Nepotřebuji na sebe upozorňovat, říká Sabina Laurinová

ROZHOVOR: „Některá představení máme naplánovaná až do konce února 2026. Soukromí si chráním, jak jen to jde. Nejsem člověk, který by vyhledával bujaré večírky nebo vykřikoval do světa různé kauzy, aby na sebe upozorňoval,” řekla serveru PrahaIN.cz herečka a moderátorka Sabina Laurinová.

Čas na náš rozhovor jsme hledali více než dva měsíce. Váš diář je plný na rok dopředu. Kde vás letos uvidíme a co nového chystáte?

Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Občas si připadám jako věštkyně. Svůj program totiž vidím až do konce letních prázdnin. A některá představení máme naplánovaná až do konce února 2026. To dřív nebývalo zvykem a měli to pouze operní pěvci. Teď už to mají i činoherní herci. Do konce sezony hraji v Divadle Palace v představení Prachy!!! s Ondrou Vetchým a Vandou Hybnerovou. Ve společnosti Nejlepší komedie hraji v muzikálovém představení Zlatíčka, je ojedinělé v tom, že každý ze čtyř herců hraje asi šestnáct rolí. Je to v neustálém pohybu, tanci a zpěvu. Jsou to vlastně jednotlivé příběhy od narození dítěte až po jeho maturitní ples. A je to pro mě zábava a příležitost skákat z věku do věku, protože od šestnáctileté dívky hraji všechno možné až k mamince v letech. Hrajeme v Praze U Hasičů a s představením jezdíme i po vlastech českých.

Uvidíme vás také v divadle Kalich?

Samozřejmě. Návštěvníky bych ráda pozvala do Divadla Kalich na představení Návštěva na zabití, ve kterém hraji společně s Táňou Medveckou, Matoušem Rumlem a dalšími kolegy. Je to privátní anglická hra, která má trošku detektivní charakter a zároveň je to komedie, ale divák do poslední chvíle netuší, co se vlastně děje a jak to dopadne. To jsou moje aktuální divadelní představení. Mimo jiné se velmi těším na léto, kdy mě čeká opět muzikál Noc na Karlštejně, který hrajeme s agenturou Divinus Katky Brožové. Je to moc fajn představení, kde se potkávám s řadou skvělých kolegů, jako je právě Kačka nebo Vašek Vydra, Petr Štěpánek a spousta jiných. Moc se na to těším, protože to mi vždycky dodá neskutečnou šťávu. Už jenom tím, že se hraje venku pod širým nebem. Hraji Alenu, kterou kdysi ve filmu ztvárňovala paní Dana Kolářová, ve filmovém zpracování Noci na Karlštejně tu roli hrála s Jaromírem Hanzlíkem asi ve svých pětadvaceti letech a my to hrajeme s Petrem Vondráčkem dodnes. Je to pro mě takové omlazení léta.

O divadlo je mezi lidmi zájem, podle aktuálních informací počty diváků konečně rostou. Všímáte si toho?

Ano. A mám z toho velkou radost. Zažila jsem porevoluční období a velmi dobře si vzpomínám, když jsme třeba jsme hráli v divadle a byla to herecká přesilovka. Lidé tehdy měli jiné starosti, kultura byla trošku odstrčená na druhou kolej a my jsme v divadle měli v hledišti třeba dvacet diváků. Ale stejně se hrálo. Dneska musím říct, že všechna představení, ve kterých hraji, jsou vyprodaná. Neskutečně mě to těší, protože je vidět, že lidé se potřebují odreagovat a mají potřebu se bavit. A kolik divadel je vůbec v Praze, to je neskutečné, většina představení je plná. A nejenom v Praze. Dneska je trend, že představení se hraje třeba jednou za měsíc v Praze, maximálně dvakrát, a pak se jezdí za diváky mimo Prahu. Unikátní je to i v tom, že představení mají krásnou atmosféru. Pro diváky je vzácné to, že představení přijede za nimi, že nemusí do Prahy, jak to dřív bylo zvykem. Dneska hodně herců jezdí po vlastech českých, moravských i slovenských. Na každém představení je cítit, že diváci mají radost, že nás můžou vidět. A to je pro mě to nejhezčí.

Jaké je slovenské publikum ?

Na Slovensku mě čeká natáčení i vystoupení s divadlem. Kdysi jsem hrála v Shakespearovských slavnostech představení Sen noci svatojánské. Jiří Vízner a já jsme tam byli za českou stranu a ostatní obsazení bylo slovenské. Pamatuji si, že pro mě to byl úplně nový pohled na slovenské publikum, proti českému mi přišlo neskutečně spontánní. Diváci tam dávali svoje emoce více najevo a po představení byl potlesk ve stoje. To ještě tehdy u nás moc nebylo. Podobnou zkušenost jsem měla i s muzikály Hamlet a Galileo. Pamatuji si, že reakce slovenských diváků byla živější. Byli spontánější, vyskakovali ze sedadel, volali bravo. Dneska už se to do Čech přeneslo také. Na Slovensku teď budu účinkovat jednorázově v zábavném pořadu a chystám se do Bratislavy.

