Po návratu totality touží neschopní sobci, říká Karolína Krézlová

ROZHOVOR: Herečka Karolína Krézlová tvrdí, že nepotřebuje klasickou dovolenou. Pracovní diář má ale popsaný téměř do konce roku. „Odpočinu si v práci. Domnívám se, že tajemství života a dlouhověkosti je v tom, že máte smysluplnou náplň života,“ řekla serveru PrahaIN.cz.

Začínají přípravy na léto. Prozradíte nám svoje pracovní i soukromé plány?

Konečně jsem dostala hlavní roli ve filmu, takže v létě budu v Itálii měsíc točit horor. Název je zatím pracovní, neustále se mění, a proto jej zatím nemohu prozrazovat. Děj se odehrává v malé vesničce v Itálii, kde se údajně tento příběh skutečně stal. Tu dámu připravili o život za to, že její muž byl zraněný a ona se snažila manžela léčit pomocí bylinek. Vesničané ji upálili, protože v té době věřili tomu, že člověka by měl zachránit pouze sám Bůh a lidská ruka by mu k vyléčení neměla dopomoct. Za to, že se snažila svému muži pomoci sama, byla upálena. Její dceru s manželem zabili rovněž. O život je připravila obrovská zloba. Ve filmu tedy ztvárním postavu ženy, která byla neprávem upálena za čarodějnictví, přičemž sama byla bylinkářka. Vrací se, aby se pomstila. Děj se odehrává v současné době, nicméně ta postava je středověká. Film je o zlobě, lásce, pověrách a nenávisti. Je to všehochuť pocitů, které v sobě člověk může mít.

To ale určitě není všechno...

Objevím se také v seriálu ZOO. Pořád ještě dojíždí velmi úspěšný film Její tělo a mám ještě několik dalších drobností. Kromě toho se nyní hlavně věnuji zpěvu. Mám vždy takové období, kdy se věnuji této oblasti. Mám vlastní kapelu. Pro komornější vystoupení mám kytaristu a pro větší show pak přidáváme další muzikanty. Kapela nemá název, hrajeme pod mým jménem. Teď budeme mít šňůru po luxusních restauracích a strašně se na to těším.

To znamená, že se časem objeví nové CD?

Uvidíme. Tady vedle zrovna sedí kluci ze skupiny Pio Squad. To je taková moje modla a hip hopová legenda. Teď jsme se domlouvali, že bychom společně něco dalšího udělali. Vypadá to, že pokud budu něco nového natáčet, tak v rámci této nebo podobné hudební spolupráce. Léto tedy bude pro mě hudební a bude se prolínat s natáčením v Itálii. Ve hře je ovšem ještě jedna varianta, že bych odletěla na dva měsíce zpívat do jednoho hotelu do Serengeti v Tanzanii, která leží v srdci Afriky.

Jak bude vypadat pracovní podzim?

Je tady ještě jeden projekt, ale tam se ještě řeší termíny. Jde o natáčení historického filmu Ležáky. I tady bych měla hrát hlavní roli. Vypadá to, že se tak se konečně moje práce snad přesune i do hlavních rolí.

Hrajete, zpíváte. Nechystáte se začít i psát?

Psaní se věnuji už dávno. Mám ráda poezii, píšu básně a mám jich už dost. Domnívám se ale, že ještě nenastal čas něco vydat. Musí to uzrát, stejně jako zpěv. Dva roky jsem čekala, než jsem začala znova zpívat a pouze jsem cvičila. Nezdálo se mi to prostě dostatečně dobré, abych na to byla hrdá. Vím, že teď už mám hlas vytrénovaný úplně jinak, proto nastal čas, kdy mohu s něčím jít ven. Stejné je to i s básničkami. Až ucítím, že se za ně nestydím, tak je vydám.

Už víte, kam zamíříte na dovolenou?

