Nora Fridrichová popsala odporné chování jednoho muže

ROZHOVOR: „Ve Sněmovně už v podstatě jako novinář nemůžete téměř nic. Nechápu, čeho se bojí. Jako by opravdu nechtěli, aby jim tam novináři kladli nějaké dotazy,“ řekla serveru PrahaIN.cz moderátorka Nora Fridrichová. Otevřeně také promluvila o výhrůžkách a nátlaku.

Přišla jste o novinářskou akreditaci do Poslanecké sněmovny a začala jste se bránit. Jak pokračuje váš případ?

Má to vývoj. Když jsem zveřejnila to, co se mi v Poslanecké sněmovně stalo, tak se zvedla vlna kritiky. Velmi důležité bylo, že se ozvala i od novinářských organizací. Například Syndikát novinářů i Mezinárodního tiskový institut. U nich jsem našla zastání. Tyto organizace se ozvaly a vyzvaly Poslaneckou sněmovnu k nápravě věci. Použila jsem také svého právníka, který to se Sněmovnou řešil, a pak došlo k vrácení mojí akreditace. Co mě ale velmi překvapilo, byla tendence hovořit mi do toho, o čem na půdě Sněmovny smím nebo nesmím natáčet. To je podle mě naprosto nepřípustné.

Kdo se to ve Sněmovně snažil ovlivnit?

To bylo ze strany tiskového odboru. Bylo mi řečeno, že nepokrývám dění a agendu ve Sněmovně. A když to nedělám, tak nazdar. To mi takhle přímo napsali v e-mailu. Jednak to nebyla pravda, ale i kdyby to byla pravda, tak tiskovému odboru, který podléhá politikům, do toho nic není. A nikdy jim do toho nic nebylo, tak proč by to mělo být najednou jinak.

Jak tedy vaše věc dopadla?

Už jsem tam byla. Moji akreditaci mi vrátili. Ale stalo se to až po kritice, která se zvedla poté, co mi ji odebrali.

Dostala jste stálou akreditaci na dobu neurčitou?

Teď mám jednorázovou akreditaci. To znamená, že jsem v jejich systému. Vždycky se nahlásím, že tam přijdu a oni mi to schválí, nebo neschválí. Současně mi bylo vzkázáno, že si za půl roku mám požádat o stálou akreditaci. To ale nepovažuji za úplně nejnutnější, protože každý den do Sněmovny chodit nebudu. Jsem ale ráda, že jsem se tam vůbec mohla vrátit. Nechci tady řešit sebe, já jsem pouze normální novinářka. Ale ten e-mail, ve kterém mi to bylo oznámeno, byl napsaný tak obecně, že se dá fakticky použít na kohokoliv. To byla jedna věc, která mi přišla špatná. A pak druhá věc, že ty argumenty, které tam zazněly, byly vlastně nepravdivé. A třetí věc, vrátila jsem se do Poslanecké sněmovny po několika letech a zaznamenala, že se dolní komora Parlamentu čím dál víc uzavírá před sdělovacími prostředky. Tam už se nemůžete dostat téměř nikam. A to je v ostrém kontrastu například se Slovenskou národní radou. Tam se novináři pohybují a natáčejí volně úplně všude. Tady ve Sněmovně už v podstatě nemůžete téměř nic. Nechápu, proč se to stalo, čeho se politici bojí. Jako by opravdu nechtěli, aby jim tam novináři kladli nějaké dotazy. Asi se domnívají, že tyto ctihodné prostory Thunovského paláce jsou určeny pouze k tomu, aby se tam natáčel jejich TikTok.

Mnoho let jste byla v České televizi hlavní tváří sledovaného pořadu 168 hodin. Pamatujete si na okamžik, když jste se dozvěděla, že se bude rušit?

Ano. A hned jsem vlastně věděla, o co jde. Když se zruší pořad, tak to vždycky signalizuje něco širšího a většího. A to se vlastně teď děje. Dneska už o tom nikdo nepochybuje a hovoří se o tom, že nový generální ředitel už v České televizi napáchal tolik škod a že je tak nekvalitním ředitelem, že by měl skončit. Věděla jsem už vloni v létě, že to není samo sebou. Úspěšné televizní pořady se v žádném případě neruší. Třeba se změní personálně nebo struktura pořadu, ale rozhodně se nezavírají celé. To je naprostý nesmysl. To je čistá cenzura. A přesně to se tehdy stalo.

Jaké tedy byly skutečné důvody? Kvůli nákladům a úsporám to tedy nebylo?

Ne. Oni tvrdili, že my pracujeme velmi nekvalitně, což se dalo prokázat, že to není pravda. Takže poslední otázka, která zbývá a nebyla zodpovězena dodnes, je: „Proč tedy?” To nebylo zodpovězeno. Nelze si nevšimnout, že potom na politické scéně zavládlo hluboké a spokojené ticho. Napříč politickým spektrem, protože to vlastně nikomu nevadilo. To je na druhou stranu nejlepší vizitka naší novinářské práce.

Které okamžiky vám během vaší práce nejvíc utkvěly v paměti? Měla jste někdy obavy o svou bezpečnost, o rodinu?

Dělo se mi to, že mě nejhrůznější politici popotahovali přes sociální sítě. To je ale něco, na co si zvyknete a pak to pustíte z hlavy. Takže to se mi stávalo. Nebo mi chodily od jejich příznivců sprosté, urážlivé a výhružné e-maily. Ovšem dvakrát jsem byla podávat výpověď na policii kvůli člověku, který mi vyhrožoval. Nejméně příjemný moment byl v okamžiku, když jeden člověk veřejně napsal, že by mi migranti měli znásilnit moje dcery. Tehdy to byly malé děti. Za to pak byl stíhán, to byla společná iniciativa více novinářů. Nakonec byl také odsouzen. Tuším, že dostal podmínku. Ten stejný pisatel ale už o pár let dřív psal o tom, že bych měla zemřít. Že by mi měla být useknuta hlava. Za to odsouzen nebyl a řešilo se to v přestupkovém řízení. To byly asi jediné momenty, které mi byly v souvislosti s mojí prací velmi nepříjemné. Zejména kvůli dcerám.

Měla jste někdy ochranku?

Neměla.

Jak chráníte svoje bezpečí?

Když nad tím přemýšlím, tak vlastně nijak. Žiji jako každý jiný člověk.

Ve 168 hodinách byl jeden z nejslavnějších dílů Klausovo pero. Prý na něj diváci vzpomínají dodnes, je to pravda?

Ano, lidé se na to dodnes ptají. To je legendární video, které obletělo celý svět a vešlo do dějin. Je skvělé, že se to tehdy natočilo.

Kdyby do České televize přišel nový ředitel a nabídli vám pokračování obnoveného pořadu 168 hodin, šla byste do toho znovu?

Že bych dostala podobnou nabídku, si vůbec neumím představit. Ani na to neumím odpovědět. Teď už dělám úplně něco jiného a v úplně jiném prostoru. Nechci působit vyhýbavě, ale je to něco, co je, myslím si, naprosto nereálné. Proto nemá smysl nad tím ani přemýšlet. To už je zcela uzavřená věc. Teď dělám svůj „job” a mám trochu víc času, než jsem měla předtím.