Od těžkého útěku z ČSSR do útrob NHL. Čechokanaďan Zdeněk Matějovský pro PrahaIN.cz

ROZHOVOR Zdeněk Matějovský je kanadský novinář českého původu, který se zabývá téměř výhradně nejslavnější hokejovou ligou na světě, kanadsko-americkou NHL. Jeho cesta k novinařině, stejně jako jeho cesta z komunistického Československa za oceán, byla mnohdy trnitá a dobrodružná a vydala by na celý román. Lemují ji stejně tak dobrodružné zážitky, jako přátelství slavných hokejistů. My se vám ji, společně s jeho současnou prací a také názory na situaci kolem nás, budeme snažit přiblížit.

Na úvod je třeba říct, že v plánu byl jeden rozhovor, ale povídání to bylo tak zajímavé a obsáhlé, že půjde o poněkud delší čtení na pokračování. Na vině je i to, že se se Zdeňkem znám osobně dlouhá léta a jeho příběh jsem měl možnost sledovat prakticky od začátku.

„Víš, kdo utekl? Zdeněk Matějovskejch,“ zeptala se mě tehdy máma a sama si hned odpověděla. Mně bylo asi deset, tak jsem sotva začínal vnímat, co to vlastně znamená. Nicméně i tak jsem to považoval za hrdinský kousek.

Jak to tedy bylo s tvým útěkem? To rozhodnutí v tobě zrálo delší dobu, nebo to byl okamžitý nápad, který si jen dotáhnul do konce?

Mě tehdy hlavně štvalo, že bylo málo možností cestovat. A cestování, to byl můj sen vždycky. Když už jsem měl sjeto všechno, co tehdy šlo, přišla na řadu Jugoslávie. To byl pro nás tehdy takový západ. Pro zápaďáky to ale byl východ, tak to prostě bylo nastaveno. Bavíme se o konci 70. let. No a tam jsem začal vnímat ty rozdíly a po návratu jsem v sobě našel odvahu, zašel na Čedok a vybral si zájezd do Tunisu. Kupodivu nás tam s mým kolegou pustili, a to byla pro mě skutečná exotika. Doma mě to ale povzbudilo a řekl jsem si, že když to vyšlo do Tunisu, zkusím za rok Kypr. A to už jsem měl v hlavě plán, že se nevrátím.

Ale vrátil ses, protože já zase vím, že tvoje cesta za velkou louži začala jinak.

Jo, máš pravdu. Na Kypru jsme totiž měli takovou strašně aktivní komunistickou průvodkyni, ta nám okamžitě sebrala pasy, a tím to všechno zkomplikovala. Musíš si uvědomit, že tenkrát nebyl internet, žádný mapy, žádný cestovatelský knížky se u nás neprodávaly.

Nicméně při výletu do Nikósie jsem se rozhodl utéct na americkou ambasádu. To bylo celkem vtipný, protože jsem ani netušil, kde je. Navíc se ke mně přidali nějací manželé, že budou chodit se mnou, možná mě měli hlídat, to nevím. Já jim ale utekl, ztratil se jim v nějakém nákupním středisku a když jsem přešel asi dvě ulice, stál jsem proti budově, na které vlála americká vlajka. To bylo jako sen. Vešel jsem dovnitř a požádal muže v uniformě o politický azyl. On se na mě podíval a řekl, že mi samozřejmě pomůže, ale že nejsem na ambasádě, ale v americké knihovně...  Chápeš? Já viděl americkou vlajku a měl jsem jasno, že je to ambasáda a ono knihovna.

Takže konec nadějí?

Ne, ne... On mi opravdu pomohl, posadil mě do taxíka a ten mě odvezl na tu ambasádu, kterou hlídali opravdoví mariňáci. Tam se mě ptali na různé věci, ale hlavně chtěli vidět pas, nebo nějaký doklad a já nic neměl. Takže smůla, nemohli mi ten azyl udělit.

Ten pas ti vrátili?

