foto: Georgi Bidenko, PrahaIN.cz/Pavel Zedníček
ROZHOVOR: Patří mezi nejoblíbenější a neobsazovanější české herce. Základy své profese získal na brněnské JAMU a už během studií vystupoval v legendárním divadle Husa na Provázku po boku Jiřího Bartošky, Bolka Polívky a Karla Heřmánka.
Mezi kolegy režiséry má pověst absolutního profesionála. Vyhlášený je jeho smysl pro humor a pro svou otevřenou povahu dostal od přátel a kolegů přezdívku Čmaňa. Před několika dny oslavil Pavel Zedníček 75. narozeniny a na divadelní i filmové scéně se pohybuje už víc než půl století.
Je v perfektní kondici, hraje ve svém domovském divadle Kalich, natáčí, dostává další nabídky na role, za publikem jezdí po celém Česku. Hrál na českých prestižních scénách. Například v Národním divadle, v Divadle ABC nebo v Činoherním studiu. Přísně si chrání svoje soukromí, jsou mu cizí hvězdné manýry a neohromuje skandály.
Zaslechl jsem, že máte tolik práce, že nevíte, kde vám hlava stojí. Prý je na dohled i nový projekt. Je to pravda?
Jak to víte? K vám se taky donese všechno. Je to pravda, ale nemohu zatím prozradit podrobnosti. Něco se chystá. Zatím to ale nebudu to říkat, protože s kolegy váháme mezi několika divadelními věcmi. Kromě toho jsem natáčel v zábavném pořadu Možné je všechno! Samozřejmě mám představení v mém domovském divadle v Kalichu a velmi často vyrážíme za publikem. Například teď jsme se vrátili z Brna od Bolka Polívky. Zájezdy nás čekají po celé republice a vyjedeme i na Slovensko. Je toho dost a je to dobře.
Neustále jste nabitý energií. Jak to děláte? Je to atmosférou v divadle, na jevišti?
To s tím jevištěm je pravda. Ale nevím, jak si to vysvětlit. Je pravda, že tam na nás působí nějaký adrenalin nebo co. Když vlezete na to jeviště, tak se rozhlédnete a uvidíte těch tři sta lidí… Nebo kolik jich tam je (smích). A oni se smějí, baví a vás to dokonale nastartuje nebo nakopne. V tom okamžiku doslova zapomenete na všechny bolesti a starosti, které máte. Všechno z nás spadne. Je to úžasné a je to asi v tom.
Nedávno jste oslavil 75. narozeniny a na scéně jste už 51 let. Patříte mezi nejzkušenější české herce. Ohlédnete se někdy dozadu? Hodnotíte, přemýšlíte o tom všem, co jste dokázal?
To mi dáváte velmi těžkou otázku.
Chápu.
Nevím, co mám na to říct. Co hodnotit…
Zkuste to.
Já tomu říkám štěstí. Skutečně, štěstí. Protože jsem se dostal v Brně na JAMU. Bylo to štěstí, protože jsem tam potkal takové kámoše, jako je Mirek Donutil, Svatopluk Skopal, Karel Heřmánek, Jana Švandová, Eliška Balzerová a další úžasné kolegy. Štěstí bylo i v tom, že jsme společně odešli hrát do Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde byl výborný režisér. Štěstí bylo, když jsme s Karlem Heřmánkem zakládali divadlo Na Zábradlí. A štěstí také bylo, že ten režisér byl tam a hráli jsme krásné inscenace. To je asi všechno.
Herectví není jednoduchá profese, jak si někdo myslí. Vaši kolegové, staří mistři, tvrdili, že za úspěchem na scéně se skrývá tvrdá práce a odpovědnost. Cítíte to stejně?
Jistě. Je to pravda. Jinak se divadlo nebo film nedá dělat. Ale to neplatí jenom o naší profesi. Nepoctivě se nedá dělat nic, do všeho musíte dát kus sebe. Jinak to nejde.
Prý máte pořád trému. To je skutečnost? Po těch letech na scéně?
Furt. Je to bohužel tak. Není to pomluva (smích).
Blíží se kulaté výročí listopadu 1989. Tehdy studenti a herci sehráli velmi důležitou roli. Vzpomenete si někdy na ty nejdramatičtější okamžiky z té doby?
Samozřejmě. To víte, že ano. To, co se nám tehdy společně povedlo, bylo úžasné. Byly to krásný dny. Jsem spokojený a jsem šťastný, že už 35 let žijeme jako svobodní lidé. Svoboda je největší dar. Můžete naplno žít svůj život a nikdo vám do něj nemůže mluvit. Můžete cestovat, kamkoli jezdit. Když se rozhodnete, tak odjedete. Svoboda je přirozená, nádherná, úžasná věc a výsada. Ale musí se hlídat. Neustále.
Co byste vzkázal svým příznivcům a vůbec lidem?
Ať se mají rádi. To je nejdůležitější.