foto: Elen Yermachenko, se svolením/Režisérka a scenáristka Eva Toulová.
Pochází z kraje vína, oskeruší, smíchu a zpěvu. Před 34 lety se narodila ve Znojmě, ale velkou část života prožila v Moravském Krumlově. Jejím absolventským snímkem na FAMU byla Dvojhra. Ví, jaké to je se potýkat se zajištěním financí pro své projekty, ví, jaké to je narážet na ne zrovna příjemné kritiky. Ani jedno ji zatím nezlomilo, tím dokazuje zemitost a sílu jižní Moravy, kterou má ve svých žilách. Jmenuje se Eva Toulová a stále sní o svém životním snímku, který natočí, až přijde čas.
Evo, jste absolventkou režie na pražské FAMU, ale to rozhodně není vaše jediná umělecká doména. Jak jste se k režii dostala?
Vystudovala jsem na střední škole propagační výtvarnictví a malbu, takže jsem vlastně začínala tím, že jsem malovala, kreslila, výtvarničila. Ale protože jsem si už od malička pro sebe i pro ostatní vymýšlela různé příběhy a ráda jsem je psala i předváděla, tak bylo logické, že jsem se vlastně po střední škole vrhla na studium režie.
Vaším velmi oblíbeným tématem je ženská otázka. Je to poměrně nezvyklé, protože jste velmi mladá, ale už teď se věnujete ženským tématům.
Měla jsem to štěstí, že na FAMU jsem měla možnost ještě čerpat z hodin profesorky Věry Chytilové a tam nám vštěpovala do hlavy, že bychom měli pracovat vždy na tématech, která nás osobně trápí a dotýkají se nás. A i z toho důvodu se zaměřuji na ženskou otázku hlavně z pohledu mé věkové generace. Mám tu výhodu, že si většinu filmových scénářů píšu sama, takže pokud mě nějaký problém osobně zaujme, pustím se do psaní. A logicky jsou hlavními hrdinkami mých filmů ženy. Máme totiž jiné myšlení než vy muži, jsme mnohem více emotivní a zkrátka jednáme a přemýšlíme zcela jinak, ač si to chceme, nebo nechceme přiznat.
Takže scénáře filmů vycházejí z vašich vlastních střetů s realitou? Prozradíte, na čem pracujete v tuto chvíli. Tedy, co vás nyní trápí?
Konkrétně nad novým filmem ještě nepřemýšlím, stále mám ještě dost práce s filmem, který dokončuji. Nad tématem na příští film se teprve rozkoukávám. Každopádně ale na mě negativně působí to odcizení ve společnosti, které můžeme připsat na vrub moderním technologiím. Každý z nás zažil, že přijde do restaurace a tam u jednoho stolu sedí dva nebo i víc lidí a zrak mají ponořený na displej mobilního telefonu. Komunikace mezi nimi vázne, ale jsou napojeni na síti. A zkuste vstoupit do metra nebo do tramvaje. S kolika očima se střetnou ty vaše? Stále jen zíráme do mobilů.
.jpg)
Eva Toulová. Foto: Elen Yermachenko, se svolením
Ve svém předchozím snímku Láska na zakázku jsem řešila problémy třicátníků a jejich neschopnost dospět. Dřív společnost nelibě nesla, když žena ve třiceti letech ještě neměla dítě a nebyla vdaná, bylo to něco nepatřičného a skoro nenormálního. Dnes je samozřejmě situace už jiná. Co mě ale začíná děsit je spíš ta skutečnost, kterou jsme nakousli. Že budu mít to dítě a budu ho vychovávat tak, že bude koukat na displej mobilu. Nedokážu si představit, že by dítě bylo ochuzeno o ty zážitky, které si neseme s sebou my. Že mu bude upřeno, aby si hrálo na hřišti, běhalo po louce s kamarády, lezlo po stromech a rozbilo si při tom koleno. To přeci k tomu dětství patří. A těmi mobily to prostě mažeme.
Ale když těm dětem ty mobily sebereme a zakážeme, tak z nich samozřejmě uděláme asociální jedince, které ta dětská společnost vytěsní. A navíc si myslím, že už vlastně ani děti nemůžeme vrátit do nějakého dětství bez mobilů.
Kde ale najít tu tenkou hranici, kdy bude mobil u dětí pomáhat, rodiče budou mít klid, že mohou navázat s dítětem kdykoliv kontakt, ale zároveň je nebude ten přístroj zahánět do kouta a brát jim možnosti, jak poznávat svět kolem?
