foto: Cinemart, presskit/Režisérka snímku Rok vdovy Veronika Lišková
ROZHOVOR: Rok vdovy je film, jaký v českém prostředí už dlouho nebyl. Bez žádných zlomových zvratů, bez šokujících odhalení, bez nervy drásajících zápletek. Přesto je hořký jak život jen dokáže být. Ukazuje strasti, které čekají ovdovělé jedince v souboji s úřední mašinérii, ale i jejich vnitřní vyrovnávání se s vědomím, že se se svým milovaným člověkem nemohli rozloučit. I přesto však snímek režisérky Veroniky Liškové nachází světlo na konci tunelu a místo, kde se dá z marasmu vrátit zpět do běžného života.
Jde vlastně o ženský film, který zahajuje jízdu po českých kinech 10. října. U zrodu snímku se sešla čtveřice dam, ty PrahaIN.cz oslovila.
Zuzana Pokorná je autorkou námětu. Sama náhlý odchod manžela zažila. „Ten text jsem napsala z vnitřního tlaku. Z frustrace. Byla jsem vlastně z hodiny na hodinu vhozena do pro mě v tu chvíli nepředstavitelných situací, které jsem musela řešit.“
Co bylo pro vás horší? Boj s úředníky a nařízeními, nebo ta emotivní ztráta?
Emotivně to bylo velmi složité, protože jsem se musela probírat věcmi, které do té doby patřily někomu jinému a teď už nepatřily nikomu. Musela jsem si ty věci dávkovat. A tak jsem si řekla, že jeden týden budu zařizovat věci na úřadech a jeden týden si dám od toho pokoj. Jenže po tři čtvrtě roce jsem zjistila, že se vlastně nic nikam nepohnulo. Připadala jsem si, že jsem pro úřady prašivá a sama jsem nesvéprávná, a to byl začátek ohromné frustrace, kterou jsem začala přetavovat do toho deníku, který jsem si začala sama soukromě psát. Nedostanete do ruky doporučenou poštu, úředně nic nepřevedete, ani účet za elektřinu, dědické řízení běží i roky, ztratíte přístup k účtu, nedozvíte se ani příčinu skonu.
Autorka předlohy Zuzana Pokorná. Zdroj: Cinemart, presskit
Jak se pak text dostal do rukou dalším lidem?
Text jsem psala dva roky jako takový vlastní únikový ventil. A pak jsem se rozhodla, že ho několika mým kamarádkám pošlu v rámci interní e-mailové komunikace na ukázku. Aniž bych to věděla, tak jedna z nich poslala tento deník do Respektu. Brzy mě zavolali z redakce časopisu a začali jednat o případném vydání. Nikdy by mě nenapadlo, že tak prestižní časopis bude mít o můj text zájem. A na základě vydání v časopisu Respekt se brzy ozvala Veronika s tím, že by měla chuť toto téma zpracovat ve filmu.
Tou Veronikou je 41letá Veronika Lišková, režisérka snímku Rok vdovy. Je to pro ni první hraná režie, zatím se věnovala s úspěchem pouze dokumentární tvorbě. Nejvíce pozornosti k sobě zatím přitáhly její dokumenty Danielův svět o pedofilní komunitě a Návštěvníci o životě mladé antropoložky na Špicberkách.
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla nezvykle pro formát hraného filmu?
Už dlouho jsem chtěla zpracovat nějakým způsobem na filmovém plátně téma smrti. Sama jsem uvažovala nad tím, že další dokument zacílím na otázky paliativní péče. Jenže pak mě manžel Eugen upozornil v Respektu na tyto deníky. Přečetla jsem si je a zjistila jsem, že mně vlastně vyhovuje, že jsou právě psány formou deníku a svým vyzněním jsou daleko víc o životě než o smrti.
Vycházela jste pouze z těchto deníků Zuzany Pokorné?
Ovlivňovaly mě samozřejmě i vlastní zkušenosti, prožitky a vzpomínky. Například odchod mého vlastního otce. A další střípky do skládačky začaly dopadat, když jsem se setkala s Pavlou Beretovou. I ta má v životě už hodně odžito, a tak začala vznikat kostra samotného příběhu.
Scénář Eugena Lišky k filmu Rok vdovy vznikal neuvěřitelně dlouhých deset let.
Dobrý scénář u filmu je prostě základ. Pravidelně jsme se začali scházet s Pavlou Beretovou, později i se Zuzanou Kronerovou a nad scénářem jsme hodně diskutovali. Probírali jsme s Eugenem a herečkami jednotlivé pasáže a pilovali jsme je. Navíc jsem vlastně dokumentární režisérka, která ráda nabízí a vypráví emoce i třeba obrazovými metaforami. Proto jsem chtěla děj filmu doplňovat hodně i obrazem. Hledala jsem záběry, které by mohly ukázat, jak se vyrovnáváme se smrtí.