Volno mám pouze v případě, že mi něco z mého pracovního programu vypadne. Moje práce mě ale strašně baví. Vlastně to klasické volno vůbec nepotřebuji. Odpočinu si v práci. Domnívám se, že tajemství života a dlouhověkosti je v tom, že máte smysluplnou náplň života.

Když přece jen nějaké to volno máte, vyrážíte do přírody? Couráte někdy po lesích a po horách?

Pokud nehraji a nezpívám každý den. Kromě hraní a zpěvu se ještě starám o sociální sítě a „řídím“ influencery. Teď mám za klienta jeden wellness hotel v Tatrách na Slovensku. Takže pracovně musím jezdit do hotelu v Tatrách. Je přímo položený na Štrbském plese. Tam je skutečně kam jít na procházku.

To znamená, že v horách hledáte klid?

Trochu mi vadí dnešní překotně rychlá doba. Moje generace vyrůstala bez mobilů. Pokud jste se s někým domluvil na schůzce, tak jste tam musel přijít. Platilo slovo a bylo mi v té době lépe. Myslím si, že ta doba byla pro mysl přehlednější. Dnes nás ta malá krabička strašně ovlivňuje a rozhazuje.

Karolína Krézlová se svou kamarádkou a kolegyní Kateřinou Bláhovou. Foto: PrahaIN.cz

Dnes jako herečka a zpěvačka dostáváte nabídky i ze zahraničí. Jste spokojená? Vaši předchůdci kdysi takové možnosti neměli...

Když padl komunistický režim, byly mi dva roky. Na omezení, která tehdy byla, si proto nepamatuji. Přesto jsem ale velmi vděčná za to, že mohu cestovat a pracovat v zahraničí. I za to, jak dnes žijeme a jaké krásy doma máme. Lidi u nás neustále mrmlají a jsou nespokojení. Kdyby se ale sebrali a odjeli někam s batůžkem na zádech, mohli by vidět, že v některých zemích se lidé nemají ani zdaleka tak dobře jako my. Při srovnání s tím, co se v některých zemích děje, jsme pořád v blahobytu.

Část lidí je ale neustále nespokojená. Ti radikálnější dokonce touží, podle průzkumů veřejného mínění, po vládě tvrdé ruky. Čím si to vysvětlujete?

Pokud někdo chce návrat totalitního režimu, tak asi neví, o čem mluví. To může chtít pouze někdo, kdo není schopen žít v demokracii. Ze strany těchto lidí je to především absolutní sobectví. Chtít omezení pro všechny, protože on se necítí dobře. To je nepřijatelné a docela mě to zvedá ze židle. My tady máme takové zvláštní, podivné zvyky. Někteří lidé vnucují ostatním svůj názor, i když se jich nikdo neptal. Nebo se podívejte, jak se například lidé na silnicích chovají k sobě navzájem. Běžně na sebe troubí, ukazují na sebe prostředníčky. Vůbec si neuvědomují, že třeba člověku, který jede před nimi, se mohlo udělat špatně. A protože je ohleduplný jede pomaleji, aby nenaboural. Ne. Oni si řeknou, co si to ten debil dovoluje. Kdyby se tímto způsobem chovali v řadě jiných zemí, tak by rychle skončili v nemocnici. Nevíte, na koho narazíte. A naopak, v řadě dalších zemí se k sobě navzájem chovají velmi ohleduplně. Podobné chování tam vůbec neexistuje.

Čím si myslíte, že to je? Špatně je vychovali?

Nevím. Snažím se na to přijít a nemám proto žádné vysvětlení. Mám spoustu kamarádů, kteří cestují různě po světě. Všichni se na tom shodnou. Lidé, kteří přijedou do České republiky, tak ukazují na ten samý problém. Říkají nám: „Jak vy se to k sobě navzájem chováte? Bez respektu. Jste na sebe hrozně drzí, téměř vulgární. V soukromí i v práci. Proč si to děláte?” Vždy odpovídám, že nevím. Omlouvat to tím, že jsme žili 35 let v nějakém děsivém režimu už neobstojí.