„Nenadávejte! Nic nám tu nechybí,“ vzkazuje hudební legenda Samson Lenk

ROZHOVOR: Při koncertech ho lidé nechtějí pustit z pódia, hraje už půl století, ročně jich zvládne padesát a víc. Nechápe ubrečené stěžovatele a miluje Vánoce, na Silvestra ale chodí spát v deset. „Hrát nepřestanu, dokud nedostanu artrózu,“ řekl serveru PrahaIN.cz písničkář Jaroslav Samson Lenk.

Jaroslav Samson Lenk patří už více než padesát let k absolutnímu vrcholu české písničkářské scény, hraje desítky let v trampské skupině Hop Trop a ve formaci Samson a jeho parta, často také vystupuje jako sólový písničkář. Během léta se stane, že je na pódiu dennodenně, na rok 2025 má v tuto chvíli ohlášených téměř sedmdesát vystoupení ve všech krajích Česka. 

Za svoje texty i komentáře na koncertech si před listopadem 1989 několikrát vysloužil zákaz hraní. Naposledy v roce 1989. Jeho písničky zná několik generací a jsou dnes součástí zpěvníků. Je životním optimistou. Za největší hodnotu pokládá svobodu a možnost rozhodovat o svém životě. Odmítá stížnosti. Tvrdí, že část lidí je rozmazlená a neumí si vážit života v bezpečné a bohaté zemi. 

Celý rok jste na cestách za publikem. Těšíte se na vánoční svátky a konec roku?

Jistě. Vánoční svátky mají své kouzlo, lidé tak trochu zjihnou a mají k sobě blíž. Především se těším na okamžik, až se sejde naše celá rodina. Během roku je rozlítaná po všech možných koutech. Myslím si ale, že tak to má být a rád je zase všechny vidím. I proto mám Vánoce rád, protože se všichni sejdeme. Těším se na vnoučata, to je moje radost. Na dvanáctiletou Aničku, desetiletou Růženku a na úplně malou Johanku. Nejstaršímu vnukovi je už šestadvacet. Vždy se dokonale bavíme, protože náš klan je pestrý. Švagr Luboš má partnerku z Brazílie, která mluví portugalsky a trochu anglicky.

Dcera Lucie žije v Londýně, její partner je Angličan. Nejmladší syn pracuje ve Švýcarsku. Přijel už k nám domů s tím, že tu s námi bude až do ledna. Pak zase někam zmizí, tuším, že do Vietnamu. Další syn žije s rodinou v Uherském Brodě. Přijede i tchán s partnerkou, který je jenom o šest let starší než sem já. Pokud se všichni sejdeme, tak nás bude u stolu patnáct. Těším se.

Co se podává u Lenků na sváteční tabuli? Dodržujete tradice?

Na štědrovečerní tabuli zásadně připravujeme pouze klasiku. Jím ryby po celý rok, a tak mně to ani nepřijde nijak výjimečné. Pro mě manželka tradičně připraví kapra a bramborový salát. To miluji. Jinak všichni ostatní chtějí kuřecí řízky, protože jsou na ně zvyklí. Jinak nepřipravujeme nic zvláštního. Ani krocana na Boží hod vánoční. Nemá to u nás tradici a nikdo to nejí. Nemají rádi ani třeba husu. Maximálně to kuře a bramborový salát.

Peče se u vás doma i cukroví?

Samozřejmě. Manželka je typický vánočník. V době, když jsem byl na cestách a hrál jsem, tak moje Linda pekla vánočky i cukroví. Představte si, že letos už má napečeno, protože se rozhodla, že na první adventní neděli bude mít hotovo. Celý jeden víkend vyráběla cukroví a napekla devět druhů. Nevím, kolik je toho krabic, ale je toho hodně. A peče skvěle.

Prý na Silvestra zásadně nikde nehrajete, zároveň ale ani neslavíte. Je to pravda?