Jo, ten pas mi vrátili, ale zase to byla smůla. Můj spolubydlící v autobuse zažertoval, že tam chci zůstat (byl to od něho fakt jen vtip, nemohl to vědět) a ta průvodkyně se toho chytla a pas mi zadržovala a dala až jako poslednímu, když už byl ten útěk téměř nemožný. Navíc mně bylo dvacet let, zpanikařil jsem a prostě odletěl zpátky do Československa.  

Takže se to zase nepovedlo? Co bylo dál.

Štěstí toho zájezdu na Kypr bylo, že tam byli nějací manželé a ti mi řekli, že byli na Kubě a mezi řečí zmínili, že se tam létá přes Montreal, což jsem tehdy vůbec netušil. Nebylo ani kde a jak si to zjistit. Takže můj další cíl byl jasný. Kuba.

To ale bylo celkem drahé, to cestování. Kde jsi na to vzal?

Ten Tunis stál asi 6 000 korun, to ještě šlo. Navíc já bydlel u rodičů, vydělával si jako prodavač, protože jsem měl tak špatný politický posudek, že jsem se na žádnou školu nedostal. A tak to šlo našetřit. Kypr byl trochu dražší, ale předtím jsem nastoupil náhradní vojenskou službu, protože na komunistickou vojnu jsem nechtěl a tam jsem si na železnici přivydělal ještě o něco víc. A Kuba, ta byla fakt drahá, to stálo asi 13 000 korun a na to mi musel půjčit táta.

Takže jsem odletěl. Ta cesta probíhala taky zajímavě. Vedle mě seděl nějaký kluk z Karlových Varů a najednou vytáhl anglický slovník a řekl „Zkoušej mě“. Okamžitě mi bylo jasný, že je to fízl, tohle by nikdo jiný neudělal.

Když jsme přistáli v Montrealu, kde jsme měli 50 minut, šli jsme ven z letadla a on mi furt říkal „Tak co, jdeš se mnou?“ Pořád provokoval a já byl úplně hotovej. Po 45 minutách se ale rozběhl k policajtům a začal gestikulovat a já si říkal „Panebože, to neni fízl, on to myslí vážně.“ A šel jsem taky.

Takže tenhle člověk měl možná tu moji emigraci na svědomí. Musíš se totiž vžít do pocitů, který jsem měl a bojoval s nima. Já měl strašně rád rodiče, bráchu, Českou zemi a emigrace znamenala, že tohle všechno už možná nikdy neuvidím. Nebylo jednoduchý se rozhodnout. Stojíš na mostě jako sebevrah a říkáš si „Mám - nemám“. Ale tenhle kluk mě obrazně řečeno popostrčil a bylo to.

Co bylo potom? Jaké byly začátky?

Tak první noc byla v hotelu, moc jsem toho nenaspal. Ráno jsem vyrazil koupit něco k snídani, ale měl jsem jen dva  dolary. V tom krámu jsem viděl neuvěřitelný věci, jablka jedno jako druhý, naleštěný... Dneska je to k smíchu, ale já nevěřil, že jsou pravý. Koupil jsem si jedno a k tomu mléko. Cestou jsem viděl žebráka na ulici, který měl v klobouku asi pětkrát víc než já, tak jsem si říkal „No, to bude něco...“

V pondělí jsme šli na emigrační a dostali ten azyl. Druhý den jsme dostali seznam věcí, které nám kanadská vláda darovala na začátek, abychom mohli fungovat. Vzali nás do obchoďáku a tam nám z regálů přivezli životně důležité zboží. Mysleli na všechno, od žehlícího prkna, talířů, příborů, až po utěrky a toaletní potřeby. Pak jsme dostali ubytování a 300 dolarů podpory a starejte se...

Co angličtina? Jak ses domluvil?

