„Pes člověka přečte lépe než jiný člověk,“ říká psí muž

ROZHOVOR: Psí muž. Tak si přezdívá Adam Voženílek z Pardubicka, který s úspěchem krotí psy. Cvičí je jak skupinově, tak v rámci online rezervačního systému. „Tahání na vodítku vyřešíme během jediné lekce, nebo ji máte zdarma!“ prezentuje se Adam. Pes je podle něj zvíře, které se umí napojit na lidský srdeční tep a načítá frekvenci, na které fungujeme.

Můžete popsat, jak jste se k práci se psy dostal?

Vyráběl jsem obklady z cihel a už jsem z toho byl vyhořelý a přemýšlel jsem, co jiného by mě bavilo. Ve stejném období jsem si také na procházkách se svými psy začal všímat, že většina psů tahá na vodíku a neposlouchá. Od okolí jsem často slýchal, že moji psi jsou krásně vycvičení, že bych mohl tedy cvičit i ty ostatní.

A v takové hezké synchronicitě jsem na těch cihlách, které už mě tolik nebavily, našel několik otisků psích tlapek. Tak jsem to bral jako znamení a v září 2023 jsem si řekl, že zkusím pomáhat s výchovou psa i ostatním. Další hezkou synchronicitou jsem se ve stejné době přistěhoval zpátky do domu k mojí mamce a začal cvičit jejího německého ovčáka, takže se vše opravdu skládalo do toho, že moje cesta byla stále jasnější. 

Začal jsem skupinovým kurzem, se kterým mi pomáhal i můj táta, který je myslivec a měl s výcvikem psů velké zkušenosti. Takže mi průběžně doplňoval potřebné znalosti a já čerpal z jeho vědomostí. Na tom kurzu chtěl jeden z klientů individuální lekce, protože nepostupoval tak rychle jako zbytek skupiny. Tam jsem hned pochopil, že to je můj směr.

V té době jsem si nedaleko svého bydliště pronajal plac po baseballistech a začal jsem se věnovat jenom individuálním klientům. Na těch jsem mnohem rychleji pochopil, že chci pomoci hlavně psům, nikoliv lidem. A také tomu, aby měli se svým pánem lepší vztahy a aby se navzájem netrápili a nedocházelo mezi nimi ke zbytečnému nepochopení.

Co vám osobně tato práce přináší?

Celkově mě to naplňuje a zároveň mi to dává velkou svobodu v rozhodování, s kým mohu pracovat. Vždycky mi udělá radost, když vidím, že se ten můj původní záměr o dobrých vztazích podařil, a když vidím, jak jsou psi i jejich páni po lekci spokojenější a líp se spolu domluví.

Můžete udělat výčet klíčových chyb, kterých se lidé vůči psům dopouštějí? Ať už v obecném vztahu nebo ve výchově vlastních…

Na začátku si mnohdy zvolí špatné plemeno, prostě si vyberou psa jako ozdobu, ale vůbec neplánují vytěžit jeho potenciál. Chtějí ukázkového psa, třeba pracovní plemeno, a pak ho mají jako mazlíčka. Pak často také volí plemeno, pro které nemají vhodné prostředí. Třeba loveckého psa do malého bytu.

No a při budování vztahu se svým psem jsou ve výchově nedůslední, anebo ho nevychovávají vůbec. A pak si myslí, že cvičák vyřeší všechny jejich problémy. Neuvědomí si, že učení není výchova a nechápou, proč si se svým psem nerozumí.

Často se také potkávám s tím, že lidé si ani nevytvoří představu, co ze svého psa chtějí mít. Nechají ho dělat všechno a pak se diví, že dělá věci, které se jim v budoucnu nelíbí. Třeba skákání nebo škemrání. Berou ho jako dítě, ale pes přemýšlí jako šelma.

No a tím nejčastějším, s čím se na svých lekcích setkávám, je nedůslednost v povelech a pravidlech. Když třeba dají povel k noze, tak si prostě pes nemůže čuchat, kde chce. Protože to pak vede k tomu, že ho neuznávají jako vůdce smečky a celý vztah pán – pes se bortí.

Mohl byste popsat psí duši? A jak se třeba liší od jiných zvířat?

Pes je zvíře, které se umí napojit na lidský srdeční tep a načítá frekvenci, na které fungujeme. Proto jsou tak skvělými a empatickými parťáky. Na druhé straně díky tomu s námi umějí i krásně manipulovat. Když třeba pocítí naši lítost, vědí, že to je ta frekvence, kdy jim mnohdy něco odpustíme.

Takže psí duše za mě umí přečíst člověka líp než jiný člověk. Nečtou naše gesta, ale vnitřní stav, ten nám potom odrážejí ve svém chování i přístupu.

Osobně jsem vůči psům obezřetný a nikdy bych nešel pohladit psa, kterého neznám. Jaké varovné signály pes vysílá, když o kontakt opravdu nestojí?

Ničí pes se nemá hladit bez dovolení, to je základ. A i když se jeho pána zeptáte, vždycky je lepší počkat, až ten pes přijde pro pohlazení sám. A varovných signálů je spousta, jen my je často ani nemůžeme interpretovat, protože každý pes to má zkrátka trochu jinak. Stejně jako lidé mají psi každý jinou povahu a svůj nesouhlas dávají najevo po svém.