Ano. Toho se držím už mnoho let. Mám takovou představu, že na Silvestra profesionálové z naší branže nepracují. Ke konci roku se totiž naskýtá možnost výdělku pro ty hudebníky, kteří profesionálové nejsou. Pořadatelé silvestrovských oslav samozřejmě muzikanty přeplácejí, takže si můžou slušně vydělat. Zatímco my jsme v klidu doma a po celoroční sezoně odpočíváme. Vánoční svátky mám velmi rád. Silvestrovské oslavy ale nejsou nic pro mě. 31. prosinec beru jako normální všední den a před příchodem nového roku chodím spát v deset večer. Ani nečekám na půlnoc. Pro mě to nic neznamená.

Díval jsem se k vám na web, je prosinec a vy už na příští rok avizujete téměř 70 koncertů. Předpokládám, že jich ještě bude víc. Baví vás ještě hraní?

No jasně, já takhle žiju. A protože mám napsanou spoustu nových věcí, tak mám pořád chuť hrát. Ročně složím dvacet až třicet písniček. Zpívám od roku 1976, ale konec zatím neplánuji. Dokud mi budou sloužit ruce a nebudu mít artrózu, tak budu hrát. Až to nepůjde, tak toho nechám. Řeknu to tak, jako mi to kdysi řekl Wabi Daněk. Ti kluci i holky už to v rukou dávno mají. Až to začnou mít i v hlavě, tak už to bude v pořádku. Zatím to ale mají pořád jenom v rukou. Proto zatím i my starci ještě hrajeme.

Sleduji vás od začátku vaší kariéry. Na vaše koncerty chodí hodně mladých lidí ve věku vašich dětí. Je těžké s nimi komunikovat?

No, někdy je to docela krušný. Jednou jsem třeba jsem hrál písničku Laciné víno, kterou jsem složil kdysi dávno. V textu zpívám o klukovi, který je smutný, protože měl na papírku napsanou adresu na sympatickou holku a omylem ho vyhodil. V publiku sedělo asi patnáctileté děvče a hlasitě prohlásilo, že to je vůl, že jí neposlal esemesku. Vůbec si nedovedla představit, že v době, kdy jsem to psal, nikdo mobilní telefon neměl, protože tehdy neexistovaly. Tak to jsem se usmál. Na druhou stranu rád v publiku mladý holky i kluky vidím. A těší mě, že se jim moje písničky líbí. Mladí lidé totiž v sobě mají chuť něco změnit. Když se nenechají utlouct starými blbci, tak se jim to třeba i povede. I proto je mi mezi nimi dobře.

Hodně vašich textů už takzvaně zlidovělo. Máte z toho dobrý pocit? Jsou prý muzikanti, kterým to leze trochu na nervy…

To není můj případ. Mám to tak, že když složím písničku a pak ji začneme hrát, to znamená, že přijde mezi lidi, tak už si žije vlastním životem. Pocit je to dobrý. Ale je to už věc těch lidí, kterým se líbí a hrají si ji pro sebe. Já už pak do toho nemám co kecat.

Vím, že neustále sledujete to, co se kolem děje. Ve společnosti panuje už několik let zvýšené napětí a někteří lidé tvrdí, že jsou velmi nespokojení. Jak jste na tom vy? Nepřechází vás občas váš pověstný humor?

Abych se přiznal, tak tomu moc nerozumím. Jsem hodně kritický člověk a mám výhrady k různým věcem. Zároveň jsem ale také na zemi. Snažím se pracovat, tvořit, postarat se o sebe a o rodinu. Nebudu nic měnit na svém celoživotním optimismu a humoru, který dávám i do svojí muziky. Je to můj způsob, jak se vyrovnávat s tím vším, co se okolo nás děje. Ale pozor, nic tím nezlehčuji. Jsem si velmi dobře vědom toho, že polovina světa téměř chcípá hladem.

Že nad námi všemi nepřetržitě visí ve vzduchu hrozba válek a konfliktů. Měli bychom být vděční za to, že žijeme právě tady. V dostatku a v relativní pohodě. Místo toho celé roky slyším neustálé stížnosti a nářky. Moc nechápu lidi, kteří jenom skučí a nadávají. Možná by se měli víc dívat kolem sebe. Polovina světa je udřená, uštvaná a nemá skoro nic. Někteří jsou přitom šťastnější. My v Česku žijeme ve velmi zajištěné destinaci. Nechápu lidi, kteří si neustále stěžují. Pro mě to jsou normální zpovykaní smradi.