Nevypadám na to, ale vím, co je zdravá výživa, říká pro PrahuIN Michal Isteník z Mostu a Kukaček

07. 01. 202221:02

foto: VOYO / TV Nova (stejně jako další snímek v článku)/Michal Isteník v seriálu Vegani a jelita

ROZHOVOR V létě si musel dát oraz. Michal Isteník, kterého vystřelil k pomyslným hvězdám seriál Most!, se stal totiž podruhé otcem a zatoužil věnovat se rodině. Teď přichází s tvorbou z vlastní dílny. Společně s Jonášem Vackem režíroval šestidílný mysteriózní seriál Vegani a Jelita, který je k vidění na VOYO. Příběh Martina a Luďka, z nichž jeden je majitelem obchodu se zdravou výživou a druhý účetním, začal psát už před šesti lety. Tenkrát ovšem netušil, že si v něm i zahraje.

Říkal jste, že je to určitá zvrácenost některých režisérů svlékat před kamerou herce, co jsou při těle. A přitom v seriálu Vegani a Jelita, který jste sám režíroval, jste se zase svlékl! Dokonce dvakrát.

Ano, ale oba ty záběry vymyslel Jonáš Vacek, druhý režisér. To on přišel s myšlenkou, že když se s Kubou Uličníkem na začátku svlékneme donaha, tak hned v první scéně ukážeme, že se ničeho nebojíme.

A ten druhý záběr?

Když se točil můj odchod ze sauny, ptal jsem se, jestli je to nutné. A Jonáš říkal, že ano. Takže, i když mě to netěšilo, podřídil jsem se autoritě režiséra.

Skáčete tam nahý do bazénu. Upřímně, už toho moc nezbývá, co jste ještě neukázal…

To jo, už vlastně nic. Mám za sebou osm let reprízování inscenace Donaha! v Městském divadle Brno, takže si myslím, že jsem už ukázal úplně všechno.

Jak se stalo, že jste napsal scénář k seriálu?

Psal jsem už od dětství. Pamatuji si na takové malované básničky, které jsem vytvořil, když mi bylo šest. V pubertě jsem byl velký romantik, ve čtrnácti, patnácti jsem psal rozervané verše. Všechno skončilo vždycky v šuplíku a stejně tak vzniklo tohle.

Ale co vás k tomu ponouklo, co bylo tím impulsem?

Ten byl úplně jednoduchý. Kdysi jsem šel v Brně na Lidické do jednoho specializovaného obchodu. Pohledem jsem zavadil o nápis ‚Zdravá výživa‘ a v duchu mi proběhlo, co všechno v sobě asi skrývá. A jakmile jsem vkročil dovnitř, za pultem jsem viděl úplně bledou paní, která kýchla a plným nosem pronesla: „Dobrý den.“ No a mně se ta kombinace zdravé výživy a té osoby v hlavě nějak spojila, že jsem přišel domů a začal psát. A pak přišel moment, kdy se ten příběh dal z šuplíku vytáhnout a natočit.

V té prodejně zdravé výživy jste byl před šesti lety poprvé?

To ne. Já ji mám hned vedle divadla, a protože tam vždycky prodávali výborné kafe, nosil jsem si ho do šatny. A taky jsem si kupoval tu paštiku z tofu, o kterou v seriálu běží. Já na to nevypadám, ale občas tam zajdu.

Slovník vašich postav je dost ostrý. Neměl jste dilema, jestli takové výrazy pustit?

Ne, vůbec. Osobně jsem velkým odpůrcem hyperkorektnosti. Myslím si, že nás jednou dovede do pekla, jaké si ani neumíme představit. Takže tento seriál a jeho jazyk je trošku revoltou proti tomu.

Do hlavních rolí se prý hledali dva největší blbci široko daleko a vy jste ten konkurz s Jakubem Uličníkem s přehledem vyhráli.