Aktuálně hrajete v seriálu Zoo, kolikrát týdně natáčíte?

Netočím každý den, ale seriál se každý den vysílá. Je to nová forma, se kterou se setkávám poprvé. Pro herce se oproti natáčení dlouhodobějších seriálů příliš nezměnilo. Naše role jsou rozepsané do natáčecího plánu, je to zajímavá práce. Zatím se věnuji pouze seriálu Zoo a jsem otevřená dalším nabídkám.

Uvidíme vás také v nové filmové roli?

Přiznám se, že mě zatím žádná nabídka neoslovila. Doufám, že se zase s něčím potkám, protože třeba natáčení v létě je strašně fajn a každý herec na to rád vzpomíná. Taky si pamatuji na natáčení filmových pohádek v létě, to jsou příjemně zpestřené prázdniny. Na druhou stranu dneska už je to trochu složitější, protože na natáčení není tolik času. Dřív se film točil třeba celé léto, dneska je na to vyhrazeno maximálně dvacet až třicet dní, to je trochu rychlý a hektický způsob. Bohužel s tím nic nenaděláme.

Už mnoho let se věnujete dabingu. Jak náročná a složitá je to disciplína?

Troufnu si tvrdit, že hodně, že bych vůbec nepodceňovala práci v dabingu. Navíc si myslím, že Češi jsou mistři v tomto oboru. Dabingu se věnuji mnoho let a už dokážu i porovnat, jak se pracovalo a dabovalo před lety, když jsem začínala, a jak se dabuje dnes. Samozřejmě je to otázka času a režiséra, který s vámi pracuje. Myslím, že dobrý dabing se dělá i dnes. I když samozřejmě ke škodě věci je, že na dabing je málo času. Trochu mě mrzí, že dneska se dabuje tak, že se vaše role takzvaně vytáčí. To znamená, že vy sedíte sám ve studiu a nepotkáte se s partnerem, se kterým mluvíte, případně s partnery, se kterými mluvíte na plátně. Ti jsou už buď namluveni, nebo ještě nejsou, a tak si musíte vystačit sám a umět si dokreslit a představit toho partnera, který s vámi mluví. A když máte štěstí a partner už je namluvený, tak vám ho pustí do sluchátek. A když nemáte to štěstí, tak mluvíte s originálem. Třeba s Francouzem, s Angličanem nebo Američanem. Já mám štěstí, že se stále potkávám se skvělými režiséry. Ale ten trend dneska je trochu jiný. Dřív se film daboval třeba týden a dneska svoji roli musíte namluvit třeba za hodinu.

Máte velmi ráda literaturu. Co zrovna teď čtete?

Mám ráda české autory a snažím se mít trošku mezi nimi přehled. Jsem ale spíš letní čtenář, protože během roku se neustále učím scénáře. Zjistila jsem, že tak, jak se celý rok něco učím, že pokud čtu knihu, tak se ji také postupně učím nazpaměť. Jakékoli informace nebo jakýkoli text se mi vlastně přetváří v nějaký materiál, který se snažím si zapamatovat, a to je špatně. Mám spoustu autobiografických knih, například o Janu Werichovi nebo o panu Jiřím Suchém, knížky o herečkách, třeba Marlene Dietrich, Brigitte Bardot. Čtu třeba i Jaroslava Seiferta nebo ze soudobých autorů Michala Viewega nebo Radku Třeštíkovou. Mám velmi ráda knížky Blanky Kovaříkové o starých hercích a o jejich životech. To mě moc baví. Na léto mám nové knihy Patrika Hartla. Čtu řadu různých žánrů a nejsem vyhraněný čtenář. Mám ráda autorku krásných románů Alenu Mornštajnovou. Vždycky se snažím, abych trochu poznávala to, co je teď kolem mě a zároveň, abych se nechala trochu vtáhnout do historie. Mám ráda i historické romány, protože i ve své tvorbě v divadle nebo při natáčení jsem měla ráda ten skok do jiných století, protože mě ta stará doba vždycky přitahovala. Vždycky byl můj sen se třeba na den přenést do nějaké jiné doby, třeba do secese, která se mi líbí.

Pohybujete se v divadelním a filmovém prostředí celý život a jste velmi známou a populární tváří. Některým vašim kolegům vadí ztráta soukromí. Jak jste na tom vy?

