„Nezapomenu,“ říká Leona Machálková k momentu, který jí změnil život

ROZHOVOR: „Hrála jsem ve spoustě překrásných a úspěšných muzikálů, v tom mám štěstí, ale nikdy nezapomenu na míru zájmu všech uměleckých a tvůrčích složek u Draculy. Všichni chodili na zkoušky, pan Theodor Pištěk chodil i na naše herecké zkoušky, protože to chtěl vidět,“ vzpomíná v rozhovoru pro server PrahaIN.cz zpěvačka Leona Machálková.

 

Říká se, že jste se nejvíce proslavila muzikálem Dracula. Souhlasíte s tím?

Už před slávou, kterou přinesl muzikál Dracula, jsem se poměrně dobře realizovala v divadle Semafor, moderovala jsem v rádiu Evropa 2 i v České televizi a měla jsem za sebou dvě velké role v muzikálech West Side Story a Jesus Christ Superstar. Ale až právě Dracula přinesl velkou slávu. Síla toho titulu byla obrovská. Ta show, překrásná hudba, přenádherné texty Zdeňka Borovce, všechno zářilo. Je na místě tomuto muzikálu poděkovat, protože mě vskutku vynesl.

V čem byl ten muzikál tak jiný?

Pokusím se to říct stručně. Devadesátá léta hodně přála muzikálovému světu, který odstartoval muzikál Les Misérables na Vinohradech, lidé se pak o tento divadelní žánr začali víc zajímat. Karel Svoboda se svým týmem v čele s Ríšou Hesem se rozhodl udělat něco opravdu významného. Sám měl rád muzikály, jezdil do Londýna, Vídně a dalších měst, a měl tak ambici napsat něco podobně krásného.

Tito pánové to nastartovali. Síla osobnosti Karla Svobody, který ke spolupráci oslovil Theodora Pištěka na kostýmy, architekta Daniela Dvořáka na scénu a úžasného režiséra Josefa Bednárika, vytvořila doslova „dream team“. Všichni odvedli stoprocentní práci. Nikdy na to nezapomenu.

Od té doby jsem hrála ve spoustě překrásných a úspěšných muzikálů, v tom mám štěstí, ale nikdy nezapomenu na míru zájmu všech uměleckých a tvůrčích složek u Draculy. Všichni chodili na zkoušky, pan Theodor Pištěk chodil i na naše herecké zkoušky, protože to chtěl vidět. Všechny zajímalo všechno, opravdu jsme tím žili na sto procent. Lidská investice se promítla do kvality muzikálu jako takového.

Zrychlila se v tomhle ohledu doba? Říkáte, že všichni se zajímali o všechno, dnes to tak asi už nebude.

Určitě. Někde se koneckonců ubralo na kvalitě, u nás to muselo být všechno výborné, dnes se třeba řekne: „Jo, je to dobré.“ Cítím zkrátka, že touha po maximální dokonalosti byla tehdy jiná. Tím nechci ublížit řadě vynikajících inscenací, na které sama jako vděčný muzikálový divák chodím. Viděla jsem spoustu krásných představení, ze kterých jsem odcházela nadšená. Ne každý muzikál si ovšem zaslouží takový divácký obdiv.

Zmiňovala jste devadesátá léta, byla to doba po revoluci plná entuziasmu…

Náš kreativní tým měl tehdy velké štěstí, že mecenáši a producenti vložili do muzikálu nemalé prostředky, abychom měli přepychové kostýmy a scénu, ze které divákům spadla brada. Na londýnské scéně to bylo obvyklé, stejně tak v dalších metropolích, ale u nás to teprve všechno začínalo. Devadesátá léta přála finančním investicím do muzikálů.

Podle mého názoru to dnes mají producenti těžší a kolikrát se od nich za mnohem menší rozpočet než v devadesátých letech očekává velká show, ale mají na ni méně peněz. A přitom je dnes všechno dražší. V tomto případě nehovořím o honorářích umělců, ty mnohdy zůstaly stejné, naopak vidím tlak jít dolů.

Mladší umělci by vám snad mohli závidět, že jste zažila na muzikálové scéně tuhle dobu.

To ano, ale vždy se snažím mladým generacím dodávat radost a naději z toho, co dělají. Říct jim, že to velkolepé už bylo, by bylo velmi bláhové. Vidím tu spoustu mladých a úžasných umělců, namátkou Natálii Grossovou, která zpívá přenádherně a ještě krásně hraje. Není samozřejmě jediná, napadá mě třeba ještě Andrea Holá. Jsou to neuvěřitelné vokalistky a skvělé muzikálové zpěvačky. Mladou generaci je potřeba podpořit.

