předtím, zatčen a umístěn do vazby. Po propuštění dostali informaci o tom, že Státní bezpečnost dostala příkaz deportovat výtvarníka do nucené emigrace. Tuto metodu převzala StB od ruských zpravodajských služeb. Proto se bleskově rozhodli pro sňatek, aby tomuto kroku zabránili. Svatební obřad proběhl za dohledu příslušníků StB 8. března v Kutné Hoře.
Letos jste s manželem oslavili zlatou svatbu. Je všeobecně známé, že máte velmi silný a pevný vztah. Jaký je život po boku tak výrazné osobnosti?
To vám mohu lehce říct. Pro mě nebylo a není nic krásnějšího. Bylo to posvěcení, opravdu. Jsme spolu víc než padesát let a život bez Milana si neumím představit. Zlatou svatbu jsme už letos měli, ale to není podstatné. Důležitý je každý den, kdy můžeme být spolu.
Slavíte vánoční svátky tradičním způsobem, jak důležité jsou pro vás?
Vánoce máme oba velmi rádi. Prožíváme je každý rok naplno ve velmi přátelské, příjemné a duchovní atmosféře. Manžel vnitřně svátky velmi prožívá. Nikdo by to do něj asi neřekl, ale sváteční čas na něj velmi působí. Proto jsou pro něj zároveň i trochu psychicky náročné.
Zmínila jste duchovní význam Vánoc. Jste věřící?
Během celého roku se snažím žít tak, jak mě vychovali moji rodiče. Vždy v období vánočních svátků si uvědomuji jeho význam a poslání. Byla jsem vychovaná ve víře, ale ne k fanatismu. Nejsem člověk, který chodí do kostela. Věřím ale v něco, co je nad námi a kolem nás. Co nás dotváří a brání nám dělat špatné věci, protože jsme zodpovědni sami za sebe, z toho se zpovídáme a máme se snažit být co nejlepší. Tomu věřím.
Psali jsme
VOLBY 2025: Server PrahaIN.cz sledoval volební výsledky společně s několika osobnostmi veřejného života. Ty hodnotily jak počáteční průběh, tak…
Udržujete tradici sváteční večeře na Štědrý den?
Samozřejmě, vždy má klasickou podobu. Rybí polévka, bramborový salát, smažený kapr a klasické cukroví. Žádné zvláštní speciality nepřipravujeme. Před lety jsme vždy dostávali výslužku od našich maminek a dnes nás zásobují naši přátelé. Vánočních lahůdek máme každý rok dostatek. U sváteční tabule se večer scházíme společně s naším dospělým dítětem, které u nás bydlí. A protože u štědrovečerního stolu má být sudý počet, tak je vždy čtvrtým stolovníkem náš velký plyšový medvěd (smích). S manželem oba preferujeme naše vztahy s blízkými lidmi. Miluji, když se mají lidé rádi a když se na Vánoce scházíme. To jsou vzácné a krásné okamžiky.
Hodně se mluví o tom, že v posledních letech se zhoršily vztahy ve společnosti. Jde o přehnané tvrzení, nebo máte stejný pocit?
Všímám si těchto věcí. Je to moc špatné a nechápu to. Důvody nehledám. Mnoho lidí se chová velmi bezohledně. Mám kamarádku, výbornou lékařku, která je už také v určitém věku. Udržuje se v kondici tím, že pravidelně chodí na dlouhé procházky. Šla ven brzy ráno a potkala mladého muže se psem na vodítku. Když ji míjel, tak ji bez jakéhokoliv důvodu napadl a zmlátil. Byla jsem v šoku, když mi to vyprávěla a pořád to ze sebe nemohu dostat. Mám pocit, že se něco změnilo. Že mezi nás přišlo zlo. Lidé jej vnímají, bohužel asi i přijímají. Láska, která má být mezi námi přítomna celý život, dostává zabrat a vytrácí se.