Něha, smutek i velká sranda. Dan Krejčík si píše „ukrajinský deník“

“Asi praskla voda”  

Včera večer jsem musel do Prahy, daboval jsem a večer jsem slíbil DVTV, že přijdu za Danielou Drtinovou na rozhovor. Jak v dabingovém studiu, tak v DVTV jsem měl vypnutej mobil.

Vyšel jsem z rozhovoru a zapnul si telefon. Zpráva od Matesa:

“Asi praskla voda.”

A je to tady. Pomyslel jsem si. Okamžitě jsem utíkal k autu, volal Matějovi, pořád s někým hovořil. Napsal mi zprávu.

“Kup dva balíky vody, pls.”

V hlavě mi běžely scény z filmů, kde se rodí, ženy skousávající dřevěné klacíky mezi zubama, vaří se voda na kamnech a ostatní ukrajinské ženy kolem ní říkají zaklínadla. Bezmyšlenkovitě jsem koupil vody a jel co nejrychleji dolů. Matěj pořád s někým hovořil a nastávající mamince jsem volat nechtěl, protože já bych taky nebral telefony, kdybych rodil, na to jsem toho o porodech za poslední dobu přečetl až až. Proklínal jsem se, že to prošvihnu.

Přijel jsem domů, vyběhl do zámku a v tom mě zarazil Matěj, právě pokládající telefon. Vypadlo ze mě:

D: “Tak co? Už?”

M: “Prosim Tě, doteď jsem s nima mluvil, ráno to vyřešej.”

D: “Ty chceš čekat do rána?!”

M: “Přijedou v šest, koupils tu balenou vodu?”

D: “Matěji, počkej, to nejde, po jak dlouhý době má kontrakce?”

Matěj se začal strašně smát.

M: “V zámku neteče voda. Zato osel má teď bazén. Připojoval jsem oslovi do stáje vodu a přestala téct v zámku, vodárenský to ráno vyřešej. Ty osle.”

Včera tedy nepraskla na zámku voda, ale mně nervy.

Tohle čekání, to je na palici, já už bych to nejradši odrodil sám. Ať to mám pod kontrolou, nikdo jinej to tady nebere tak vážně jako já.

No nic, jdu se aspoň naučit, jak se ukrajinsky řekne “dýchejte, maminko, mělce.”

Můžete přispět

Zřídili jsme u FioBanky transparentní účet na pomoc s náklady spojené s ubytováním ukrajinských uprchlíků na osečanském zámku.

Účet, kam můžete přispívat: 2302148712/2010

Ukrajinské rodiny u nás bydlí zdarma a zdarma mají i dřevo na topení. Dosud náklady spojené s jejich pobytem hradíme my. Ale tím, že pobyt nebude trvat týden, ale možná několik týdnů nebo i měsíců, bude brzy potřeba platit data internetu, aby mohli zůstat v kontaktu se svými blízkými a sledovat vývoj situace, elektřinu na ohřev vody, jídlo, benzín na dopravu po úřadech, do školy nebo brzy při shánění práce atd. Je nám jasné, že ceny všech těchto položek rostou i vám. Proto k příspěvkům nikoho nevyzýváme, jen umožňujeme je poskytnout těm, kdo budou chtít.

Děkujeme,

Matěj a Dan.

PS: účet bude transparentní, abyste viděli, že si za něj nekupuju boty.

Terapeutická procházka s oslem, 14. března

Včera se po třech dnech vrátil na zámek Matěj. Má letos druhý státnice, potřeboval se v klidu učit, tak musel utéct na chatu a svěřil mi na zámku velení.

Matěj je v mnoho ohledech velmi roztomilý, až roztodivný živočich, který má své zásady a je v nich velmi pevný. Žilo se tu na zámku bez lednice, mrazáku, mikrovlnky, plastů, wifiny, horká voda se musela ohřívat v kamnech nebo na sporáku, nenakupovali se věci z korporátů, Coca Coly, tekutý mejdla v plastu a někdy to bylo dost na palici. Pro klidný vztah jsem se naučil vytvářet si po zámku všude možně schovky a některý zakázaný věci jsem sem tajně pašoval. Abych přežil.

Ano, tohle je pravej Survivor.

Za dobu, co tu Matěj nebyl, jsem se činil.

Teď tady všechny ty věci z civilizovaného světa jsou.

Mates včera přijel a jeho hranice tolerance se posunula asi o milion procent. Po cestě do našeho pokoje si ale hledá náhradní cesty po zámku, aby ty předměty nepotkával. Takže chodí jinudy a tím bohužel objevuje moje schovky. Včera našel tekutý mejdlo v plastu a dostal jsem céres. Řekl, ať si nový spolubydlící ty věci klidně používaj, ale já na nich nebudu parazitovat. Bojím se, co najde příště. Vzal jsem ho večer na terapeutickou vycházku s oslem a pomohlo to. Matěj večer použil lednici.