(Dlouze se zamyslí) Samozřejmě, že i já sama používám ve svém životě mobilní telefon. Domlouvám si schůzky, spoustu věcí na něm řeším, pomáhá mi. Ale ten mobil mi v žádném případě nepřináší žádné hmatatelné a naplňující zážitky. Nedá se to přece srovnat s tím pocitem, když jsme v dětství lezli na strom, trhali třešně, prali se a rozbili si kolena. Reálný svět nedokážeme prožít přes mobil. Uvědomuji si, že právě závislost na on-line prostředí je obrovským tématem pro filmovou tvorbu.
Letošní rok je pro vás velice hektický. Na filmový trh jste vlastně zatím stihla uvést dva své snímky. Překvapuje mě, jak rozdílná zobrazují témata.
Láska na zakázku je vlastně romantická komedie. Na začátku všechno vypadá naprosto idylicky. Hlavními hrdiny jsou třicátníci, kteří zjistí, že se jim plní všechno, co si přáli. Mají dobrou práci, jsou v ní šťastní a spokojení. Jenže najednou začínají zjišťovat, že splnění všech přání vlastně nemusí být to, co chtěli. Naproti tomu Superžena je vlastně o tlaku okolí na dnešní třicátnice, které prostě musí být podle všeobecně zažitých představ úspěšné, krásné a zářivé. A běda, když to ta třicátnice vlastně ani nechce.
Ty oba filmy mají u data výroby napsán rok 2024. Vy už ale teď téměř dotáčíte film, který přijde na trh v příštím roce.
Jmenuje se Krtkův svět. Má název podle stejnojmenného resortu v Dolních Měcholupech a je to vlastně příběh o nikdy nekončícím boji s byrokratickým šimlem. V hlavní roli se představí David Novotný.
Při natáčení snímku Krtkův svět s herci Davidem Novotným, Jaroslavem Satoranským a Valerií Zawadskou. Foto: Elen Yermachenko, se svolením
Když vás tak poslouchám, tři snímky za poslední dva roky, člověk musí jen žasnout. Kde se na to vezmou peníze? Vytvořit a natočit film je přeci o tom sbalíkovat a dát dohromady ohromnou sumu peněz. Chápu, že si trochu můžete vypomáhat tím, že točité reklamy. Koneckonců jste režisérkou několika úspěšných reklamních spotů. Tvůrci přiznávají, že reklamu točí kvůli obživě.
V této branži se netočí filmy kvůli výdělku, ale je to o prestiži. A máte pravdu v tom, že sehnat peníze na pokrytí filmového projektu je opravdu hodně těžké. Je to neskutečně mnoho jednání, domlouvání, schůzek a vyjednávání. Vlastně není ani tak složité najít či vytvořit scénář, připravit štáb a domluvit herce, ale nejtěžší je najít finanční krytí. A to ještě nemluvím o tom, že nám se stalo, že jsme měli už všechno zajištěno, peníze a sponzory nasmlouvané a najednou přišel covid. A ten všechno obrátil. Firmy, které byly na tom dobře a chtěly investovat do filmu, se najednou samy dostávaly vlivem covidu do mínusu a najednou samy potřebovaly pomoc. Sehnat peníze je čím dál tím těžší a složitější.
Covid ale zamíchal hodně i s návštěvností kin.
A to je druhá věc. Zatímco dřív lidé chodili do kin poměrně hodně a často, tak po epidemii to tak veselé není. Lidé se upnuli ke streamovacím platformám, dívají se doma a nevytáhnou paty z baráku.
A není také problém v tom, že je tu na velikost naší země nadprodukce filmů? Když to srovnáme se sousedním Slovenskem, které je sice o něco menší, ale ročně natočí jen zlomek filmů, který vznikne v České republice.
Je to všechno se vším. Navíc filmová tvorba a technika se stává dostupnější. Dnes dokážete natočit film už na technice, která je mnohem levnější než před lety, a to samozřejmě podněcuje spoustu další lidí, aby se pustili do své vlastní tvorby. A navíc film je dlouhodobá záležitost. Připravujete ho i několik let a pak najednou máte představu, že se vyrojilo moc filmů najednou. Podle mého názoru se rozhodně v Česku nyní točí o poznání méně než před covidem.
