foto: Lenka Hatašová, se svolením /Petr Bende
ROZHOVOR: „Trochu mi začíná vadit, že je hodně hudebního smogu. Kvůli příchodu AI nevím, co bude za pár let, ale už teď mi přijde, že je hodně muziky. Nedávno jsem četl nějakou studii, kolik nové hudby vznikne za den, je to strašně obrovské číslo,“ říká v rozhovoru pro server PrahaIN.cz zpěvák Petr Bende.
Pocházíš z Ivančic u Brna, odkud je celá řada známých osobností.
Samozřejmě, třeba herec Vladimír Menšík.
Ale nejen on, dále fotbalisté Adam Hložek či Lukáš Mareček, ale také, pokud se nepletu, Alfons Mucha?
Je to tak. Pochází odtamtud možná i nějaké tenistky.
Možná Bára Krejčíková?
Ano, ano, Ivančice jsou opravdu krásné místo, narodil jsem se tam, ale jinak pocházím z Újezdu u Rosic, což je vesnička asi deset kilometrů od Ivančic. Krásná malá víska, úžasná záležitost.
Teď žiješ u Ostravy, jak sis zvyknul na cestování? Hodně natáčení máš v Praze, že?
Vloni jsem měl rekord a najezdil nějakých 68 tisíc kilometrů. Cestování k tomu patří. Do toho mám koncerty a vlastně mi to nikdy nevadilo. Je pravda, že čím jsem starší, tím ty cesty trávím hůř. Ale jinak bych řekl, že v tom autě docela odpočívám, když jezdím sám. Dodávkou s kapelou je to už horší (smích).
Jak si užíváš cestování po koncertech s kapelou? Den, kdy jedeš na koncert, je možná trochu benzínkový život.
Ano, jak říkáš, benzínkový život. Máme už nějaké vytipované, kde se zastavujeme, to samé platí o restauracích, hotelech, je to zajímavá záležitost, když to ještě takhle rozpitváme, protože spousta lidí to neví a představuje si, že máme velkou pohodičku, ale když jsme měli vánoční šňůru koncertů, tak jsme odehráli za nějakých 23 dnů 19 koncertů. Zvukovka, koncert, hotel, snídaně, dodávka, zvukovka, koncert, takhle to jede pořád dokola. Mě to ale baví, když to jede takhle za sebou. Člověk jede v jedné lajně a naladí se na to. A když do toho funguje partička, nelze si stěžovat, protože já s některými muzikanty hraji přes dvacet let, tudíž na sebe víme úplně všechno.
Jak je to napojení důležité?
Hodně. Nemůžeš hrát v kapele s lidmi, kteří s tebou nesouzní a nemají stejný hudební záběr a cítění, to je strašně důležité.
A co mimo pódium? Je nutné, aby lidi v kapele byli v soukromí kamarádi?
Zákonitě se s každým nemusíš pravidelně stýkat a jezdit s nimi na dovolené. Důležité je umět a mít chuť si s nimi zajít na pivo. Prostě třeba jen pokecat. S kapelou jezdíme na takové soustředění, kdy si třeba na tři dny pronajmeme chatu a tam zkoušíme. Muziku dělám od roku 1993, prošel jsem různými kapelami a vždy jsem měl velké štěstí na lidi. Ve třinácti jsem začínal s jednou bigbeatovou kapelou a dodneška jsme kámoši, rádi se vidíme, a dokonce kluci, co prošli mojí kapelou a dnes už se mnou nehrají, tak stejně chodíme na pivo. To je paráda! Někdy se sice vidíme jen dvakrát za rok, ale zato s velkou chutí.
Psali jsme
ROZHOVOR: Snížení výdajů na kulturu prý povede k likvidaci celých oborů a kreativního průmyslu. Řada zemí dává do této oblasti kolem jednoho…
Máš v hudbě ještě nějaké sny?
Nikdy jsem takhle nepřemýšlel. Vždy jsem dělal a dělám muziku s pocitem, že mě to baví, protože v pěti letech jsem si tuhle cestu tak nějak nastavil, i když jsem tehdy vůbec nechtěl zpívat. Chtěl jsem být bubeník, bicí pro mě byly alfa a omega všeho. Některá děcka chtějí být v pěti letech astronauty, popeláři, ale já si přesně pamatuji, jak jsem doma mlátil do křesel a všeho možného. Pak byl takový festival v Moskvě, kam se nějakým zázračným způsobem za totáče dostaly kapely jako Ozzy Osbourne, Scorpions a další. Viděl jsem tam kapelu Mötley Crüe a Tommyho Lee, který mě úplně fascinoval, a já si řekl, že chci být bubeníkem v rockové kapele. A nikdy ničím jiným.
Na jaké hudbě si tedy vyrůstal?
Můj táta je celoživotní muzikant, ačkoli v barové kapele. Zpěvák Láďa Kerndl měl jednu kapelu v Brně, můj táta měl druhou a takhle sjezdili půl světa. U nás to bylo tak, že jsem si hrál s hudebními nástroji, všude byly kazety, desky, nahrávky od Elvise, bigbeat až po Deep Purple. Ale první kapelou, která mě zasáhla, byly Kiss. A posléze Led Zeppelin a Black Sabbath.
Co dnes? Co si poslechneš, když zrovna jedeš autem?