V Charkově vedle sebe žijí Rusové i Ukrajinci. Jedna z rodin odsud je ruská, další ukrajinské. Všichni utekli před válkou a před Putinem. Tady se nedělí na Rusy a Ukrajince. Jsou to lidé, které spojuje to, že nechtěli být součástí toho šíleného násilí. Ta agenda, že všichni Rusové jsou zlo, která hýří internetem, je v mých očích nebezpečná. Válka je vždycky strašná, v důsledku, v konkrétních lidských příbězích a jejich dopadech.

Spojuje je touha po míru. Protože to jsou obyčejní lidé. Obyčejní lidé, které spojuje právě jedna domácnost a jedno neštěstí, se kterým se rozhodli nesouhlasit. Jedno vyhlášení války, se kterým nesouhlasili a které je připravilo o všechno.

Rusko/ ruská vláda ≠ Rusové / Putin.

P.S.: Ještě se neporodilo, ale myslím, že je těhotná i naše zámecká kočka Bělohrad.

Tady je už opravdu těhotnej každej druhej.

Zámek ožil, z 12. března

Náš zámek fungoval jako lazaret za rakousko-pruské války v roce 1866. To bylo asi naposled, kdy byl odshora dolů plný lidí.

Teď je tu zase plno. Tolik lidí tu snad fakt poprvé žije za těch uplynulých 156 let.

Včera jsem se vracel z nádvoří a viděl většinu oken rozsvícených, všude ruch - někdo vařil, někdo nosil dřevo, někdo hrál na piano, někdo si vařil horkou vodu na kamnech, páč se včera vyplácal celej bojler s teplou vodou, někdo seděl u zpráv a četl si je. Ten zámek celý ožil.

Akorát asi co 10 minut vypadávaly pojistky. Vždycky je někdo šel nahazovat, takže “U pojistek” je místo, který je pravý srdce zámku. Jako by se sice nahazovalo těma elektrickýma žehličkama, ale vždycky se nahodí.

Návštěv je tu jak v paláci ve Vídni. Akorát návštěvy sekaj nebo rovnaj dřevo, vozej šneky v ukrajinskejch barvách nebo venčej osly.

Mám svoji hereckou agentku, @casting_gabrieladorantova, která teď místo toho, aby mi řešila termíny, natáčení a castingy, tak shání kočárky, přijela ještě s naší Martinkou a hlavně mě pevně objala. Říkala, že i přesto, jakej je to tady punk, jaký emoce tu lítaj vzduchem, tak i přesto je tady strašně cítit pozitivní energie.

Tatínek naší těhule se ozval a je v pořádku. Rodina, co od nás odjela, napsala zprávu, že je v pořádku v Holandsku a děkuje za první pomoc, kterou na zámku dostali. 

Včera přijela další rodina - babička se svojí dcerou, jejím synem a synovcem. Jsou z Charkova. Nebo spíš, jak mě opravil nejstarší syn “byli jsme z Charkova.” Maminka ale včera navečer musela odjet, protože jeden z jejích synů, který jel z Ukrajiny jiným autobusem, odjel omylem do Bratislavy a musela pro něj vyrazit. Měla strach, ale všichni se našli a všechno dobře dopadlo.

Ženská toho vydrží víc jak člověk.

Matěj tu od středy do soboty nebyl, potřeboval si odpočinout a dělat věci do školy, já jsem zvládnul všechno a všichni přežili. Přepadla mě chřipka jako jasnej signál, že je čas se teď chvíli věnovat sobě. Zítra večer hraju večer představení Kdo zabil mého otce ve @venuse.ve.svehlovce . Myslet na sebe se teprv učím, ale zejtra budu myslet aspoň na diváky.

Dneska mám vlastně jenom dobrý zprávy. Víc takovejch dnů.

Furt nic, 11. března

Od doby, co pan doktor řekl, že naše ukrajinská maminka může rodit každým dnem, i přesto, že termín má až za 3 tejdny, tak mám furt pocit, že slyším, jak u ní v pokoji praskla voda. Vzhledem ke stavu našeho zámku ale spíš praská buď stěna nebo žárovka, maminka drží pohromadě.

První ukrajinská slečna nastoupila do školy. V Sedlčanech mají ukrajinskou učitelku a rozhodli se pro naše a další děti zřídit speciální třídu, jsou fakt dobrý. Po čase je budou začleňovat mezi ostatní.