Pavla Beretová je představitelkou hlavní role – vdovy, která hledá znovu jistou půdu pod nohama poté, co ji osud vyvrátil ze zajetých kolejí náhlou smrtí jejího manžela.
Příprava filmu Rok vdovy musela být pro vás asi výjimečná, a to nejen z hlediska časové délky.
To ano. Nebývá totiž běžné pro herečku, aby byla tak dlouho u jednoho projektu. Už na prvních kamerových zkouškách vznikl mezi námi velice otevřený dialog, kterého si cením a vážím. Mohla jsem totiž sdílet své osobní zážitky, které se pak zapracovávaly do scénáře. (S úsměvem pokračuje). Přesto se mi ale ježí chlupy na těle, když slyším, že jsem spolupracovala na scénáři. Není to pravda. Ten vynikající scénář je dílem Eugena Lišky.
Je to film se třemi hlavními ženskými postavami. Hrát o velmi intimních věcech muselo vyžadovat asi velkou hereckou souhru.
Samozřejmě, musím říct asi za všechny, že jsme do těch rolí otiskly hodně ze sebe, byla to taková terapie, i když pochopitelně hrajeme jenom smyšlené postavy. Ale dialog i mimo natáčecí plac byl nutný a jsem moc ráda, že se k němu přidala i Zuzana Kronerová.
Filmová představitelka vaší dcery Julie Šoucová je ve skutečnosti vaše neteř. A je to neherečka. Klobouk dolů. V krátké době se objevuje po vašem boku už ve druhém filmu.
(Rozesměje se). Ano, dávám si nově do smlouvy, že bez Julie už netočím. Viktor Tauš obsadil Julii do filmu Amerikánka, a tam je úžasná. Já jsem byla na začátku hodně proti, protože mám Julii hodně ráda. Bála jsem se o ni. Ale strach se ukázal jako nemístný a ona to skvěle zvládla. Casting na postavu Julie ve filmu Rok vdovy byl hodně dlouhý a pořád jsme nebyli s kandidátkami na postavu dcery spokojeni. Pořád tam něco dřelo. Nakonec mě Veronika Lišková poprosila, zda bych neoslovila svoji neteř Julii. A hned na prvních zkouškách vyšlo najevo, že to tam je, že to musí být ona. Měla v sobě takovou energii, kterou zrovna film Rok vdovy vyžadoval.
Přiznala jste, že během příprav na tento film vás kolegyně Klára Melíšková zkoušela. Jak tomu máme rozumět?
S Klárou Melíškovou jsme velmi blízké přítelkyně. A přišly jsme na to, že vlastně máme jeden společný sen – zabývat se v budoucnosti učením, a to nejen herců, ale vůbec prací s lidmi. A tak jsme našly nový společný herecký přístup k rolím. A právě ten jsme zkoušely při přípravě této role. A v rámci toho vlastně vznikla i myšlenka obsazení Kláry Melíškové do postavy úřednice. Hrajeme spolu tu poslední scénu, kdy se moje postava rozhodne, že si do nové občanky nechá zapsat rodinný stav: vdova.
Trojici hlavních postav pak uzavírá oblíbená herečka Zuzana Kronerová. Ve filmu Rok vdovy hraje zraněnou, ale také trochu sobeckou tchyni hlavní hrdinky.
Jak se vám spolupracovalo na filmu Rok vdovy?
Bylo to krásné jako samotný život. Spolupráce byla úžasná a panovala mezi námi na place úžasná chemie. Je přirozené, že člověk v průběhu života ztratí rodiče. Díkybohu jsem zatím neztratila nikoho bližšího. Ale přesně jsem si vybavila vzpomínky, když odešli mí rodiče. Ty absurdní okamžiky, které se odehrávají v pohřebním ústavu. Nevnímáte, a přesto se vás pořád ptají na podobu parte, na to jaká má být rakev. A to všechno se do toho filmu dostalo. Z těchto tragických okamžiků vychází komika. Pro mě je ten film vlastně optimistický a není vůbec smutný.
Zuzana Kronerová ve filmu Rok vdovy. Zdroj: Cinemart, presskit
Svoji postavu tchyně hodně hájíte.
Ale vždyť ji přeci musíme chápat. I ona cosi ztratila. Přišla o jediného syna, cítí nejistotu, neví, co bude a chová se proto trochu sobecky. Snaží se k sobě připoutat někoho, aby nebyla sama, a to přece člověk musí chápat.