To je samozřejmě nadsázka. Ale je pravda, že ve chvíli, když jsme začali žádat o granty na podporu vývoje pilotního dílu, bylo potřeba, aby tváře, které v něm budou účinkovat, byly nějakým způsobem mediálně zajímavé. Takže se dospělo k tomu, že bychom to měli hrát my dva s Kubou. A hrozně nás bavila představa, jak si nás lidi budou plést, protože si jsme fyzicky velmi podobní.

Michal Isteník a Jakub Uličník v seriálu Vegani a jelita

Jak vám šlo režírovat sama sebe?

Tohle jsem naštěstí mohl nechat na Jonáši Vackovi. Nechci, aby to znělo nějak namyšleně, ale když ty dialogy píšete, máte dost jasnou představu o tom, jak je hrát. Ale potřeboval jsem Jonáše, aby mi řekl, jestli ta moje představa, se kterou jsem to psal a pak ty repliky říkal, není blbá.

A aby pohlídal technické záležitosti natáčení.

Ano, protože já si v těchto věcech až tak nevěřil. Společně jsme řešili záběrování, světla…, akorát já k tomu ještě ‚hlídal‘ herce. Jonáš se zase věnoval filmařským kouzlům, ve kterých je o tisíc kilometrů dál než já.

Nedělá vám problém úkolovat svoje kolegy? Vyžadovat po nich disciplínu, opakování záběru…

Disciplína a opakování je věcí každého herce a ve chvíli, kdy to nedělá, tak ode mě může pocítit určitý tlak, ale v pozici režiséra seriálu Vegani a Jelita jsem se snažil spíš poradit. Protože v tom základním obsazení jsem to byl já, kdo měl nejvíc zkušeností před kamerou, všichni ostatní jsou divadelní herci. Jenomže filmové a divadelní herectví jsou dvě naprosto odlišné disciplíny. Tak jsem se jim snažil pomoct, aby se před kamerou uvolnili a cítili dobře. Protože pro divadelního herce, který není zvyklý točit a najednou dostane příležitost, jde o strašný stres a on se snaží ukázat, co všechno umí. Ale ta kamera to vidět nechce. Herec se musí uklidnit, začít si věřit a pochopit, že to málo, které po něm režiséři chtějí, je přesně to, co může nabídnout. Takže já tam fungoval spíš v téhle pozici a byl nápomocen radou.

Zářil jste nejen v seriálu Most! ale i v Kukačkách. Připravovalo se pokračování, v jaké fázi se nachází?

Na jaře se začne točit.

Dedukoval jste, že vaši postavu nejspíš čeká vězení…

No, to byla taková moje představa, když jsem přemýšlel, kam by se mohla moje figura vyvíjet. Shodou okolností jsem v létě potkal scenáristu Honzu Coufala, tak jsem se ho zeptal: „Co se mnou zamýšlíš v Kukačkách?“ a on se jen tak potutelně usmíval a řekl: „Nech se překvapit, uvidíš.“

A už to víte?

Nevím, scénáře pořád ještě nemám, takže jsem v napětí.

Ale na natáčení se těšíte…

Velmi. Jednak, že se potkám s Martou Dancingerovou, Davidem Novotným a Sabinou Remundovou, a hlavně se moc těším na Bisiho Arichteva, protože je to skvělý režisér. Dělám s ním strašně rád. Teď v létě jsem si dal nucenou pauzu, protože jsem toho měl už moc a potřeboval jsem na chvíli vypustit. Narodila se mi dcera, tak jsem chtěl být s rodinou. A Biser Arichtev se mi ozval, jestli bych nevzal malinkou dvoudenní roli v jednom projektu. Šel jsem do toho jenom proto, že jsem s ním chtěl dělat. Shodou okolností je to taky pro platformu VOYO.

A jak se vám líbí role tatínka?

Je to mé druhé dítě, mám už sedmiletého kluka, a cítím se teď jako na obláčku.