Dopoledne zavolal nějaký pán, že stojí na nádvoří a že za ním mám ihned jít, že mi musí něco říct a že je to stejně tak tajný jako důležitý.

“Víte, to není jen tak, lidi už ví, že jsou tu ty uprchlíci, je jen otázkou času, než se to dozví i Putin a zaútočí na zámek, ale ničeho se nebojte, v autě mám výbavu, že bych v něm přežil bez vylejzání ven dva tejdny a já tenhle rajón před útokem ochráním, ani o mě nebudete vědět.”

Trvalo nějakou chvilku, než jsem mu vysvětlil, že si myslím, že je to od něj moc milý, ale že to nepotřebujeme, že osečanský zámek nebyl nikdy dobyt a nebude ani teď, že benzín je drahej a protopí v autě majlant, donesl jsem mu celou bábovku za ochotu (každej, kdo sem jede a něco veze, tak s sebou vždycky přiveze bábovku, nechal mi číslo “kdyby náhodou” a odjel svojí feldou dom. Vlastně to bylo moc hezký, ale jsem rád, že jsem nás před ním uchránil.

Když se A. vrátila ze školy, ukranglicky jsem se jí ptal, jaký to bylo. Je to pro ni fakt těžký nemít se kam vrátit, nikomu nerozumět, mít pubertu a bydlet s mámou a těhotnou ségrou v jednom pokoji. Přijde jí “weird” učit se česky a začínat zničehonic novej život. Došlo mi, jak velká změna to pro puberťáka, co ho sem zavála válka, musí bejt. A řekl jsem jí, že já se začnu učit trochu ukrajinsky, což je taky “weird”, a že se můžem učit spolu.

Smutně se usmála, ale prej že jo. Nevím, jestli to k něčemu bude, ale když aspoň na chvíli nebude mít pocit, že je ten její život fakt není tak podělanej, jak si asi teď myslí, tak to stojí za to.

Její maminka mi uvařila strašně dobrý ukrajinský jídlo, šel jsem vyvenčit osla a večer se jdu učit první ukrajinský věty.

Google překladač, 9. března

Společně s dalšími lidmi z Ukrajiny se na zámek nastěhoval i Google překladač.

Má pomáhat, abychom si všichni líp rozuměli.

Ne vždycky se to podaří.

Jedna paní nám zavolala, že by nám přinesla pro maminky jehněčí. Řekl jsem, že děkujem, ale zeptám se děvčat, jestli ho jedí. Popisuju všechno v domě papírkama, všechno je česky, v azbuce a ukrajinsky v latince.

Otevřel jsem překladač, nadiktoval do něj česky větu, přepsal jsem ji na papír, namaloval na jednu stranu “ano” a na druhou “ne”, aby maminky vyjádřily, jestli ho maj rády.

Google Překladač pracoval bezchybně.

Jen autokorekce ne.

Takže tam místo věty:

“JÍTE JEHNĚČÍ?”

napsal větu:

“JÍTE JEHLIČÍ?”

Ukrajinské maminky víc jak půl den zaškrtávaly “ne”. Asi se nedivily. Národ, co svýmu nejoblíbenějšími jídlu říká svíčková a všichni ji svorně překládáme jako “candle sauce” může klidně jíst jehličí.

Až to jedné mamince bylo divné a namalovala na můj dotazníkovej list smrk s otazníkem.

To jsem zas nepochopil já - jako, jestli je to jehněčí bio? Nebo že jsou ode dneška vegetariánky? Nebo to je šíp a ptají se, jestli si tu ovci mají na zahradě samy ulovit?

V momentě, kdy jsem si otevřel překladač, abych na papírek napsal větu “Nerozumím tomu smrku, ale pojďme vyřešit tu ovci”, tak jsem si všiml toho, co jsem naposled přeložil.

Přeškrtal jsem text, namaloval ovci a bylo.

Budeme si mezi sebou prostě malovat.

Já zvířátka, ony ty domečky z azbuky.

Mezitím, než se tahle záhada rozluštila, tak paní N. zadělala těsto, vykynulo a upekla k večeři domácí pizzu.

Italové nás zase zachránili.

První jídlo, co jsme z ukrajinské kuchyně sdíleli, byla pizza.

My jim jako první jídlo nabídli špagety, ony nám pizzu.

Všichni jejich ukrajinští muži, tatínkové, synové žijí. A všechny se cítí mnohem líp. Takže my taky.

Je to emocionální houpačka, 8. března

Asi by bylo pokrytecký psát o dalším dni pozitivně, protože byl pro nás s Matějem náročný.