Soukromí si chráním, jak jen to jde. Možná proto pak člověk působí na okolí, že je možná nezábavný, až takový trošku tajemný nebo ztracený. To mi ale nevadí, jsem ráda nenápadná. Člověk je tolik vidět na jevišti, a vůbec ve své profesi, že potom v normálním životě trochu soukromí potřebuje. Proto si ho střežím. Je to jediné místo, které vás opravdu chrání a dává vám určitou jistotu a energii. Soukromí by mělo být hřejivé a laskavé. Nejsem člověk, který by vyhledával bujaré večírky nebo vykřikoval do světa různé kauzy, aby na sebe upozorňoval. Někdy jsem extrovert, ale občas zase introvert, který potřebuje mít klid a pohladit si duši někde v klidu doma. Na nás jsou kladeny velké nároky. Jsme pod drobnohledem diváků i společnosti. Pozornosti, zájmu i potlesku diváků si velmi vážím a ráda rozdávám svoji energii, jsou ale určité chvíle, kdy se potřebujete uzavřít do sebe, být jenom ve své rodině a ve svém soukromí. A proto svoje soukromí na odiv moc nedávám.

Na co se nejvíc v létě těšíte?

Jak už jsem zmínila, budeme hrát muzikál Noc na Karlštejně. Představení máme na zámku Lednice, na zámku v Jindřichově Hradci a na zámku Zbraslav v Praze. Máme samá krásná místa. Úžasné je, že máme volný den a večer hrajeme. Takže den můžeme využít na výlety a na prázdninové odpočívání. Večer se hraje od dvaceti hodin, venku je teplo, příjemně i diváci jsou jinak naladěni. Proto se na hraní venku pod širým nebem moc se těším. A samozřejmě se těším, až budu mít volno, bez budíku a bez vstávání. To je to nejlepší na prázdninách. V létě mě ale čeká ještě jedna hezká věc. Už několik let moderuji prázdninovou akci pro děti, jmenuje se Den princezen a odehrává se také na českých a moravských zámcích, například na zámku Slavkov, Karlova Koruna a Blatná. Je to celodenní velký program, který je pro holky a kluky, kteří mají rádi pohádky. Děti tam mají spoustu atrakcí, jako je souboj rytířů a podobně. Oslovili mě už před několika lety a jsme si věrní. Vždycky mě čeká moderování celého dne. Už před léty jsem se dokonce stala prezidentkou dětského filmového festivalu v Mladé Boleslavi. To už běží asi dvanáct let. Vždy jeden týden v červnu se Boleslav stává filmovým městem. Probíhá tam řada projekcí, filmů pro děti i pro dospělé. Je tam i řada besed a přidružených akcí. Je to velmi příjemný týden.

Máte dvě krásné dcery. Podaří se vám být spolu alespoň dva týdny o prázdninách?

Čtrnáct dní dohromady asi úplně dát nejde. Každý v naší rodině už má nějaký svůj program a svoje záležitosti. Brigády, kurzy a podobně. Možná se všichni dáme dohromady na týden u moře. Když jsem někde pracovně, tak se vždy snažím členy naší rodiny vzít s sebou, abychom si spojili příjemné s užitečným. Pak jsme vždy spolu dva nebo tři dny.

Kam nejraději jezdíte odpočívat? Máte svoje oblíbená místa?

Jsem patriot a možná jsem svým způsobem trochu konzervativní, protože ráda jezdím na místa, která už znám. Do jižních Čech nebo na Moravu do Buchlovic. Tam jezdíme každý rok za přáteli, se kterými jsem se setkala při natáčení pohádky Čertova nevěsta. Mám ráda okolí Sázavy, kde máme chatu. Miluji Orlické hory, kde vyrůstal můj tatínek, Nový Hrádek, kam kdysi jezdil k babičce na prázdniny. S každým tím místem mám spojený kus dětství. Tím, že se tam stále vracím, tak se vlastně vracím i do dětství. Vždycky jsem ráda, že tam můžu zažít nějaký nový objev a najít něco krásného. Tatínek mi vždy říkal, že je nejkrásnější poznat místo, odkud přicházíme, kde máme kořeny. Toho se držím. Vždycky v létě znova vidím, jak je naše česká krajina nádherná. Myslím, že hodně platí, jak se říká: Všude dobře, doma nejlíp.

Sabina Laurinová patří mezi přední divadelní a filmové herečky. Během své kariéry hostovala v Národním divadle a v legendárním Semaforu. Měla angažmá v Divadle na Starém Městě a v Divadle ABC. Hrála ve filmech Dívčí válka, Hotýlek v srdci Evropy a výrazné role ztvárnila v seriálech Zdivočelá země a Konec velkých prázdnin. V rolích princezen hrála v několika pohádkách, velmi populární je proto i u dětského publika. Hrála v oblíbeném seriálu Modrý kód a Sestřičky, kde stvořila jednu z hlavních rolí. Aktuálně hraje v seriálu Zoo.