Ty srozumitelné a všeobecně chápané jsou zavrčení, vycenění zubů a očividné vyhýbání se kontaktu. 

Někdy je to ale i signál, kterého si člověk ani nevšimne. Může to být třeba i jen trochu jiné postavení těla nebo jiný pohled.

Takže radím cizího psa nehladit nikdy, ale když už na to dojde, tak na něj nedávat ruku shora, ale zespodu. Protože když ten pes o kontakt nestojí, tak to pro něj není aspoň takové překvapení. 

Co se ve vás odehrává, když čtete v médiích, že nějaký pes zaútočil na člověka?

Média nesleduju a nečtu, ale když třeba o takovém případu slyším, tak je mi jasné, že za to nemůže na 90 procent ten pes, ale jeho zpackaná výchova. Protože lidé svému psovi dovolí všechno a on nemá žádná jasná pravidla, podle kterých by se mohl chovat. 

A mrzí mě, že lidi, kteří na to koukají, si ty psy škatulkují a vzniká tak neopodstatněný strach z určitých plemen, protože u větších plemen jsou ty následky masivnější a média to vše ještě přikrmí často nepravdivými informacemi.

Nemusí jít ale jen o velká plemena, nedávno jsem třeba řešil russell teriéra, kterého dostala paní ve svých v 73 letech, a když na ní v 8 měsících poprvé zavrčel, tak mu ustoupili. Nedali jasná pravidla, pak se to celé jen stupňovalo, až to nebylo únosné pro nikoho. A i když jsem nabízel, že si ho vezmu do výchovy a předám ho důslednějším majitelům, původní majitelka nesouhlasila a toho psa nakonec utratili. 

 

Dá se každý agresívní pes zkrotit? Nebo znáte případ, kdy se to nepovedlo?

Já na svých lekcích dělám hlavně s reaktivními psy, kteří nejsou agresivní, ale mají spíš reaktivitu ze strachu. Takže tam se s tím dá dobře pracovat a nejde o takovou tu prvoplánovou agresi.

Reaktivita ze strachu je většinou důsledek toho, že nemají toho svého šéfa – vůdce smečky, který by jim dal oporu. Pes si pak roli vůdce smečky převezme na sebe a je reaktivní na okolí nebo ostatní psy.

Jsem přesvědčený, že chození a odstranění tahání na vodítku a reaktivitu ze strachu vyřeším skoro vždycky. Párkrát jsem ale opravdovou agresi na ostatní psy viděl, jsou to rasy typu bull, které chtěly zabít jiného psa, ale i tam je to důsledek špatné výchovy. Někdy, zvláště u starších psů, to ale může být opravdu neřešitelné.  

A ze své zkušenosti jsem já osobně měl na výchovu psa, který byl tak vyplašený, že jsem s ním nemohl vůbec pracovat. Ale to byl pes zachráněný z nějaké osady v Albánii a byl už tak zdivočelý, že se s ním nedalo pohnout. Takže není to ani tak o zkrocení, jako o rozeznání pravého důvodu, proč se pes chová, jak se chová.

Máte nějakou oblíbenou rasu?

Všichni ovčáci obecně jsou moji oblíbenci. U dobrmanů mě baví jejich chytrost, takže celkově tíhnu spíš ke služebním plemenům. A z těch společenských mi přijdou sympatičtí třeba pudlové, hezky se s nimi pracuje a jsou z podstaty přátelští.

Jaká je podle vás ideální výživa?

Ideální výživa by bylo syrové maso a nějaká zelenina. Vlastně to, co by pes našel v přírodě a přirozeně jedl. Ale to není v dnešní době tak jednoduché dostat, takže aby ta strava byla alespoň co nejvíc pestrá.

A pokud se bavíme o granulích, kterými krmí dnes většina populace, tak je důležité, aby v nich byly hodnoty, které tam mají být, například dostatek bílkovin a spíš méně vlákniny.

Co vlastně pes nejvíce potřebuje?

Stejně jako u lidí, je to různé. Služební pes potřebuje pracovat a zaměstnávat hlavu, pastevecká plemena naopak budou klidně ležet půl dne a nevadí jim to. Pak jsou rasy, které potřebují více společnosti, protože jsou od založení smečkové a samy se vám doma prostě unudí.

A i proto apeluji na to, že je důležité si srovnat, co od psa chceme a podle toho si vybrat správné plemeno a nevolit psa podle vzhledu, ale třeba i podle toho, kolik na něj máme místa nebo času. 

A základem je vždycky, jako v každém jiném vztahu, důvěra a respekt. Ale co je společné všem psům, že potřebují srozumitelnost a jasnost v příkazech a komunikaci a pravidla a důslednost ve vedení, čímž budujeme právě ten tolik potřebný respekt. Každý pes prostě potřebuje někoho, kdo mu udává směr a o koho se může opřít, aby uměl fungovat v lidském světě.

Adam Voženílek (1. dubna 1989) se vyučil řezníkem, ale většinu profesního života se specializoval na renovaci starých stavebních objektů. Také vedl síť maloobchodních prodejen. Jeho vášní mimo klasické profese je vedení kurzů pro výcvik psů a organizace akcí pro pejskaře. Kromě tahání psů za vodítko se mu současně daří řešit i další problémy jako je reaktivita na jiné psy, cyklisty, ptáky. Nebo na tzv. pasení aut, sekaček, motocyklistů a strachové chování ve městě.