Já trochu uměl, ale samozřejmě to nestačilo, takže jsem se učil a učil a když jsem se pak odhodlal si s někým povídat, nebo se zeptat, tak on mi často řekl „Hele, sorry, já anglicky nemluvím, já mluvím francouzsky“. To byl další šok, o tom jsem vůbec netušil, že se v Quebecu mluví převážně francouzsky. Ale i to se poddalo.

Tak pojďme k tomu hokeji. Jak tě vůbec napadlo dělat do hokeje, co bylo tím impulzem strkat nos do nejslavnější hokejové ligy světa?

Mě hokej vždycky bavil, ale samozřejmě jsem začínal v restauraci. To byla první práce, v kuchyni, pak jsem to dotáhl až na číšníka. Na hokej jsme ale vždycky chodili. A pak přišel Kanadský pohár v roce 1985. A tam jsme chodili taky se dívat.

Jednou jsem tam vyrazil a byl oblečený do kanadského dresu a s kanadskou šálou a tak dál, protože já se zařekl, že nebudu fandit Československu, dokud bude mít ten lvíček na hlavě rudou hvězdu. I hokej byl totiž politika. Nehráli ti nejlepší, ale ti, co alespoň na oko souhlasili s režimem.

Tam jsem šel kolem prezidenta klubu Montreal Canadiens, který mě pochválil, že jsem správný Kanaďan. To byl dobrý vtip, já mu řekl, že Kanaďan nejsem, ale jednou snad budu a to se časem stalo. Ale kolem Canadiens jsem se od té doby začal motat víc a víc a měl tam časem spoustu známých.

Ten zlom přišel kdy?

V 94. roce, kdy už jsem se mohl vracet do Čech, tak jsem tady sondoval možnosti spolupráce s českými médii. To se nějak povedlo a já začal spolupracovat s Novou. Ta tehdy dělala pořad Power play. Já měl doma kameru, bavilo mě točit, stříhat a tak. Takže se to rozjelo.

Ty ale děláš pro spoustu televizí, to se stalo jak?

Postupně jsem začal fotit pro nějaké Finy a zmínil se o spolupráci s Českou televizí. Oni ale dělali jen internetové stránky, tak jsme si říkali, že bychom to mohli vyzkoušet. Ale nikdy na to nedošlo. Jednou jsem ale točil v Anaheimu, tam tehdy hrál Teemu Selänne a já si řekl, bez toho, že bych k tomu měl nějaké požehnání, že s ním udělám rozhovor a nabídl jsem ho těm Finům. Ve Finsku to pak způsobilo poprask a udělalo mi to jméno. Od té doby se to rozjelo a teď dělám pro Finy, Švédy, Švýcary, Dány, Čechy, Slováky, Nory, Rakušany, Slovince, Američany a Kanaďany a možná jsem někoho ještě zapomněl.

O tobě je známo, že děláš tu novinařinu po svém. Na základě korektních, ale spíš kamarádských vztahů s hráči. Jak si se k těm hráčům dostal, jak sis ty vztahy budoval?

Pochopitelně se bavíme většinou o hráčích, kteří hráli v Montrealu, kde bydlím. Jenže začátek byl komplikovaný, žádný Čech tady nehrál. Takže můj první článek, který jsem napsal, byl o tom, že Patrick Roy dostal sedm gólů a v Montrealu končí. A pak to přišlo.

Místo Patricka dorazil do Canadiens Martin Ručínský.

A Martin. To je můj velký kamarád. Byl tam sedm sezón, vycházeli jsme si vstříct, navštěvovali se, chodili na večeře, bylo to strašně fajn. Takže Martinem to začalo a pak už se to vezlo tak, že tam hrálo hodně Čechů, mezi nimi samozřejmě i Tomáš Plekanec. Dlouhých šestnáct sezón. Až do teď tam vždycky nějaký Čech byl.

V druhé části rozhovoru se budeme věnovat vztahům Zdeňka Matějovského a zážitkům s dalšími Čechy ve službách Montreal Canadiens. Ale také největšímu současnému světovému talentu, slovenskému útočníkovi Slafkovskému, který zamířil do Canadiens v létě.