Ještě bych se zastavil u vašeho studia. Vystudovala jste češtinu a dějepis, a pokud se nepletu, nechybělo málo a mohla jste učit na gymnáziu v Přerově, je to tak?

Ano, doma jsem byla v Přerově, školu jsem studovala v Olomouci. Hlas srdce rozhodl, že jsem šla za hudbou, potažmo divadlem. Obor mě ovšem bavil, protože jsem vždy měla ráda literaturu a český jazyk. Historii jsem si k tomu upřímně řečeno „přibalila“, nikdy jsem nebyla tak excelentní ve vědomostech, to musím uznat, a dodnes mám velké mezery, za které se stydím. Kdybych dnes chtěla jít učit tento obor, musela bych začít od začátku a hodně máknout, abych se cítila pevná v kramflecích před katedrou.

Nelákalo by vás to?

Za katedru jsem si stoupla zhruba před deseti lety, kdy jsem dva roky učila interpretaci na pražské státní konzervatoři, konkrétně na popovém oddělení, kterému tehdy velela Lída Nopová. Velmi mě to bavilo. Bylo to něco, co je mi vlastní a čím se zabývám už třicet let. Do toho jsem stále velmi vytížená praktikující zpěvačka, takže pohled starší kolegyně byl podle mě prospěšný pro mladší generaci.

S mladými lidmi to bylo příjemné, jejich názory, jejich hlas, jejich chuť pracovat. Měli úplně jiný záběr a do mého povědomí přinesli řadu interpretů, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Ideální zkušenost: když se propojí starší generace s mladší, navzájem se respektují, chtějí si naslouchat a mluvit spolu, funguje to.

Přiznám se, že se mi stýská. Uvidíme, jestli mi bude ještě dopřáno být užitečná mladé generaci.

Jak je v tomto ohledu důležitý kantor? A vy jste měla nějaké osudové, na které celoživotně vzpomínáte?

Rozhodně jsem měla. Začala jsem dobře už v první třídě základní školy, kdy mě učila paní učitelka Jarmila Kubáčová. Dodnes vzpomínám nejen na její profesní přednosti, ale také na neuvěřitelnou laskavost a „balíček“ všeho, co do svého učení přinášela. K tomu krásně zpívala a hrála na akordeon. Na tuhle paní učitelku nikdy nezapomenu. Je to takové, že vám to někdo do té školy nastartuje tak, že se tam zkrátka těšíte.

Na to navázala plejáda vynikajících učitelů. Na gymplu jsme měli skvělého třídního profesora pana Josefa Veselého. Vzpomínám samozřejmě i na další, jsem dokonce v kontaktu se svým učitelem tělocviku. Ráda hraji tenis a jezdím do Přerova na tenisové kempy, kde dodnes učí. S Láďou si dnes už tykáme a vídáme se každý rok.

Je důležité mít v paměti kvalitní lidi. Já si osobně moc nedokážu představit stoupnout si před pětadvacet, třicet dětí, které ruší. Upřímně nevím, jak bych zvládala zůstat autoritou a sjednat si pořádek.

Leona Machálková byla také hostem Party show na PrahaTV

Školní prostředí prý zhrublo. Může to být pravda?

Ano, doba přitvrdila. Často takové zprávy opravdu slýcháme. Můj syn chodil na soukromou školu, kde na nějakou drzost nebyl prostor. Byl hodnocen i podle toho, jak se choval ke svým spolužákům. Nějakou šikanu moje jediné dítě nezažilo.

Ale jsem samozřejmě při smyslech a vnímám, co se v naší společnosti odehrává. Drogy, šikana, nedůstojné zacházení s učiteli. V této době musí být náročné dělat tuto profesi. Pro pedagogy, kteří si za všech okolností dokážou udržet svou důstojnost, mám velký respekt. Kolikrát ještě přijde nevděk ze strany rodičů, protože drzé dítě často vyrůstá v drzé rodině, to je alfa omega.

Znovu zopakuji, že učitel je velmi náročné a nedoceněné povolání. Jejich lidský potenciál člověk ocení možná až časem.

Jaký je váš program nyní?

V současné době v žádném muzikálu nevystupuji, výhradně se věnuji koncertování. Koncertuji zejména se svojí kapelou nebo s pianistou a ráda si zazpívám také s jinými orchestry, například s Bigbandem Felixe Slováčka. Diváci mohou přijít na můj profilový popový koncert, s kapelou mám také muzikálový program s hostem Radimem Schwabem a v adventním čase vždy připravím pro své fanoušky spoustu vánočních koncertů. Momentálně připravuji novou popovou desku, ke konci roku jsem natočila videoklip na písničku Sama ve tvém svetru, která je k vidění na mém YTK.