Jedna rodina se rozhodla nás opustit a přesunout se do Prahy. Děti si v neděli hrály celý den s českými dětmi na hřišti a nastydly. Přišlo mi fajn po víc jak týdnu, aby si tu našli první kamarády. Měl jsem na ně dohlídnout. Ráno nám maminka sdělila, že jsou děti nemocné, že se rozmyslela a chce jít s dětmi do Prahy, že chce být ve městě a odjíždí okamžitě. Matěj se jí snažil vysvětlit, že chápe její rozrušení z toho, že jsou děti z běhání po vesnici nastydlé, ale že v Praze jsou obrovské fronty na zařízení formalit, bude komplikované najít si práci a bydlení je obrovsky drahé. Matěj vzal maminku s dětmi do školy, domluvil, že do ní nastoupí, mamince jsme našli nabídku práce. Přesto pod vlivem situace a emocí odjela. Ostatní rodiny tady zůstaly.

Věděli jsme od lidí, že se to často stává. Překvapivě mě / nás to zabolelo. Brečel jsem. Měl jsem najednou pocit, že i když se snažíme pomáhat do vyčerpání sil, je to málo. Že to nestačí.

Tahle pomoc je i o tom potlačit své ego, spasitelský komplex a být spíš průvodcem. Být tu pro ně. Uvědomovat si, že i přesto, že někteří můžou být vnitřně rozbití napadrť, tak pořád jsou samostatné bytosti, které chtějí rozhodovat o svém osudu. I přesto, že o ně máte strach, co s nimi bude dál. Potkáte je v nepředstavitelné situaci, v obrovském emočním kolotoči, nevíme, jak bychom se po něm chovali my.

Chvíli po tom, co odjeli, volala další rodina, že nutně potřebují ubytování. Řekl jsem, že se teď jedno uvolnilo. Paní po telefonu plakala radostí a říkala, že jsme andělé.

Je to emocionální houpačka. I pro nás s Matějem, on je fakt držák.

To jen, že to nejsou jenom pořád veselé příhody. Každý den je úplně jiný.

Jedeme dál.

Ženy byly na zámku poprvé samotné, 24. března

Řekli jsme, že kdyby cokoliv, ať nám zavolaj.

A jedna volala.

Mates byl včera v debatě s Kalouskem, Svobodou, Topolánkem o Fialově vládě. Matěj říkal: “Daní, tam jsou samý bejvalý premiéři a já tam prostě musim.” Inu, byl jsem rád, že Matesa na Primě berou jako bývalého premiéra, aniž by někdy byl premiérem, což mý nervy oceňujou.

Já hrál komedii Zlý jelen, co režíroval Jakub Čermák. Potom, co mi dal hlavní roli v Dánské dívce, tak jsem mu řekl, že u něj budu cokoliv, klidně i princeznu Pampelišku. Využil toho. Ve Zlém jelenovi mi dal “čurdu”. Furt jsem si tam vymýšlel další věci, aby ta role byla větší, a tak Kuba vymyslel, že mě v průběhu představení zavřou ostatní do lednice, ať je ode mě pokoj. Jsem v tý lednici na jevišti zavřenej asi hodinu. Dneska toho času v lednici využívám k tomu, že si do ní beru mobil, odepisuju na maily, mám čas pro sebe, páč v zavřený lednici nemusíte nic pro nikoho hrát a přitom jste na jevišti.

Ta věc se odehrála v době, kdy Matěj debatoval, já hrál. Jsem v lednici a najednou telefon - volá ukrajinská těhule ze zámku.

A je to tady. Rodí se.

Co mám dělat?! Telefon vzít nemůžu, to by diváci a herci slyšeli! Nemůžu jí říct, ať zavolá Matesovi, páč na něj teďka beztak živě supěj 3 politici na Primě! To jí mám říct, že jsem zavřenej v lednici, ať nerodí?! Nebo zastavit představení, omluvit se divákům, že se rodí, poslat je domů a jet hodinu a půl na zámek? V kostýmu, se salámem a s mašlí na hlavě? To až mě uvidí, porodí hned na místě.

CO MÁM SAKRA DĚLAT?!

Telefon přestal zvonit, hned jsem jí napsal “dítě na cestě? jsem v divadle, hraju!”

Asi jsem si myslel, že mi odepíše “aha, promiň, trochu rodim, ale dohraj si to a pak přijeď, zlom vaz!” Ne, fakt můj těhotnej mozek nenapadlo jí třeba poslat číslo na záchranku.

Trvalo to věčnost, ale reálně asi minutu, než napsala, že se jí automaticky zamkla elektrická trouba a ona neví, co má zmáčknout.

Dnes jsem jí potkal a prej je ráda, že jsme těhotný spolu.

Snad už po prasklý vodě a lednici to do třetice nebude planej poplach. Nebo už jim to fakt příště nebudu věřit! Nejsem tady pro srandu králikům.