Vaše tvůrčí aktivita a množství snímků, pod kterými jste podepsaná a která je v našich podmínkách opravdu nadprůměrná, může ale na řadu diváků působit tak, že ty filmy nejsou dopilované a jsou uspěchané. Diskuze například na Československé filmové databázi nelze brát za nic jiného než pouhé názory těch, kteří se mohou skrýt za anonymitu webové anonymity. Přesto část z nich nevyznívá moc dobře. Jak to máte vy nastaveno s těmito „kritikami“? Čtete je? Zamýšlíte se nad nimi?
Já to mám nastavené takto: moje filmy jsou ze současnosti, jsou v podstatě nízkorozpočtové, ale sama v sobě bezpečně vím, že jsem je natočila tak, jak jsem je za daných podmínek a za daných financí mohla natočit nejlépe. O tom jsem přesvědčená. Ve střižně pak samozřejmě zjišťuji, co by se dalo ještě vylepšit. Najednou mně dojde, že na natáčení s Bolkem Polívkou jsme měli mít ještě o dva dny víc času, ale prostě ten přepych nám nebyl dopřán. Kdybych měla o deset milionů víc na film, tak vypadá určitě jinak. A také jsem si vědoma, že točím žánr romantické komedie, kterým nechci aspirovat na cenu Českého lva, a tak už dopředu se dá předpokládat, že odborná kritika nebude zrovna tomuto žánru nakloněna. Nezaznamenala jsem ještě jedinou českou romantickou komedii, která by byla kritikou pochválená. A samozřejmě na moji adresu většinou nešetří kritikou muži, protože opravdu dělám filmy většinou pro ženy.
Při natáčení snímku Krtkův svět s herci Davidem Novotným, Jaroslavem Satoranským a Valerií Zawadskou. Foto: Elen Yermachenko, se svolením
Nahráváte mi na zajímavou otázku. Romantické komedie. To je žánr, který vlastně neměl v české i československé kinematografii moc tradici. Snímky tohoto žánru vznikaly za první republiky a byly o tom, jak chudá dívka ke štěstí s milionářem přišla. Je jasné, že v dobách údernického socialismu se na ně vůbec nehrálo a co je zajímavé, že i svobodná kinematografie po sametové revoluci na ně dlouhá léta zapomínala. Pytel se s nimi roztrhl až teď. Umějí vůbec Češi hrát a dělat romantické komedie, když nám ten žánr není tak blízký jako třeba Britům nebo Američanům? A dokáží vůbec Češi jako diváci romantickou komedii ocenit?
Já vidím v českých romantických komediích určitou stagnaci například z hlediska hereckého obsazení. Podle mého názoru dnes skoro v každé hraje Petra Hřebíčková nebo Ondřej Vetchý. Nehledá se nové obsazení. A protože jsem ještě pořád mladá režisérka, tak mně chybí často mnohem experimentálnější přístup k tvorbě těchto komedií. Mám dojem, že tvůrci ustrnuli v jedné šarži a ani nechtějí hledat jiné postupy. Je to všechno spekulace. Spekuluje se nad obsazením. Tvůrci si řeknou, obsadíme tyto dva herce a přijde nám na to tolik a tolik lidí. Dokáží si to spočítat. Je tady hodně cítit ovlivněnost americkou produkcí, stejné prostředí, stejné problémy, stejné zápletky.
Co všechno se dá dnes produkčně spočítat?
Všechno. Když máte matici, že se ti lidé nejprve nesnášejí a pak se do sebe zamilují, že se nejprve nepotkají, pak se shledají, že je budou hrát tito herci s takovou historií obsazení v posledních letech, tak vám poměrně spolehlivě vypadne, jak velkou návštěvnost bude mít váš film v kinech. Ale tak by podle mě filmy přece vznikat neměly. Dnes už je to opravdu jenom komerční produkt, který jsme ve stejné šabloně už mnohokrát viděli. A divím se, že se tím diváci, nebo spíš lépe řečeno divačky ještě zcela nenabažily.
Jak už bylo několikrát zmíněno jste mladá a dá se předpokládat, že rozhodně nebudete chtít zůstat u romantických komedií věčně. Ono asi v šedesáti letech by už ani točit nešly. Jaké další filmové žánry vás zajímají?
Já se přiznám, že romantická komedie rozhodně není můj nejoblíbenější žánr, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sním o natočení historického středověkého filmu, to ale bych musela mít rozpočet, ke kterému bych připisovala odzadu nuly. A to nemám. A asi ho ani v této chvíli nemám možnost sehnat. Ale rozhodně si nestěžuji. Jsem spokojená a věřím, že jednou se ten rozpočet podaří dát dohromady.