V autě poslouchám rádio, hlavně Český rozhlas kvůli dopravě a zprávám, ale pak si vybírám a poslouchám hlavně podcasty, protože když se muzice věnuješ hodně, tak to pak nechceš pořád poslouchat, je potřeba si trochu odpočinout. Ale jinak také díky Spotify a Apple Music mohu lovit ve starých vodách, ať už je to zmíněné Mötley Crüe, které jsem si nedávno dal na dálnici a bylo to super, nebo Don Williams, což je country zpěvák, kterého mi táta kdysi pouštěl. Do toho poslouchám i českou muziku, protože mě zajímají nové desky, tak si vždy najdu, co se vydalo a snažím se k tomu dostat. Baví mě také folková muzika, miluji Wabiho Daňka, já to nazývám, že jsem takový chameleon, chci to dělat od jazzu počínaje až po bigbeat. Jediné, co vynechávám, je dechovka.
Sledoval jsi v posledních letech Superstar?
Sledoval. Ne že bych vyloženě hltal každý díl, ale ty finálové věci jsem sledoval a byl jsem i na natáčení, abych se k tomu nějak vyjádřil, protože se mě to dotýká a vím, jak se tam ti lidé cítí. Za nás to bylo trochu jinak, doba se za těch dvacet let hodně proměnila.
Jak moc ti to otevřelo dveře? Připomenu čtenářům, že jsi vicemistr Superstar z roku 2005.
Ještě řeknu, že kapelu Petr Bende Band, která funguje dodneška, jsem zakládal v devadesátém sedmém roce a za párek a pivo jsme objeli celou republiku, od folkových po bigbeatové festivaly až po nesčetně klubů. Pak nám podaly ruku věhlasné kapely jako třeba Fleret, No Name či Čechomor, se kterými jsme jezdili jako předskokani. Nesmím zapomenout ani na Romana Horkého s Kamelotem, Slávka Janouška, Vlastu Rédla, Samson, to jsou moji kamarádi.
Ale abych se dostal k otázce, do Superstar mě tehdy přihlásil můj kamarád, kytarista, se kterým jsem hrál. Tajně, nevěděl jsem to, a v té době jsem to asi chtěl odmítnout, protože jsem cítil, že jdu trochu jiným směrem. Zrovna jsme jeli docela velkou šňůru s No Name a on mi oznámil, že mě tam přihlásil. Debatovali jsme o tom a vlastně jsem tam nakonec šel z důvodu, abych trochu pozdvihnul kapelu mimo okres. Hromada lidí v Superstar skvěle zpívala, ale televize jim buď nedala prostor, nebo je zesměšnila, přitom to mohli být fajn zpěváci a muzikanti, ale někteří z toho dnes mají spíš trauma. Já jsem tím nějak proplul až do finále a dnes si říkám, že to byl dobrý krok. Spousta zpěváků, co tam byli, vůbec nevěděli, co budou dělat. To já měl jasno: zpátky ke kapele. Měl jsem už roztočenou desku s Milanem Cimflem a všechno to zaklaplo, hned potom jsme začali s koncerty a byla to velká radost.
Petr Bende byl také hostem Party show na PrahaTV
Když se vrátím ještě k dobám před Superstar, jak moc bylo náročné hrát za párek a pivo? Objíždět ve svém volném čase republiku, v týdnu chodit normálně do práce... Takových muzikantů jsou mraky i dnes, že?
Musí to pro tebe být hlavně vášeň. Musíš tomu být propadlý. Dnes děkuji někam nahoru, že se tím mohu živit, ale stále pro mě není prvotní záležitostí řešit, kolik za to dostanu. Dřív jsem to nějak domluvil a během covidu byl čas, tak jsem se hrabal ve starých fotkách, kde jsem dokonce našel svůj kalendář, kde jsem si psal různé poznámky, jak jsem volal pořadatelům a tak dále. Viděl jsem tam, kolik jsme inkasovali, většinou vůbec nic. Byla tam v ceně občas aspoň nějaká večeře nebo párek. Kamarád nás vozil dodávkou, když jsme přijeli domů, každý jsme vytáhli z kapsy dvoustovku a složili jsme se na dopravu, to byl náš výlet. Jak už jsem říkal, jako první to musí člověka naplňovat, úplně ho to pohltit, jinak to prostě nemůžeš dělat.
Nevím, jak to dnes mají mladé kapely, ale u některých mi připadá, že prvotně jdou víc za úspěchem a slávou než po dobré písničce a pocitu, co mají na pódiu předat. Přijde mi, že někdy toho dělají až moc, přitom stačí jen málo.
O tom jsem se chtěl pobavit. Dnes je to pro začínající hudebníky asi hodně jiné, co? Máme internet, různé platformy, je to teď lehčí?
Trochu mi začíná vadit, že je hodně hudebního smogu. Kvůli příchodu AI nevím, co bude za pár let, ale už teď mi přijde, že je hodně muziky. Nedávno jsem četl nějakou studii, kolik nové hudby vznikne za den, je to strašně obrovské číslo. Opravdu nevím, jak se v tom lidé vyznají, i když každý si asi svůj rank najde, možností je hodně. Ale s příchodem AI začnou skládat hudbu i lidé, kteří nic neumí. Nebo tou muzikou nejsou tak pohlcení, budou ji dělat jen pro svůj prospěch a zviditelnění. AI pomůže tomu, že to bude poměrně kvalitní, ale pravda se pak ukáže na live vystoupení.
Bojíš se?
Nebojím. Pořád si myslím, že přijít do sálu s kytarou, pianem, kapelou a předat lidem dobrou muziku bude to gró, které tady bude vítězit. Člověk, který bude mít dobré singly, ale nezahraje to živě, nepůjde ničím naštěstí nahradit. Ukáže se, jestli jako interpret máš lidem co předat a jestli to na ně má nějakou emoci.